Žalm 8

Žalm 8

Milí bratři a sestry,

dnes máme před sebou nádherný chvalozpěv. Tento žalm si nezávisle na sobě vybrali jako svůj oblíbený dva účastníci biblických hodin, na kterých letos žalmy probíráme. Píše jej člověk, který je ponořený do hvězdnaté noci a připadá si jako zrnko písku v nekonečném prostoru kolem sebe a zároveň si uvědomuje slávu a důstojnost, kterou dává člověku Bůh. Ve srovnání s ostatními živočichy si žalmista uvědomuje lidskou jedinečnost. Dochází mu, že Bůh člověka korunuje jako krále všeho tvorstva, že mu svěřuje vládu nad celým svým stvořením. A z těchto dvou úžasů, z úžasu nad nepatrností člověka ve vesmíru a zároveň z úžasu nad lidskou vznešeností, kterou Bůh člověku dává, se rodí tento chvalozpěv. Je to oslava Hospodina a jeho stvořitelského díla, jehož korunou je člověk.

Na začátku a na konci tohoto žalmu oslavuje Hospodina celá komunita jeho vyznavačů: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vši zemi!“. Slova „Hospodine, Pane náš…“ říká celé společenství, celý sbor. Ale mezi tím jsou slova jednotlivce, jednoho konkrétního člověka, který žasne nad Božím dílem a z tohoto úžasu se pak rodí jeho chvalozpěv.

Je to výraz úžasu nad tím, že tajemství člověka má svůj základ v tajemství Boha. Přemýšlení člověka o sobě samém se tady neodehrává ve formě filosofických úvah, ale v podobě hymnické oslavy Hospodina. Když biblický člověk přemýšlí a mluví o sobě, musí nejdřív přemýšlet a mluvit o tom, co učinil Bůh. Základem přemýšlení věřícího člověka o sobě je právě přemýšlení o Bohu. Jinak řečeno, biblický člověk rozumí sám sobě na základě svého vztahu k Bohu, na základě toho, co Bůh učinil.

Úžas nad Božím stvořením zažívá žalmista, jak jsem už říkal, patrně v noci, když vidí noční hvězdnatou oblohu. Nikde se v žalmu nemluví o slunci, ale zato se mluví o měsíci a o hvězdách. Žalmista prožívá úžas ze scenérie nočního hvězdnatého nebe a napadá ho při tom otázka: „Co je člověk…?“ Připadá si nepatrný, nicotný v nekonečném prostoru a zdá se mu až neuvěřitelné, kolik zájmu, pozornosti a péče Bůh člověku věnuje. „Co je člověk, že na něho pamatuješ? Syn člověka, že se ho ujímáš?“ Bůh na člověka pamatuje tak, že se ho ujímá, že ho má na starosti, že ho doslova „navštěvuje“, což je patrně opis pro laskavou Boží péči.

Otázka „Co je člověk…?“ stojí v centru celého žalmu. Otevírá se v člověku, který zároveň ví o své pomíjivosti, nepatrnosti a hříšnosti. Otevírá se ovšem především tváří v tvář Bohu jako Stvořiteli. Bohu, který je zakoušen jako umělec, jež svými obratnými prsty utváří kosmos. To, že se zde mluví o Božích prstech, je dosti nápadné. V celém SZ se mluví o Božích prstech jen 4x, a vždycky je to v souvislosti s Božími 10 slovy. Dvakrát je to přímo v souvislosti s Desaterem (Ex 31,18 a Dt 9,10), které do kamenných desek vyryl „prst Boží“. Jednou je to v souvislosti s deseti ranami, které dopadly na Egypt a už po první třetině vydávají egyptští kouzelníci svědectví: „to je prst Boží!“ (Ex 8,15) a naposledy je to právě tady, v tomto žalmu, který oslavuje Boží stvoření: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů.“

V První knize Mojžíšově je 10x ve zprávě o stvoření nebe a země řečeno: „i řekl Bůh“. Bůh deseti výroky stvořil celý svět. Myslím, že právě to, že má člověk na rukou deset prstů, nás má odkazovat k deseti slovům stvoření, k deseti slovům Desatera i k deseti výrokům proti faraónovi, kterými Bůh dal svému lidu svobodu a vyvedl jej z Egyptského otroctví. Aby pokaždé, když se podíváme na svoje ruce, na svých deset prstů, tak abychom si vzpomněli na Boží dílo stvoření, na Boží dílo naší záchrany a také na Boží zákon, který má stvoření i naši svobodu uchovávat.

Bůh nám dává svoje dílo do našich rukou a na nás záleží, jak s ním naložíme. A nad touto nesmírnou důvěrou, kterou Bůh člověku prokazuje, žalmista žasne. Ve vztahu k tomu, co Bůh činí, vyniká lidská nicotnost, ale zároveň i Boží mimořádná péče a zájem o člověka. Majestátný Bůh zná každého člověka, na každého pamatuje a každému dává podíl na své slávě a důstojnosti. Je to na jedné straně Boží velikost, o které svědčí nekonečný vesmír a zároveň na druhé straně Boží blízkost každému člověku a to dohromady vyvolává žalmistovu užaslou otázku: „Co je vlastně člověk zač?“ Odpověď najdeme v dalších verších osmého žalmu (v. 6-9).

Tato odpověď je dána tím, že Bůh člověka učinil jen o maličko omezenějšího než je on sám: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu“. Člověku jen něco málo chybí, aby byl jako Bůh. To je úžasně odvážné tvrzení. Dokonce natolik odvážné, že řecký překlad to nevydrží, a místo slova „Bůh“ používá slovo „andělé“ a překládá tedy: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven andělům.“ Ale hebrejský text opravdu mluví o Bohu. Člověk je jen o maličko menší než sám Bůh, protože je stvořen jako Boží obraz a podoba.

A dále je odpovědí na otázku po člověku skutečnost, že Bůh člověku natolik důvěřuje, že mu svěřuje do péče celé své pozemské stvoření. Člověk je králem stvoření, je korunou stvoření, jak se někdy také říká. Bůh nám věří natolik, že nám svěřil všechno, co stvořil. Dal nám rozum a takové schopnosti, abychom se mohli dobře starat o celý svět, o „všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby…“ To všechno je podřízeno člověku, to všechno v důsledku lidského jednání buď dobře žije a prospívá, nebo trpí a hyne.

Druhy zvířat, která jsou zde uvedena, jsou uspořádány do okruhů, které postupně rozšiřují oblast lidské vlády. Nejdřív jsou zmíněna veškerá domácí zvířata, brav, tedy ovce, kozy a potom hovězí dobytek. Člověku jsou tato zvířata podřízena jako pastýři a sedlákovi. A dokážeme si lidskou vládu nad těmito zvířaty dobře představit. Ale potom jsou tam uvedena také divoká zvířata, která nejsou zdomácnělá a ochočená, která mohou být naopak pro člověka velmi nebezpečná. Ale i ty si člověk dokáže občas podmanit. Dále jsou uvedena zvířata z oblastí, do kterých tehdy člověk neproniknul: ptactvo nebeské, ryby mořské a také mořský netvor, který se naprosto vymyká jakékoliv lidské kontrole. A přesto je v žalmu řečeno, že Bůh člověku podřizuje toto všechno.

Na tom je vidět právě to, jak je člověk oproti Bohu omezen. Není samozřejmě králem všeho tvorstva, tak jako je Bůh. Člověk je ve své vládě omezen, vláda je mu svěřena jako úkol, jako něco, čeho se může ujmout, ale v čem může taky selhávat a selhává. Svým jednáním může člověk Boží slávu totálně zatemnit a vznešenost Hospodinova jména učinit na zemi téměř nevysledovatelnou. To je člověk! Může posvěcovat Hospodinovo jméno, šířit jeho vznešenost po vší zemi, ale může také činit pravý opak. Je oproti Bohu jen maličko omezen, je Bohu téměř roven, a proto má obrovské možnosti, a pokud je zneužije, tak je to katastrofa.

Když to, bratři a sestry, shrnu, z tohoto žalmu vyplývá, že Bůh nám jako lidem nesmírně důvěřuje, svěřuje člověku vládu nad celým stvořením, dal nám nesmírné schopnosti, dal nám slávu a důstojnost, jaké nedal žádnému jinému tvoru na celé zemi a chce po nás, abychom toho dobře využívali pro šíření vznešenosti jeho jména.

Poslední verš tohoto žalmu opakuje verš první, avšak s jedním významným rozdílem. Neuvádí jeho druhou část: „Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.“ To naznačuje, že ta Boží velebnost, která je vyvýšena nad nebesa, má být v člověku přítomná zde na zemi. Boží sláva a důstojnost je na zemi přítomna v tobě, milý bratře, milá sestro. Na nás je, abychom podle toho žili. Amen.