Ž 7,1-12

Žalm 7,1-12

Klíčovým tématem celého sedmého žalmu, z něhož jsme slyšeli první část, je spravedlnost. Nacházíme v něm celou řadu slov, které se spravedlností úzce souvisí: bezpráví, odplata, soud, pře, právo, bezúhonnost, svévolník, soudce, křivda. A samotné slovo „spravedlnost“ a „spravedlivý“ se zde opakuje hned několikrát.

Spravedlnost patří mezi základní mravní pojmy. Je klíčovou ideou pro právo, pro mezilidský i politický život, ale patří také již od antiky mezi základní lidské ctnosti. Představa o spravedlnosti tvoří v lidské mysli důležitou hranici pro rozlišování toho, co je správné a co je špatné. Patrně všichni máme nějakou představu o tom, co je oprávněné a kde se naopak děje křivda.

V evropském výtvarném umění bývá spravedlnost většinou znázorňována jako postava se zavázanýma očima a s váhami v ruce. Toto znázornění má vyjádřit, že spravedlnost nebere ohled na toho, kdo před ní stojí a každého zvažuje podle stejných měřítek. Ve starověkém orientu, ze kterého pochází i žalmy, byla spravedlnost vnímána jako síla, která drží svět pohromadě tím, že spojuje lidské činy s jejich následky. Veškeré jednání a dění je podle této představy vzájemně provázáno a v tomto smyslu se na světě uskutečňuje spravedlnost.

Problém nastává tehdy, když člověk vnímá, že se mu děje křivda a spravedlnost se neprosazuje. Když neplatí souvislost mezi jednáním a jeho následky. A to právě prožívá žalmista. Uznává, že by si zasloužil pronásledování, které se mu děje, pokud by něco zlého spáchal. Pokud by sám jednal nespravedlivě tím, že by odplácel zlem tomu, kdo mu přeje pokoj. Nebo pokud by bezdůvodně vytrhl na svého utiskovatele. Ale žalmista nic takového neudělal. Je si svou spravedlností natolik jistý, že se zapřísahá. Jeho přísaha má formu sebeprokletí. Jestliže jsem jednal nespravedlivě, tak ať mně nepřítel zničí. Ano, to by bylo spravedlivé. Žalmista tímto, pro nás dnes neobvyklým způsobem, ukazuje, že mu jde především o spravedlnost. Nechce pro sebe nějaké výhody, chce pro sebe spravedlnost.

Ovšem spravedlnosti se mu nedostává. Jako by to tradiční zobrazení spravedlnosti, která má na očích šátek, neznamenalo její nestrannost, ale její slepotu vůči křivdám, které se dějí. Žalmistovu úzkost z bezpráví můžeme pocítit, když sledujeme zprávy např. o výstražných veřejných popravách zajatců v tzv. Islámském státě. Nemusí to být bezpráví, které doléhá přímo na nás, a přesto nám občas zatrne, když se dozvídáme o tom, co se děje v našem blízkém nebo vzdáleném okolí. Býváme zděšení z násilí a brutality, z bezpráví a křivd, kterých je člověk schopen.

Žalmista přirovnává agresivitu svých protivníků k bezohlednému lvu. Lva nezajímá nějaká spravedlnost, zajímá ho pouze to, že se chce nažrat. Lev je obrazem násilí, ze kterého není záchrana. Žalmistův povzdech o tom, že není, kdo by vytrhl, vyjadřuje pocit člověka, který nenachází nikde zastání. V pozadí obrazu trhajícího lva je naléhavá otázka, kdo může v takovéto situaci pomoct? Kdo může zachránit tam, kde se nehledí na spravedlnost? Kdo garantuje, že bude spravedlivý zachráněn a násilník vykázán do patřičných mezí?

Žalmista říká: „Nikdo, pokud to neuděláš ty, Hospodine, Bože můj.“ Svou modlitbou se utíká k Hospodinu, protože má naději, že Bůh je garantem spravedlnosti. Proto k němu volá. A opakovaně vyznává, že Bůh je spravedlivý, je spravedlivý soudce, který dopomáhá k právu. Pro Boha je příznačná právě spravedlnost, je definován tím, že je spravedlivý. Toto vědomí sebou nese také omezenost panování jednoho člověka nad druhým. Rozhodující slovo o životě každého člověka náleží Bohu.

Dobrým příkladem živé naděje, že Bůh je spravedlivý soudce, nám může být Husovo odvolání ke Kristu jako „nejvyššímu soudci“. V úryvku z českého překladu Husova odvolání můžeme zaslechnout klíčové motivy sedmého žalmu: „Všemohoucí Bůh jediný v bytnosti a trojí v osobách, je první a poslední útočiště utlačovaných. On je Hospodin, který střeží pravdu na věky a zjednává právo a milosrdenství těm, jimž se děje bezpráví. Blízko je všem, kdo ho vzývají v pravdě, zajaté zbavuje pout, uskutečňuje touhu těch, kdo se ho bojí, střeží všechny, kdo ho milují, a záhubou trestá všechny nenapravitelné hříšníky… k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při.“

Jedinečnost biblického pojetí, podle kterého je vrcholným garantem spravedlnosti Bůh, vyniká na základě srovnání s jinými kulturami starověkého orientu. V Egyptě a Mezopotámii byl poslední instancí práva panovník, tedy pozemský král nebo farao. V Božím lidu však není zdrojem práva a spravedlnosti státní moc, nýbrž Boží zjevení a proto také sám Bůh bdí nad dodržováním a prosazováním spravedlnosti. Přímý vztah mezi Bohem a spravedlností umožňuje jak žalmistovo volání, tak Husovo odvolání.

Po té, co jsme si řekli, že Hus dobře porozuměl těmto biblickým důrazům, můžeme se ptát, jestli také nám dnes tento žalm nějak pomáhá, když vidíme nebo sami prožíváme nějakou křivdu. Především si můžeme být jisti tím, že prosazováním spravedlnosti máme účast na Božím díle. Spravedlnost v mezilidské oblasti úzce souvisí s Bohem. Bohu není lhostejné, co se na zemi děje a porušování spravedlnosti se ho velmi dotýká, působí jeho hněv. A protože to Bohu není jedno, ani nám by to nemělo být jedno. To je to první, co z žalmu zřetelně vysvítá. Bůh dal příkaz k soudu, k tomu, aby na zemi byly konány spravedlivé soudy, protože spravedlnost je jeho nejvlastnějším zájmem.

Někdy se také sami můžeme octnout v pozici žalmisty pro nespravedlnost, která se nám děje. Potom smíme vědět, že svou modlitbou máme přístup k nejvyššímu soudci. Žijeme v době, kdy se lidé stále častěji soudí a pokud soud dopadne v jejich neprospěch, tak se odvolávají k vyšší soudní instanci. Soudy jsou zavaleny podněty k jednání, protože lidská touha po spravedlnosti je často nenaplněná.

Pro nás může touhu po spravedlnosti vyjadřovat, podobně jako u žalmisty, naléhavá modlitba. Modlitba, která je odvoláním k tomu nevyššímu soudu. Ovšem tím zároveň pod Hospodinův soud stavíme sami sebe. Hospodin zkoumá lidská nitra, tedy pohnutky spravedlivých i svévolníků a proto také může spravedlivě rozhodnout. Hospodin tedy zná i naše pohnutky a pokud se dovoláváme jeho spravedlnosti, musíme to činit s plným vědomím, že i my sami podléháme jeho soudu. To však nic nemění na tom, že Boží soud je něčím velmi žádoucím, protože je pro spravedlivého nástrojem záchrany a prosazením spravedlnosti.

Boží soud nelze oblafnout. Neplatí u něj žádné intriky, právní triky, kličky a kliky. Bůh prostě zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce. V žalmech jsou ti, kdo mají přímé srdce, synonymem spravedlivých. V žalmu 36,11 jsou to ti, kteří znají Hospodina. Žalmistova modlitba vyrůstá z toho, že důvěrně Hospodina zná. Dvakrát ho oslovuje „Hospodine, Bože můj“. A také v tom je pro nás tento žalm inspirací.

Můžeme pochybovat o své spravedlnosti. Můžeme pochybovat o tom, jestli máme přímé srdce. Ale již to, že s Hospodinem počítáme, že od něho očekáváme spravedlnost a voláme k němu v modlitbě, je cesta k tomu, aby naše srdce bylo přímé. Lidské srdce se totiž napřimuje, když počítá s tím, že Bůh je spravedlivý soudce.

Hospodine, děkujeme ti, že nás skrze slova žalmu ujišťuješ o své spravedlnosti a tak i nám dáváš odvahu ke spravedlivému životu. Amen.