Zj 8,1

Milí bratři a sestry,

jedním z velkých témat života víry je Boží mlčení. Myslím, že prožitek Božího mlčení je něco, s čím se setkává každý věřící člověk. Každý, kdo se modlí a touží po tom, aby ho Bůh vyslyšel, se někdy potýká s tím, že Bůh odpovídá jindy a jinak než jak jsme si představovali.

Ale někdy můžeme mít i takový dojem, že Bůh neodpovídá vůbec, že prostě mlčí. Možná, že nemlčí, ale my ho nejsme schopni nijak slyšet. Je to tíživý pocit, když máme dojem, že Bible nás neoslovuje, že naše modlitby jdou do prázdna, že skličující situace našeho života se nezmění, že zlo má všude navrch… Bůh k tomu, co se děje a k našim modlitbám buď mlčí a nereaguje, nebo mluví tak, že ho nevnímáme a to je, jakoby mlčel.

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli o tom, že Hospodin neodpovídal Izraelskému králi Saulovi v tíživé situaci, když měl čelit velké přesile pelištejského vojska. Saul se pod tíhou Božího mlčení uchýlí k zakázané praktice a nechává si vyvolat ze záhrobí ducha zemřelého proroka Samuela, aby se od něj dozvěděl, co má dělat. Tento příběh ukazuje, jak je Boží mlčení hrozné a tíživé, ale existuje i jiné Boží mlčení, které je možná trochu nadějnější.

Je to naše dnešní čtení z knihy Janova Zjevení, kde se také píše o mlčení v nebi. Je to půlhodinové ticho, kdy všechno v nebi zmlkne. Nebeský čas je ovšem jiný než pozemský, a tak to půlhodinové ticho v nebi může trvat mnohem déle nějaká půlhodinka odmlčení: „Když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení na půl hodiny“ (Zj 8,1).

Je to mlčení, které nastává po rozlomení sedmé pečeti. Kniha Zjevení postupuje po sedmidílných celcích, které jakoby kopírovaly základní schéma týdne: „šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je svatý, oddělený pro odpočinutí“. Sedmý den završuje a posvěcuje celé stvoření a podobně rozlomení sedmé pečeti znamená vyvrcholení celé lidské historie. Ale než nastane toto završení, je zde jakési ticho před bouří. Ticho, kdy v nebi všechno zmlkne a ve vzduchu visí velké napětí.

Podobné ticho nacházíme na samém počátku Bible, dříve než Bůh promluvil a začal tvořit náš svět. Ve 4. knize Ezdrášově např. lze číst toto vyznání: „Pane, ty jsi promluvil na počátku svého stvoření, hned první den: Buď nebe a země! Tvé slovo vykonalo toto dílo. Tehdy se vznášel tvůj Duch nad tmou a mlčením.“ (4Ezd 6,38.39). Ticho bylo dřív, než začaly dějiny a tichem taky pozemské dějiny končí. Bible je jakoby zarámovaná Božím mlčením. Naše dějiny mnoha slov a výkřiků se klenou mezi tímto tichem.

Když se rozlomí poslední sedmá pečeť, lze otevřít celou knihu, která je sedmkrát zapečetěna a vyjevit její obsah. Čekali bychom, že teď se odhalí, otevře nějaké zásadní sdělení. Teď bychom mohli číst v otevřené knize dějin světa - ale místo toho nastane ticho. Neboť pouze ticho může vyjádřit nevyjádřitelné. Je to ticho v nebi, je to Boží mlčení k tomu všemu, co se otevřelo. Toto ticho vyjadřuje stav podobný tomu, jako byl na počátku, dřív než Bůh promluvil a začal tvořit svět. Země byla tehdy nesličná a pustá, všechno bylo chaotické a nepřehledné a do toho Bůh vstoupil svým slovem a začaly dějiny. Půlhodinové ticho na konci dějin znamená, že svět se jakoby vracel do počátečního chaosu. A Bůh, až znovu promluví, nastane nové stvoření.

Možná jsme právě v tomto čase Božího odmlčení, kdy lidé jako celek přestali být ochotni a schopni Bohu naslouchat. Když se někdo dlouho snaží něco říct a nikdo ho neposlouchá, tak zmlkne. Představuju si, že lidé přestali Bohu naslouchat a tak si řekl: dobře, dělejte si to po svém a odmlčel se. Bůh dokonce něco takového říká skrze žalmistu: „Neuposlechl mě lid můj, Izrael mi povolný být nechtěl. Nechal jsem je tedy být s tím zarputilým srdcem, ať si jdou za svými plány.“ (Ž 81,12.13).

Německý filozof Friedrich Nietzsche, zemřel v roce 1900, odkázal lidem 20. stol. známá slova: „Bůh je mrtev a my jsme ho zabili.“ Výrok „Bůh je mrtev“ není ovšem vynálezem Friedricha Nietzscheho. Pochází se staré židovské legendy o stvoření Golema. Jeho tvůrce ho oživil nápisem na čele: JHVH ELOHIM EMET – „Bůh je pravda“. Golem měl být oslavou Boží tvůrčí moci. Avšak Golem vzal nůž, seškrabal si z čela počáteční písmeno slova EMET a na jeho čele nyní stálo: JHVH ELOHIM MET – „Bůh je mrtev“. A udiveným okolo stojícím Golem vypráví na vysvětlenou příběh: „Byl kdysi vynikající stavitel. Dva z jeho učedníků na něm vylákali tajemství jeho umění a začali stavět domy a města sami, dokonce levněji - a stavitele přivedli na mizinu. Smysl je tento: nebudou nyní vás, lidi, kteří jste vzali do svých rukou tajemství stvoření a života, považovat ostatní za bohy? Neučinili jste tak Boha nadbytečným?“

Někteří komentátoři považují tento příběh za vynikající obraz pro trend novověkého člověka, který chce mocí své racionality a techniky vzít do své režie celý svět, manipulovat přírodou a dějinami a tím učinit Boha nepotřebným. Jsme dědici tohoto světa, ve kterém se víra v Boha, kterého nám představuje Bible, stává stále více nepotřebnou záležitostí. Myslím, že to ukáže i nadcházející sčítání lidu a že ke křesťanství se přihlásí zase mnohem míň lidí než před deseti lety. Ale co s Bohem, který mlčí?

Výrok, že „Bůh je mrtev“, je jen radikalizované pojetí toho, že Bůh mlčí. Znamená to, že bude mlčet navždycky. Ale i tuto krajní možnost najdeme v Bibli. Žalmista se ptá: „Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? Je jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních?“ (Ž 77,8.9).

Slova o tom, že Bůh je mrtev, bývají často dávána do souvislosti s Druhou světovou válkou a koncentračními tábory, v duchu Dostojevského výroku: „Není-li Bůh, všechno je dovoleno.“ Hrůzy Osvětimi a Gulagu se mohly stát, protože Bůh není, protože je mrtev. Např. nositel Nobelovi ceny za mír, který přežil Osvětim a další koncentrační tábory, židovský spisovatel Eli Wiesel, souhlasí s těmi, kdo pokládají za nemožné po všech těch genocidách dvacátého století ještě mluvit o Bohu. Je však stále možné mluvit k Bohu, do hlubin jeho mlčení vysílat otázky a třeba i výčitky.

Osobně se nedomnívám, že Bůh je mrtev, ale ve shodě s tím, co říká kniha Zjevení, se mi zdá, že Bůh mlčí, že se odmlčel a nereaguje, že lidské dějiny došly tak daleko, že Bůh nechává volný průběh tomu, co vytváří lidstvo, které je mu odcizené. Důležité však je, že toto Boží zmlknutí je časově omezené, že je „na půl hodiny“. A tato temná půlhodina bude doplněna druhou částí hodiny, kdy Bůh opět promluví a stvoří nové nebe a novou zemi.

V tom je Boží mlčení nadějné a na nás je ho unést. Nepřestat věřit, i když Bůh mlčí. Nepřestat se modlit, když neodpovídá a jak to říká Eli Wiesel „do hlubin jeho mlčení vysílat otázky a třeba i výčitky.“ Když se cítím opuštěný, říct mu, tak jako žalmista a po něm i Ježíš: „Bože můj, proč jsi mně opustil.“ A třeba jindy budu moci říct: „Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj!“ (Ž 19,15) Amen.