Za 5

Zacharjáš 5. kapitola:

¹Znovu jsem se rozhlédl a vidím, hle, letí svitek. ² Posel se mě otázal: „Co vidíš?“ Odvětil jsem: „Vidím letět svitek dvacet loket dlouhý a deset loket široký.“ ³Řekl mi: „To je kletba, která vychází na celou zemi. Bude jí odstraněn každý zloděj, každý křivo přísežník. ⁴Vychází z mého rozhodnutí, je výrok Hospodina zástupů. Vejde do zlodějova domu i do domu toho, který v mém jménu křivě přísahá, a uhostí se uvnitř jeho domu a zničí jeho dřevo i kámen.“ ⁵Potom vyšel posel, který se mnou mluvil, a vyzval mě: „Jen se rozhlédni a podívej se. Co se tu objevuje?“ ⁶Otázal jsem se: „Co je to?“ Odvětil mi: „To se objevuje éfa,“ a dodal: „Tak to bude s nimi vypadat v celé zemi.“ ⁷A hle, pozvedlo se olověné víko, a tam uvnitř éfy sedí jakási ženština. ⁸Řekl mi: „To je Svévole“, mrštil jí do éfy a přiklopil otvor olověným poklopem. ⁹Vtom jsem se rozhlédl a vidím, hle, vycházejí dvě ženy. Vítr se jim opíral do křídel; měly totiž křídla jako čáp. Zvedly éfu mezi zemi a nebe. ¹⁰Otázal jsem se posla, který se mnou mluvil: „Kam chtějí tu éfu dopravit?“ ¹¹Odvětil mi: „Chtějí té ženštině vystavět v šineárské zemi dům, a až bude připraven, bude tam uložena na svůj podstavec.“

Milí bratři a sestry,

na úvod dnešního kázání si dovolím citovat Shakespeara. Jeho hru Hamlet, ve které Hamlet říká Horaciovi: „Mezi nebem a zemí je toho víc, Horacie, než o čem naše filosofie kdy snila.“ Bratři a sestry znáte to rčení o věcech, které jsou mezi nebem a zemí, které jsou naší filosofií nedostižné, jsou v jakémsi nám nepřístupném meziprostoru a přece na nás mocně působí?

Zemi podle Písma obývá člověk spolu s ostatním stvořením a nebe je místo, kde přebývá Bůh. Ale co je mezi nebem a zemí? Písmo mezi nebe a zemi umisťuje vládu nadzemských mocností: V epištole Efezským 6,12 o tom čteme tato slova: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“

V Zacharjášově vidění z 5. kap., které jsme dnes četli, je mezi zemi a nebe, tedy do prostoru těchto nadzemských mocností, vynesena Svévole. Svévole s velkým „S“, zosobněná jako ženština, která sedí v éfě, tedy v soudku, který má objem přibližně 36 litrů. Do nadzemské, démonské mezisféry ji vynáší dvě jiné ženy, které mají křídla jako čáp a ve svých křídlech vítr. Ženy s čapími křídly některým vykladačům také připadají jako démonské bytosti. Ale důležité je, že Svévoli odnáší pryč, odstraňují ji ze země, ve které se obnovuje Boží lid. Odnáší ji do země Šineár, kde je jí postaven dům, možná přímo chrám, ve kterém je Svévole umístěna na podstavec jako nějaká modla.

Země Šineár je zemí, kde má svévole svůj původ. V Gn 11. kap. je známý příběh o stavbě tzv. babylonské věže. Pro souvislost s naším čtením je důležité, že tato věž se staví na pláni v zemi Šineáru. A cílem této stavby je učinit si jméno. Učinit si jméno znamená dát si životní poslání, sám si určit životní program nehledě na Boha. A to je exemplární projev svévole, tedy prosazení své vůle proti vůli Boží. V zemi Šineáru je Svévole umístěna v chrámu na piedestal, patrně aby tam byla uctívána.

Ale co je to vlastně svévole? Kraličtí zde překládají slovem „bezbožnost“, ekumenická Bible uvádí to slovo „svévole“. Z toho můžeme usoudit, že je zde řeč o jednání podle své vůle - proti vůli Boží. Kralický překlad zase napovídá, že je to jednání bez Boha, bez ohledu na Boha. Myslím, že tomuto jednání můžeme dobře rozumět na základě toho, co je opakem svévole. V biblické mudroslovné literatuře jsou často zmíněny vedle sebe protiklady. Protikladem svévole je spravedlnost, smluvní věrnost a milosrdenství. Bůh zjevuje svoji vůli tím, že uzavírá s člověkem smlouvu a klade určité podmínky, ve kterých smlouva platí a uskutečňuje pro lidské společenství požehnání.

A svévole je záměrné porušení této smlouvy, je to ve svém důsledku protispolečenské chování, které způsobuje disharmonii a rozklad vztahů, a to jak mezi lidmi navzájem, tak i mezi člověkem a Bohem. Svévole ohrožuje a ničí život bližních, dělá z nich nedobrovolné oběti a z Boha dělá modlu.

V Zacharjášovi jsou v první části 5. kap., patrně jako příklady svévolného jednání, uvedeni zloděj a křivopřísežník. Pro zloděje znamená majetek víc než dobrý vztah k bližnímu, proto se obohacuje na úkor druhých a tím dobré vztahy narušuje a likviduje. A křivopřísežník je ten, kdo se dovolává Boha proto, aby podpořil pravdivost svých slov, ale přesto lže. Ve 3. knize Mojžíšově jsou tyto dva způsoby svévolného jednání uvedeny hned vedle sebe: „Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha…“ (Lv 19,11.12).

Pátá kapitola proroka Zacharjáše je v podstatě o tom, jak Hospodin očistí společenství Božího lidu, celou zemi ve které Boží lid sídlí, od svévole. V předchozích kapitolách se uvádí, že Hospodin očistil velekněze Jóšuu a připravil ho tak pro bohoslužbu v chrámu a také uschopnil vladaře Zerubábela, aby stavbu chrámu dokončil.

Aby mohla být chrámová bohoslužba obnovena, zbývá ještě připravit společenství božího lidu. To se konkrétně děje odstraněním svévole. Ale místo toho, aby prorok nabádal lid k tomu, aby všichni zanechali svévolného jednání, jako to proroci často činí, líčí Zacharjáš své další vidění. V něm vidí, jak sám Hospodin odstraňuje svévoli tím, že ji jako nějakou bytost uzavře pod těžký olověný poklop. Tento motiv známe z pohádek, ve kterých je bída ztělesněna jako jakási osůbka, která je pevně uzavřená v nějaké nádobě a běda tomu, kdo ji pustí na svobodu. U toho zůstane a bude stále růst a toho, kdo jí pustil ven, zničí.

Tady je takto uvězněna svévole, v éfě pod těžkou olověnou poklicí. A pro jistotu, aby ji nikdo nemohl vypustit, tak je ještě odnesena do daleké země Šineáru. Můžeme v tom spatřovat Hospodinovo milosrdenství, ve kterém svůj lid od svévole očišťuje. Chce od nás svévoli vzdálit na hony daleko. To, že takto Hospodin jedná ve svém milosrdenství, je v našem textu naznačeno tím, že Svévoli odnáší dvě ženy, které mají čapí křídla hnaná větrem. Vítr představuje Ducha, skrze kterého Hospodin prosazuje své záměry a ve slově „čáp“ slyší hebrejské ucho právě slovo „milosrdenství“. Jsou to jakoby křídla milosrdenství, ve kterých je Hospodinův duch, a ty odnáší éfu se Svévolí daleko pryč od božího lidu, do země Šineáru.

BaS, někdy můžeme mít pocit, jako bychom zemi Šineáru sami žili. V zemi, kde se uctívá Svévole. Kde je nejvyšší metou to, že si můžu dělat, co chci, nehledě na důsledky, které to přináší pro společnost, ve které žiju. Jako by největším životním vítězstvím bylo prosazení své vůle. Když se s takovýmto uctíváním svévole setkáváme příliš často, možná je pro nás těžké nepřidat se. Brát ohled na Boží vůli, na potřeby společenství…

Proto je důležité, že v modlitbě Páně hned na začátku říkáme: „Otče náš, buď vůle tvá…“ A toužíme přitom, aby se okolo nás více prosazovala Boží vůle. V našich rodinách, na našich pracovištích, mezi našimi věřícími i nevěřícími přáteli, v naší vesnici, v naší zemi. Ale možná trochu stranou zůstává Boží vůle, která bude mít přednost před všemi našimi náhledy a názory, Boží vůle, které se ta naše podřídí, tak jako se Pán Ježíš ve všem podřizoval Bohu.

Kéž v našich životech nemá žádné místo svévole. Kéž umíme rázně nad svévolí přibouchnout těžké olověné víko a neumožníme jí vládu v našich životech. Kéž v našich životech platí to, co říká Ježíš: „Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ (J 8,29). Amen.