Žd 12,1–3; Ž 16,5–11

¹Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, ²s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. ³Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. (Žd 12, 1-3)

⁵Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine . ⁶Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé! ⁷Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. ⁸Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. ⁹Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, ¹⁰neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. ¹¹Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16, 5-11)

Milí bratři a sestry,

myslím, že je to pěkné propojení, na prahu nového občanského roku si připomínat význam Ježíšova jména, protože dnes je zároveň osmý den po Božím hodu vánočním, tedy po Ježíšově narození, kdy byl Ježíš obřezán a dostal jméno.

V žádném z novozákonních listů se nesetkáme tak často se jménem Ježíš jako v listu Židům. Vyslovení jeho jména je vždy spojeno s velmi závažnou teologickou výpovědí. Ježíš je korunován ctí a slávou, právě proto, že utrpěl smrt (Žid 2,9). Skrze Ježíšovu krev máme otevřenou novou a živou cestu k Bohu (Žid 10,19). Ježíš podstoupil utrpení za městskou branou, aby nás vlastní krví posvětil (13,12). Proto se Ježíš stal ručitelem a prostředníkem lepší, nové smlouvy (7,22 a 12,24). A také, jak jsme slyšeli v citaci ze čteného úryvku, „vede naši víru od počátku až do cíle“ (12,2). Ježíšovo jméno je tedy spojeno s důležitými výpověďmi.

List Židům nechce pouze historicky vzpomínat na Ježíše, který žil zde na zemi mezi lidmi. Chce spíš nově osvětlit význam Ježíšova lidství, a tím i obsah křesťanské víry. Ježíšovo lidství je chápáno jako ztotožnění Božího Syna s těmi, kteří mu patří – včetně pokušení, utrpení a smrti.

Autor listu Židům poukázal v předchozí jedenácté kapitole na velký „zástup svědků“ a na jejich vytrvalou víru. A potom se obrací v námi čtené dvanácté kapitole přímo na své čtenáře. Chce, aby pochopili, že všechny zkoušky, kterými procházíme, patří k životu víry na tomto světě. Říká, že je nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají! Těch, kteří jednali na základě víry a jakoby nám předali štafetový kolík, kterým víra je a teď záleží na nás, jak poběžíme dál.

Celou křesťanskou obec – i sebe – vyzývá, aby se přidali k těm, kteří se v dějinách spásy osvědčili, a ukázali tak, že dějiny spásy byly vždy na jejich straně.

Podobně jako se při závodu běžci zbavují všeho, co jim překáží v závodění, máme také my „odhodit všechno, co by nás mohlo zatěžovat a rozptylovat”. Ovšem to rozhodující, abychom vytrvali, aby nám nedošel „dech víry“, jsou oči upřené na Ježíše: Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k cíly. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; proto usedl po pravici Božího trůnu.

Po výzvě k vytrvalosti poukazuje autor na Ježíše, jehož vytrvalost umožňuje i naši vytrvalost až do konce. Kdykoli mluví o Ježíši jako člověku, zvláště při jeho utrpení a ukřižování, vidí jej jako někoho blízkého vůči pronásledovaným křesťanům. Ježíš stojí na straně těch, kdo v něho věří.

Ježíš se nacházel ve stejné situaci jako věřící, kteří procházejí zkouškami. A podobně jako Ježíš vytrval navzdory všem protivenstvím na cestě nezbytné pro spásu lidstva až po smrt na kříži, mají také adresáti listu Židům překonat se stejnou vytrvalostí všechny dosavadní potíže. Mají vnímat sebe a svou konkrétní situaci nově – ve světle víry v Ježíše. Takto se celé společenství, zkoušené ve víře, vydává na cestu za Ježíšem.

„Oči upřené na Ježíše“ – to je konkrétní způsob, jak myslet na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali. Je to způsob, jak překonávat krize víry. Jestliže se křesťané dají inspirovat Ježíšovým příkladem k novému smýšlení, k pohledu na svoje těžkosti ve světle jeho těžkostí, obstojí, stejně jako obstál Ježíš.

Pro duchovní život věřících jsou po tisíciletí nesmírně osvědčené Žalmy, které tvoří samotné srdce Starého zákona. Žaltář je nenahraditelným klíčem, umožňujícím vzít za své nejen život izraelského národa, ale i celou židovskou Bibli.

V žalmu 16, který jsme četli jako dnešní první čtení, se v osmém verši říká: „Hospodina stále před sebe si stavím“. Tento výrok má velké dějiny působení v židovství. Bývá často v synagoze napsaný na tabulce před pultíkem, ze kterého se čte Písmo a používá se jako předmět meditace. Žít a být si neustále vědom Hospodinovi přítomnosti, znamená žít duchovně probuzený život. Mít Boha stále před očima, spatřovat ho ve všem, co vidím. Jestliže je Bůh přede mnou, tak on je tím, k čemu směřuje můj život, k němu se ubírám přes všechny životní peripetie. A on jde zároveň se mnou, je mi po pravici, tedy na místě mojí síly a pomoci. S tímto vědomím nebude člověk sveden k pádu do nejistoty a úzkosti, ve které by propadl totálnímu zoufalství.

Připadá mně, že autor listu Židům se v tomto důležitém žalmovém verši inspiroval, když mluví o pohledu upřeném na Ježíše. To, na co se člověk dívá, to, co si staví před oči, takovým se také stává a k tomu směřuje. Proto je tak důležité hledět vnitřním zrakem na Ježíše. Mít před očima jeho životní příběh. Vytvářet spojnice mezi tím, co nás potkává a co potkalo jeho.

Podobnou výzvu formuluje autor listu Židům ještě ve 3. kapitole: „Proto, bratří a sestry, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil… (Žd 3,1-2). 

Ať se v tomto roce stane cokoli, přál bych nám, abychom vždycky dohlédli k Ježíšovi, vždyť on z nás oči nespouští. Amen.