Žalm 23,1-4 (pohřební)

Žalm 23,1-4

Zarmoucená rodino, setkáváme se, abychom se rozloučili se zesnulou M. D. Na jejím smutečním oznámení čteme pradávná slova ze žalmu 23: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek…“ (v. 1).

„Pastýř“ je výrazem, který používaly starobylé národy jako jeden z titulů pro své bohy. Pastýř neznamenal jenom tu postavu, která se stará o dobytek, ale je to také titul pro vládce a ochránce zároveň. Je to někdo, komu jsou svěřeni lidé, o které se stará a zastává se jich. Provází je v jakékoli situaci.

Na starověkém Předním východě to byl jeden z titulů pro bohy a to nejen u Izraelců, kteří nám zanechali tento krásný žalm. Také u okolních národů se můžeme setkat s tím, že jejich bohové byli označováni titulem pastýř. Tak tomu je už od nepaměti lidstva, v textech starých tisíce let. Protože bůh byl vnímán jako ten, kdo vede a ochraňuje svůj lid podobně, jako pastýř, který vede a chrání své stádo a nenechá ho zahynout. Nevede ho k zániku, ale k rozhojnění, k plnému životu, jinak by byl sám proti sobě.

Je ovšem pozoruhodné, že v prostoru, do kterého vstoupil Izrael, starověký Boží lid, měl tento titul také bůh podsvětí (semitský bůh Mót). Pastýř byl titulem pro vládce působícího i v podsvětí, tedy za hranicí pozemského života. Sem vstupuje člověk provázen tímto pastýřem. A patrně odtud máme do Bible převzaté toto žalmové vyznání: Jestliže sám Bůh je mým pastýřem, tak se nebudu bát ani toho, co mně čeká v podsvětí, tedy ani smrti. Protože mám takovéhoto průvodce, nebudu se bát ničeho zlého. Možná se to dá lépe přeložit důrazněji: „Přece se nebudu bát ničeho zlého.“ (v. 4). „Hospodin je můj pastýř… přece se nebudu bát.“

Nebudu se bát, protože on mně nechá spočinout na věčně zelených pastvinách a ke klidným vodám mně přivádí. Tyto pastviny byly výrazem pro zaopatření věčného života a klidné vody, to jsou prameny vod, právě ty podsvětní. Všechno je to opisem pro to, co přichází po našem pozemském životě, je to obraz dobré budoucnosti, ke které člověka přivádí Bůh jako pastýř. Jinak řečeno, tato budoucnost je nabídnuta člověku, který se nechá vést Hospodinem jako svým pastýřem.

V žalmu se také doslova říká, že Bůh „navrací mou duši“ (v. 3 – ČEP „naživu mně udržuje“). To znamená, že on nenechá náš život, který představuje duše, propadnout zkáze a zániku. Naopak, přivádí nás na pastviny a na klidná místa u vod, tedy na místa hojnosti života, kde nám nic nechybí. A potom se v žalmu říká, proč to Bůh dělá.

Dělá to proto, že si to zasloužíme? Protože na to máme třeba díky svému vzornému životu nárok? Ne, dělá to „pro své jméno“ (v. 3), tedy proto, že on je takový. Tak prokazuje slávu svého jména. A to je pro nás velmi nadějné. Hospodin s námi jedná jako dobrý pastýř, který poskytuje svým svěřencům všechno, co potřebují k životu věčnému. A dělá to kvůli sobě, pro své jméno.

Ale než žalmista dojde na ta klidná místa, čeká ho cesta roklí, dalo by se říci soutěskou, šeré smrti. Je to cesta sevřením a temnotou, které nám působí smrt. Smrt je tady představena jako cesta temným úskalím, ale právě v tomto okamžiku je nám Bůh nejblíže. Už nás nevede jako pastýř, který jde před námi, a my ho následujeme, v rokli šeré smrti je s námi tak, jako když pastýř tu svoji ovečku vezme a pronese ji tímto nebezpečným místem. Žalmista říká: „ty jsi se mnou“, jsi mi docela blízko. S Bohem lze projít sevřením a temnotou smrti.

Vážení pozůstalí, žalm 23 nám nabízí naději i v situaci jako je tato. Říká nám, že Bůh je dobrý pastýř a proto prostě nemůže jednat jinak než jako dobrý pastýř. Pokud se od něj necháme vést, tak slova tohoto žalmu platí i o nás. A platí i o životě našich zesnulých. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku… Amen.