Za 9,9-12 (Květná neděle)

Za 9,9-12; první čtení J 12,12-12

Milí BaS,

prorokova výzva k radosti: „rozjásej se... propukni v hlahol“, tato výzva se naplnila několik dní před velikonocemi roku 30 našeho letopočtu, když Ježíš z Nazareta vjížděl do Jeruzaléma na oslu a lidé jej radostně vítali jako svého přicházejícího krále.

Prorok Zacharjáš uvádí po této výzvě k radosti několik důvodů, proč se má Boží lid takto rozjásat. Pojďme sledovat tyto důvody a přemýšlet o tom, jestli to můžou být nějakým způsobem důvody pro radost Božího lidu i v dnešní době.

Tím prvním důvodem k radosti je to, že přichází tvůj král. Přichází k tobě, aby se ujal vlády. Jedná se o jeho příchod do Jeruzaléma, na Sión, na místo, odkud králové už dob krále Davida vykonávali svou vládu. Ale na Davidově trůnu se vystřídali různí králové, někteří dobří, ale většinou špatní. Nyní však přichází jedinečný král. Ten, jehož příchod byl oznamován a očekáván už předchozími proroky. Za všechny můžeme zmínit to, co o tomto králi předpovídá prorok Jeremjáš: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: »Hospodin - naše spravedlnost«.“ (Jr 23,5-6)

Příchodem tohoto krále se v Božím lidu uskutečňuje něco dlouho očekávaného. S jeho vládou se bude prosazovat právo a spravedlnost, bezpečí a pokoj a to dokonce v mezinárodním měřítku. To jsou hodnoty, které jsou pro většinu společností stále klíčové. Hodnoty, o které by měla usilovat každá dobrá vláda. Zároveň to jsou hodnoty, které nelze trvale nastavit nějakým represivním způsobem, nějakou vnější vojenskou mocí. Vyžaduje to proměnu společnosti, a proto můžou být takovéto společenské poměry pouze dílem mesiáše, tedy Bohem vedeného krále, který dokáže měnit i lidské nitro, nejen vnější stav.

To, jaký je tento král a to, co koná, to jsou konkrétní důvody k radosti Božího lidu. Tento král je především „spravedlivý“ a „zachráněný“. Dále o něm čteme, že je pokorný, jede na oslu, odstraňuje válečné prostředky a vyhlašuje národům pokoj. Propouští vězně z cisterny, doslova z jámy, navrací je do bezpečného prostoru a všechno nahrazuje dvojnásobně.

K tomu motivu spravedlnosti je potřeba vnímat, že v tom biblickém pojetí zahrnuje spravedlnost také rozměr dobročinnosti, solidarity. Není to jen spravedlnost, která znamená - dostaneš to, co si zasloužíš. Spravedlnost v biblickém smyslu je základním principem společnosti, která nezná propastnou chudobu a ponižující nedostatek. V tomto smyslu je spravedlivý i mesiášský král a celý způsob jeho vlády.

Jeho solidarita s lidmi je dána také tím, že je „zachráněný“, tedy že i on sám prožil Boží záchranu. V době proroka Zachariáše tomu mohl Boží lid rozumět na základě zkušenosti krále Davida, která je vyjádřena v davidovských žalmech. David byl zachráněným králem. Měl silnou zkušenost s Boží záchranou. Bůh jej opakovaně vytrhl z moci nepřátel i z moci smrti.

Dobře to vyjadřuje např. žalm 18: „Žalm Hospodinova služebníka Davida, který přednášel slova této písně Hospodinu v den, kdy jej Hospodin vysvobodil ze spárů všech jeho nepřátel i z rukou Saulových.

Pravil: Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade! Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli. Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti. V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu...“ (Ž 18,1-7).

Pro nás křesťany je tato zkušenost s Boží záchranou, kterou prožil mesiášský král, dána především Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Bůh Ježíše vytrhl z moci smrti. Ježíš se odmítl zachránit sám. Napětí mezi tím, že Ježíš je králem, je mesiášem, a zároveň se nezachránil v situaci smrtelného ohrožení, působivě líčí evangelista Lukáš, když popisuje reakce, které vyvolává Ježíš na kříži: Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu a podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis písmem řeckým, latinským a hebrejským: „Toto je král Židů.“

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (L 23,35-41).

Opakovaně tady zaznívá, že Ježíš je král, je mesiáš, je spravedlivý, nic zlého neudělal a zároveň se nezachránil sám svou vlastní mocí. Zemřel na kříži a až pak byl zachráněný Bohem při svém vzkříšení. Můžeme v tom vidět jeho hlubokou solidaritu s námi, kteří se také sami nezachráníme z moci smrti, ale máme díky němu naději na Boží záchranu. Myslím, že konkrétním důvodem radosti pro nás jako Boží lid může být právě to, že Ježíš je spravedlivý král, který má zároveň zásadní zkušenost s Boží záchranou a tuto zkušenost předává svému lidu jako zdroj naděje.

V této souvislosti je pozoruhodné, jak pokračuje to, co dále píše prorok Zacharjáš: „Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny“, doslova z jámy (v. 11). Slovo „jáma“ (bór), které zde označuje prázdnou cisternu bez vody, často v bibli znamená také hrob, místo smrti (Ž 28,1; 30,4; Ž 88,5.7; 143,7; Iz 14,15; 38,18; Ez 31,14...). Slova o propuštění vězňů z jámy můžeme vnímat také jako výraz pro záchranu z hrobu, jako vytržení ze smrti, jako obraz vzkříšení. To je důsledek vlády mesiáše, kterým se stal Ježíš. A to je zároveň důvod k naší radosti.

To, že Ježíš přichází jako král, znamená, že se ujímá vlády nad lidským životem. V Janově evangeliu, které jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, je uvedena pozoruhodná souvislost. Zástup lidí, který vítá Ježíše jako krále, ho přichází uvítat na základě svědectví těch, kteří byli při tom, když Ježíš vyvolal Lazara z hrobu: „Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení.“ (J 12,17-18). Ježíš je vítaný jako mesiášský král, protože vyvolal Lazara z hrobu.

Bůh slovy proroka Zacharjáše v souvislosti s příchodem tohoto očekávaného krále říká: „Pro krev smlouvy s tebou propustím ty, kdo jsou uvězněni v jámě.“ Ze zajatců smrti se příchodem tohoto krále stávají zajatci naděje, kterým platí Boží výzva: „Navraťte se do útočiště, zajatci naděje.“ (v. 12). Zajatcům hrobu je umožněn návrat k Bohu, který je pro člověka útočištěm. A místo smrti se stává místem naděje.

Náš Pane, ty se dáváš poznat jako král, který zakusil Boží záchranu ve smrti. Prosíme, převezmi vládu i nad našimi životy a životy našich blízkých, ať se můžeme jako tvůj lid radovat nyní i navěky. Amen.