Za 4,6-10 (svatodušní)

1. čtení: Jan 3,1-8; kázání: Za 4,6-10

Milí bratři a sestry,

pro dnešní svátek Svatého Ducha jsem vybral Zachariášovo prorocké slovo, které Hospodin říká Zerubábelovi. Zarubábel byl vůdcem izraelského lidu při návratu z babylonského zajetí. Byl vnukem předposledního judského krále Jójakína a posledním v řadě známých potomků krále Davida. Jako správce judské provincie, která tehdy byla součástí Perské říše, měl za úkol postavit druhý jeruzalémský chrám. Tento chrám měl nahradit zničený chrám Šalomounův.

Prorok Zachariáš oznamuje Zerubábelovi Hospodinovo slovo, jehož součástí je také velmi známý výrok: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ Tento výrok patří k těm několika biblickým veršům, ve kterých je biblická zvěst vyjádřena obzvlášť výstižně a koncentrovaně. Najdete ho na zdech kostelů i synagog, např. je na fasádě synagogy, která je v Praze u stanice metra Anděl. Tento výrok je zároveň tak jadrný, že se dá snadno vykřikovat, vytrhnout ze souvislosti, ideologicky zneužít. Podívejme se na něj tedy s pečlivým zřetelem na souvislosti, ve kterých původně zazněl.

Na první pohled se může jevit jako protimluv. Jak může být Duch Hospodinův, Duch Svatý, opakem moci a síly? V Bibli se přece mluví o moci Ducha svatého, o jeho mocných darech. Vybavíme si zázraky, uzdravování, vymýtání zlých duchů apod. Právě mocné působení je tím, co prokazuje přítomnost Ducha Božího. Kde zavane Duch Boží, tam je přece všechno jinak, tam už věci nemohou jít postaru. To náš text samozřejmě nepopírá.

Jenže ta slova „ne mocí ani silou“ mají zcela konkrétní význam. Síla - to je především síla bohatýra, je to síla vojska. A moc - to je především životní síla, potence. Tedy jsou to naše lidské síly, to, čím jsme přirozeně vybaveni a s čím můžeme svémocně disponovat. Zerubábel tedy nemá ve své snaze o znovuvybudování chrámu spoléhat na vojenské a mocenské prostředky, na žádná násilná opatření, která měl jako panovník k dispozici a kterými by mohl vynucovat spolupráci. Těmito prostředky nelze prosazovat žádnou obnovu v Božím lidu.

Co to znamená pro nás? V jaké situaci nemáme my spoléhat na své síly a potence a spolehnout se na Ducha Hospodinova? K čemu nás tento prorocký text vlastně vyzývá? Zacharjášovým hlavním tématem byla obnova chrámu, obnova církve, lidu Hospodinova, který má od Hospodina svěřený úkol. Pozornost je tedy zaměřena dovnitř církve. Nejde tu o slogan vyzývající k tažení za duchovní ovládnutí světa a dokonce ani nejde o misii, o nějaké poslání nést víru v Hospodina dalším lidem a národům.

Zacharjášovo pojetí Božího lidu nezná misii, ale ví dobře o tom, jak z jeruzalémského sboru má vyzařovat pokoj, spravedlnost a pravda, což bude mít za následek, že „v oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.“ (Za 8,23). O tom je celá 8. kapitola knihy proroka Zachariáše. Zajisté právě v tom hraje klíčovou roli Duch Hospodinův, který odstraňuje moc a sílu, tj. násilí a vládu silnějšího, z Božího lidu i z jeho vztahu k ostatním národům.

Boží lid vedený Zerubábelem, lid, k němuž mluvil Zacharjáš, měl při obnově chrámu a města Jeruzaléma značné těžkosti. Tu moc a sílu potřeboval především proto, aby uhájil vlastní existenci, aby vůbec mohl nějaký chrám stavět. U Ezdráše čteme podrobně, jak sousedé jeruzalémských navrátilců dělali všechno proto, aby dílo obnovy překazili. Jak dokonce napsali perskému králi udání, že Judejci staví hradby Jeruzaléma kvůli tomu, aby se pak mohli vzbouřit. A král obnovu zarazil.

Otázka, před kterou stojí Zerubábel a do které promlouvá Zacharjáš, tedy zní: Dokážeme vůbec obnovit chrám a hradby Jeruzaléma? Uhájíme Jeruzalém před nevraživostí okolí? Dnes bychom se mohli ptát: Jak obhájíme existenci církve uprostřed společnosti, která církvím moc nepřeje? Jak získáme prostor důvěry pro církev nejen v našem politickém systému, nejen ve společnosti, ale především v životě jednotlivých lidí? Církev má v české společnosti namnoze špatný kredit, je obestřena spoustou předsudků, v lepším případě vzbuzuje lhostejnost a nezájem. Církev je v Čechách na ústupu, jejích členů a příznivců dlouhodobě ubývá.

Toto je naše vlastní situace a otázka, která z ní plyne, by pak mohla znít: Jak obnovit naši důvěryhodnost? Jak získat kredit, který odbourává předsudky, který otevírá dveře, který dělá z církve lákavé společenství? Hospodinovou odpovědí na tyto naše otázky by mohl Zachariášův slogan: „Ne mocí ani silou, ale mým duchem, praví Hospodin zástupů.“

Svatodušní svátky, které dnes slavíme, jsou narozeniny církve. Církev vznikla o letnicích. Ovšem Duch Boží, Duch Svatý, to není až vynález letnic. Duch Svatý působil od počátku. Od počátku uskutečňoval Boží dílo. Duch Svatý je šifra pro Boží skrytou, ale mocnou a působící přítomnost, pro pohyb, který nás strhuje, orientuje a zmocňuje ke spolupráci na tom, co v tomto světě koná Bůh. Církev je Boží projekt. Bůh je tím, kdo tento svůj projekt podrží, obhájí, obnoví. Neuskutečňuje se naší silou ani naší mocí, ale právě Božím duchem. Milí bratři a milé sestry, to je Zachariášovo evangelium.

Co to pro nás znamená? Můžeme tedy nechat působit Božího Ducha a složit ruce do klína? Nebo se nechat vést Duchem a tedy vypnout svůj mozek a odhodit svoji zodpovědnost? Prorok Zachariáš dále píše: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Ruce Zerubábelovy založili tento dům a jeho ruce jej také dokončí… A kdo pohrdal dnem malých začátků, radostně bude hledět na olovnici v ruce Zerubábelově.“ (v. 8-10)

Hned třikrát se zde píše o rukách Zerubábelových. To je naše role podle tohoto textu. To naše ruce drží olovnici, tedy vyměřují a plánují, naše ruce kladou kámen ke kameni a budují. Jak beznadějně malý a jakoby bezvýznamný je jeden kámen ve stavbě chrámu! Stavba roste pomalu a občas ji i někdo poboří. I to patří ke dnům „malých začátků“. Ale i dny malých začátků přece jen směřují k vynesení posledního kamene, k dokončení stavby, k završení celého díla. Jenom aby to opravdu byly dny malých začátků a ne jen dny promarněné, dny utopené v beznaději nebo naopak v úsilí o prosazení naší moci a síly. Ale to záleží také na nás. Nevadí, že toho moc nezmůžeme, že výsledky nejsou velkolepé. To, co se jeví jako veliká hora, možná veliká hora problémů, v Zerubábelově době to mohla být hora sutin starého chrámu, to se může stát rovinou, základnou, platformou, na které je možné začít stavět.

Slova o Hospodinovu duchu nám můžou dodat odvahu, abychom pracovali v církvi bez ohledu na sílu davu, který je za námi, bez ohledu na nějakou vnější moc. V církvi máme pracovat s ohledem na Boží vůli a s důvěrou v pomoc jeho ducha. Na pozadí událostí, které hýbou naším světem, možná vnímáme, že jsme lidé s velice omezeným vlivem a malými možnostmi. Nemůžeme se rovnat moci politiků ani moci obchodních či mediálních magnátů. Nemáme za sebou vlivné lidi, ani moc a sílu velkého majetku nebo výsostného společenského postavení. Ale to vůbec nevadí. Na to, abychom byli součástí dobrého Božího díla, nepotřebujeme hromadu peněz ani zástup vlivných známých, nepotřebujeme být ani slavní ani silní v očích druhých lidí. Abychom jako Zerubábel něčeho smysluplného a požehnaného dosáhli, potřebujeme být především nadšeni, být vybaveni mimořádným, svatým Duchem. A ten není nedostupný, ten byl církvi dán a dneska to slavíme.

Proto se můžeme s nadějí podílet na obnově církve. Třeba tím, že se za ni budeme modlit a hledat, co smysluplného můžeme jako sbor dělat. Když dnes církev vypadá značně poškozeně, jsme zváni pustit se do opravy toho, co je v troskách. Každá malá, drobná věc, která se podaří, každé vydařené setkání, dobrý tábor pro děti, povedená sborová akce, inspirativní bohoslužba… žádné dobré úsilí nebude marné. Něco se zcela jistě podaří. Ne mocí ani silou, ale duchem Hospodina zástupů. Amen.