Za 7

¹Čtvrtého roku vlády krále Dareia, čtvrtého dne devátého měsíce, totiž měsíce kislevu, stalo se slovo Hospodinovo k Zacharjášovi.²Tehdy poslal Bét-el Sar-esera s Regem-melekem a jeho muži, aby si naklonil Hospodina³a aby se při domě Hospodina zástupů otázali kněží a proroků: „Mám se nadále pátého měsíce oddávat pláči a odříkání, jak jsem to po léta činil?“⁴I stalo se ke mně slovo Hospodina zástupů:⁵„Řekni všemu lidu země i kněžím: Když jste se postili a naříkali pátého a sedmého měsíce , teď už po sedmdesát let, postili jste se opravdu kvůli mně?⁶A když jíte a pijete, nejíte a nepijete si pro sebe?⁷Neprovolával Hospodin právě toto skrze dřívější proroky, když si ještě Jeruzalém a města kolem něho bydlely v klidu a obydlen byl Negeb i Přímořská nížina?“⁸I stalo se slovo Hospodinovo k Zacharjášovi:⁹„Toto praví Hospodin zástupů: Vynášejte pravdivé rozsudky a ať každý prokazuje svému bratru milosrdenství a slitování.¹⁰Neutiskujte vdovu a sirotka, bezdomovce a trpícího, nikdo ať ve svém srdci nezamýšlí proti bratru nic zlého.¹¹Ale oni tomu odmítli věnovat pozornost, svéhlavě se obrátili zády a zacpali si uši, aby neslyšeli.¹²Srdce měli jako z křemene a neslyšeli zákon ani slova, která posílal Hospodin zástupů svým duchem skrze dřívější proroky. Proto je postihlo velké rozlícení Hospodina zástupů.¹³Kdykoli volal, oni neslyšeli. Ať si volají, já je neslyším, praví Hospodin zástupů.¹⁴Odvanu je vichrem mezi nejrůznější pronárody, které neznají, a země bude za nimi zpustošena, takže jí nikdo nebude procházet. Tak zpustošili přežádoucí zemi.“

Milí bratři a sestry,

slyšeli jsme část Zacharjášova kázání o půstu. My se už dneska z náboženských důvodů nepostíme, přestože půst tvoří důležitou součást všech tří monoteistických náboženství: židovství, křesťanství i islámu. V islámu je dokonce jedním z pilířů náboženského života, v židovství hraje důležitou roli např. během svátků, které vyvrcholily právě včera, kdy byl tzv. „den smíření“ a také v křesťanství se půst dodnes v určitých kruzích stále praktikuje. V reformačních církvích ovšem téměř zcela vymizel, protože příliš zavání nějakým záslužnictvím, v praxi nám zůstává již jen název „postní doba“.

Zacharjáš v 7. kap. také líčí otázky, které nastaly ohledně postní praxe a to už v roce 518 před Kristem. Do Jeruzaléma přijde zahraniční delegace s dotazem, jestli se mají nadále ve stanovené dny postit. Abychom lépe porozuměli tomu, jaký mají postní dny v židovství smysl, odcituji několik vět z pojednání o půstu od Nizozemského rabína Simona de Vries, který působil před Druhou světovou válkou v Haarlemu a během války zemřel v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu. Simon de Vries přemýšlí, jaký je smysl postních dnů, které připomínají zničení chrámu. A říká k tomu: „Vždyť dnes již nelze zvrátit příčiny, které před mnoha staletími vedly ke konci politické nezávislosti Izraele a ke zničení svatyně. Je přece nemožné pykat za opominutí a za chyby předchozích generací, litovat jejich omylů a nedostatků. Můžeme se ale pokusit o srovnání. Obrátit se do sebe a zkoumat, jestli nemáme na svědomí ty samé hříchy a jestli také nás stejné chyby či přečiny nečiní vinnými…

Katastrofy, které náš lid mohou kdykoli postihnout, nepatří minulosti. Myšlenky sami od sebe (během postních dnů) putují k bídě vyhnanství, které ani dnes není u konce, ke zjevným hlubokým příčinám, jež vedly k rozptýlení (Božího lidu) a nesou odpovědnost za jeho trvání. Tento význam smutečního dne pokání nelze vyjádřit pouhým zdržením se jídla a pití. Pomoc najdeme v synagoze při bohoslužbě.“

Půst má tedy napomáhat k sebereflexi, k sebezpytování, k hledání příčin minulých tragédií i současné duchovní bídy. A k tomu neodmyslitelně patří také bohoslužba a modlitby. Lze proti takovémuto půstu něco namítat? A přesto je velmi důležitá a vážně míněná otázka židovského hodnostáře, jestli pokračovat v postní praxi: „Mám se nadále pátého měsíce oddávat pláči a odříkání, jak jsem to po léta činil?“ (verš 3). Tak se ptá někdo z vysoce postavených židů, kteří zůstali v Perské říši a nevrátili se z Babylonského zajetí. Touží žít, v souladu s dějinami svého lidu, v souladu s Boží vůlí a neví, zda má nadále v půstu oplakávat zničení Jeruzalémského chrámu, když se nyní dokončuje jeho obnova. Ptá se na to ve 4. roce vlády krále Dareia a v 6. roce vlády tohoto krále bude chrám dostaven a posvěcen (Ezd 6,15).

Má smysl vracet se k minulosti a zabývat se jí v době, kdy se otvírají nové věci? Není lepší za minulostí udělat tlustou čáru, co bylo, bylo, nechme to být, jdeme dál. Půst je takovým zastavením a ohlédnutím se, bytostnou připomínkou toho těžkého, co bylo. Proto je otázka, zda se ještě postit či ne vlastně obecnější otázkou po náboženských tradicích. Které tradice udržovat a oživovat, k čemu se vracet? Pro věřícího člověka je to důležitá otázka, protože víra představuje určité kontinuum, spojitost se zkušeností našich duchovních předků. Např. Večeři Páně slavíme, protože si připomínáme a zpřítomňujeme klíčovou událost naší spásy. Křesťanství bez slavení Večeře Páně je nemyslitelné. Ale co všechno si ještě máme připomínat, k čemu se vracet, co slavit a co oplakávat? To je vážně míněná otázka, ovšem Bůh na ni nedává jednoznačnou odpověď.

K Zacharjášovi se na základě otázky, zda se postit či ne, stane slovo Hospodinovo. Hospodin slyší a reaguje. Posílá své slovo skrze proroka, ale toto slovo nedává jednoznačnou odpověď, jestli se má tedy nadále dodržovat půst nebo ne. Hospodin klade jinou závažnou otázkou. Postíte se opravdu kvůli mně? Proč děláte to, co děláte? Motivace je rozhodující. Vyplývá to, co děláme z našeho vztahu k Bohu? Je on tím důvodem? Hospodin se ptá: „Jsem tím, koho máte při tom na mysli já, nebo vy?“ „Jde vám o mně, nebo jen o sebe?“ To je rozhodující otázka. Vlastní praxe půstu je až druhotná.

A Hospodin pak pokračuje. Jestliže vám jde skutečně o mě, tak vám znovu řeknu, na čem mně záleží: „Vynášejte pravdivé rozsudky a ať každý prokazuje svému bratru milosrdenství a slitování.“ Podobně to, oč Bohu běží, shrne Ježíš: „právo, milosrdenství a věrnost.“ (Mt 23,23). Cokoli zastiňuje toto podstatné, tak je falešný náboženský alibismus, se kterým se musí přestat. Jestliže půst v posledku nevede k těmto postojům, tak je zbytečný.

„Právo“ znamená prosazovat spravedlnost, nedopustit korupci, vydírání, podvody, zneužívání moci a postavení,… tomu myslím dobře rozumíme. Možná nám ale splývají významy dvou dalších slov: „milosrdenství“ a „slitování“. Milosrdenství je jinak řečeno solidarita, je to vztahový pojem, který vyjadřuje určitý postoj a jednání k nějakému partnerovi. Je to také smluvní věrnost, dodržení určitých závazků byť pro mě nejsou výhodné. Milosrdenství je to, co uplatňuje především Hospodin vůči nám, když hřešíme, když jsme nevěrní, on je ve svém milosrdenství věrný, tzn., odpouští a obnovuje vztah.

A slitování, to je jakési vnitřní sevření lítostí, je to krajní pohnutí, ve kterém člověk jedná, protože mu to prostě nedá, protože nemůže jinak a naprosto nehledí na to, jestli se mu to vyplatí. Slitování je schopen jen ten, kdo je dostatečně citlivý. Dobrým příkladem slitování je to, co udělal „Samařan“, když uviděl na cestě zbitého a okradeného člověka. Byl pohnut soucitem, ustrnul se a zachránil ho. Neměl žádnou jinou motivaci, než hluboký soucit, který ho vedl k jednání.

Trojice toho, co Hospodin od svého lidu očekává je uvedena právě v tomto pořadí: právo, solidarita a soucit. Možná proto, že je v tomto pořadí přítomen určitý nárůst otevřenosti a vnímavosti vůči Bohu. Opakem je netečnost, tvrdost až zatvrzelost, které Boží lid v minulosti propadl: Odmítli tomu, co Hospodin říkal, věnovat pozornost, svéhlavě se obrátili zády a zacpali si uši, aby neslyšeli. Srdce měli jako z křemene a neslyšeli zákon ani slova, která posílal Hospodin zástupů svým duchem skrze dřívější proroky (v. 11.12). Doslova nastavili vzpurné rameno, odmítli nést to, co na ně Hospodin kladl, omítli se postavit pod nárok jeho slova, zatvrdili se tak, že srdce měli jako z křemene, doslova z diamantu, tedy nejtvrdší možné. Obtížili své uši, aby nemuseli poslouchat to, co Hospodin říká. Nechali se zahlušit vším možným, jen aby unikli Hospodinovu slovu. Kdykoli volal, oni neslyšeli.  

Máme se postit nebo nemáme? Máme zachovávat určitou tradici, nebo už to nemá smysl? Vždy záleží, k čemu nás to vede. Vyčerpáme si tím své náboženské povinnosti a pak ať už nám dá každý pokoj. Jestli je někde v nás tento postoj, tak potom v žádném případě nic takového nezachovávat, nepraktikovat. Jestli to však probouzí naše svědomí, bystří naše uši, zvyšuje naši pozornost vůči tomu, co Bůh říká, naši vnímavost a citlivost, potom je taková tradice dobrá a důležitá.

Hospodine, ty nás upozorňuješ na to, co je důležité, co by se z našeho života nemělo vytratit, protože to od nás ty sám očekáváš. Prosíme, abychom i dnes uměli poznávat a nezanedbávat to, na čem tobě záleží. Amen.