Zj 22,17.20

Zj 22,17.20

Milí bratři a sestry,

dnes je poslední neděle v církevním roce. Příští neděle už je první adventní, kterou začíná nový církevní rok. Poslední neděle v církevním roce podle stanovených biblických textů směřuje naši pozornost k příchodu Ježíše Krista.

Touha po Ježíšově příchodu je vyjádřena také v závěrečných verších celé bible, kde Duch i nevěsta, tedy církev pod vlivem Ducha Svatého, volá na Ježíše: „Přijď!“ a on odpovídá: „Ano, přijdu brzo.“ Tím by mohla celá bible dobře skončit. Myslím, že by to byl docela pěkný konec. Končilo by to Ježíšovým ujištěním, že brzo přijde. Ježíš by měl poslední slovo, kterým ubezpečuje o svém brzkém příchodu. Ale ono to tím nekončí. Církev, v zastoupení pisatelem knihy Zjevení, kterým je Jan, ještě jednou zopakuje svoji touhu, když znovu říká: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“

Tento závěrečný rozhovor mezi Ježíšem a církví můžeme vnímat jako rozhovor milostný, ve kterém se dva blízcí, kteří budou na nějakou dobu odloučeni, ujišťují o tom, že se zase setkají. Povzbuzují se tím, že se setkají brzo. Podobnými slovy totiž končí také milostná biblická kniha Píseň písní. Milá tam říká svému milému: „Pospěš, milý můj, podoben gazele či jelenovi na balzámových horách.“ (Pís 8,14). Ekumenická bible to překládá slovy „uprchni“, ale toto slovo nemusí nutně znamenat utíkat pryč, může také znamenat utíkat sem, proto se mi zde jeví jako vhodnější překlad kralický, který uvádí: „pospěš“. „Spěchej, přijď rychle!“

To je závěr milostného rozhovoru, který se vine celou knihou Píseň písní. V předchozím verši volá milý na svou milou: „Ozvi se mi!“ a ona mu odpovídá: „Pospěš, spěchej ke mně rychlostí gazely a jelena. Přijď tak rychle jako když jelen uhání po horách.“ A tím končí celá tato píseň, která byla už od starověku vykládána jako zobrazení vztahu Boha a jeho lidu, kdy milý v této písni představuje Boha a milá představuje Boží lid. Jejich rozhovor je plný touhy po vzájemné blízkosti. Touhy milenců, kteří prožívají odloučení.

A domnívám se, že tento motiv přebírá do závěru své knihy Zjevení její autor Jan, když říká: Duch a nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať se přidá k tomuto volání a řekne taky: „Přijď!“ Vždyť i my, BaS, se takto modlíme: „Přijď tvé království!“

Slovo „přijít“ je klíčovým slovem celé závěrečné kapitoly knihy Zjevení, nacházíme ho zde celkem 7x (verše 7; 12; 17 – 3x; 22 – 2x), neboť v něm se soustřeďuje nejnaléhavější motiv volání, které probíhá mezi nebem a zemí, mezi Ježíšem a církví. Nejdříve zde zazní dvakrát Ježíšovo zaslíbení: „Hle přijdu brzo!“ (v. 7 a 12). Na ně dvakrát odpovídá volání církve: „Přijď!“ (v. 17), na to zazní Ježíšovo nové ujištění: „Ano, přijdu brzo!“ (v. 20a), na které znovu odpovídá modlitba lidí: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (v. 20b).

Z toho plyne, že lidské volání po Ježíšově příchodu má svůj původ v jeho zaslíbení. Ježíš promluvil jako první, oslovil nás, a proto věříme. Naše víra stojí na Božím oslovení a odpovídá na ně. Bůh opětovně ujišťuje o svém příchodu ty, kdo po něm touží. Kdo touží po Bohu tak, jako jelen dychtí po bystré vodě. Kdo doslova žízní po Bohu, kdo po něm prahne, tak toho zde Bůh ujišťuje, že jeho touha bude naplněna: „Ano, přijdu brzo!“ A kdo věří tomuto ujištění, ten se s důvěrou modlí: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“

Tato modlitba byla pro první křesťany tak důležitá, že si z ní udělali pozdrav, který zachycuje apoštol Pavel. Ten pozdrav zněl aramejsky: „Maranata!“ (1Kor 16,22), což znamená: „Náš Pane, přijď!“ Těmito slovy také v rané církvi končila slavnost Večeře Páně, jak můžeme číst v modlitbě, kterou na závěr Večeře Páně doporučuje raně-křesťanský spis Didaché, pocházející ze stejné doby jako Zjevení Janovo. Tato modlitba končí slovy: „Přijdiž milost a pomiň tento svět. Hosana Bohu Davidovu. Je-li kdo svatý, přijď, kdo není, čiň pokání. Maranatha, amen.“ (Didaché 10,6)

Zasazení pozdravu „Náš Pane, přijď!“ do rámce slavení Večeře Páně odpovídá slovům apoštola Pavla, která o Večeři Páně píše v listu Korintským: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ (1Kor 11,26). Těmi slovy „dokud on nepřijde“ se vlastně zároveň vyznává Kristovo vzkříšení, on přijde, protože vstal z hrobu a žije. A církev zde na zemi slaví tyto události, dokud on nepřijde.

Ale modlitba za Kristův příchod a slavení Večeře Páně nejsou jedinými odpověďmi církve na Boží zaslíbení o jeho příchodu. Mezi těmi voláními „přijď!“, ze závěrečné kapitoly knihy Zjevení, zaznívá jedno, které je zcela jiného druhu: „Kdo žízní, ať přijde, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ (v. 17).

Touha po Božím příchodu nebude naplněna až někdy v budoucnosti, neznamená jen zaslíbení spásy a věčného života, které nastane za hranicí našeho času nebo naší smrti, ale už teď platí, že ten kdo žízní, má přijít a zadarmo nabrat vody života. Už nyní v tomto čase je možné uhasit žízeň po Bohu. Toto Boží „přijď!“ znamená výzvu „přijď se napít!“ Voda života je ti dána již dnes a je nám nabízena zdarma. Pít tuto vodu života prostě znamená žít ve vztahu s Bohem. Kdo touží po Bohu, může za ním přijít a najít u něj občerstvení. Lze to i přesto, že Ježíš odešel a jeho návrat teprve očekáváme.

Abychom však mohli pít tuto vodu života, musíme mít žízeň, musíme toužit po Boží blízkosti, po jeho přítomnosti v našich životech. To je touha, kterou Bůh naplňuje svým vstupem do života každého, kdo po něm žízní. Tedy platí nejen to, že Bůh brzo přijde, ale taky já můžu už teď přijít k němu. Taky já můžu udělat krok směrem k Bohu, vyjít mu naproti.

Bylo by totiž absurdní, kdyby milá volala na svého milého: „Pospěš ke mně, utíkej rychle jako jelen a gazela…“ a sama by zůstala stát na místě a nerozběhla by se mu naproti. Proto Bůh nejen ujišťuje, že přijde, dokonce, že přijde brzo, ale taky nás vyzívá, abychom i my přišli k němu: „Kdo žízní, ať přijde…“

Autor toho raně-křesťanského spisu Didaché to velmi dobře pochopil, když křesťanům předkládá tu zmíněnou modlitbu, kterou se mají modlit po nasycení při Večeři Páně: „Je-li kdo svatý, přijď, kdo není, čiň pokání. Náš Pane, přijď (maranta)! Amen.“

Náš Pane, také my se přidáváme k hlasu tvé církve, když voláme po tvém příchodu. Voláme, protože víme, že jsou věci a události, které se nás hluboce dotýkají a které může vyřešit jen tvůj příchod. Amen