Ž 92

Ž 92

Milí bratři a sestry,

dnes máme před sebou žalm, který je podle svého nadpisu určen ke dni odpočinku. Den odpočinku je den sedmý a v tomto žalmu se sedmkrát vyskytuje Boží jméno „Hospodin“. Možná právě to je důvod, proč je tento žalm určen pro tento den. Sedmý den se naplňuje čas novým rozměrem, novou kvalitou, která je dána vztahem k Hospodinu.

My dnes slavíme den odpočinku, den, kdy se věnujeme společenství s Hospodinem. Proto jsme přišli na bohoslužbu, abychom spolu se žalmistou zakusili, jak je dobré vzdávat Hospodinu chválu. Plnost jeho přítomnosti je vyjádřena v tomto žalmu sedmerým opakováním jeho jména. Na něj máme dnes zaměřit svoji pozornost. Upustit od našich každodenních trápení a starostí a soustředit se na to, jaký je Hospodin a co činí.

Dnes jsme pozváni k tomu, abychom prožili v oslavě Hospodina hloubku svého lidství, protože právě v oslavě Hospodina člověk přesahuje biologický rozměr svého života. Děje se tak v oslavě Hospodinových činů, ve schopnosti vnímat a rozumět světu jako Hospodinovu stvoření a ve vyznávání Hospodinova milosrdenství a věrnosti navzdory zvráceným činům lidským.

Hospodinovy činy jsou velkolepé a jeho záměry přehluboké, ale tupec o tom neví (v. 6 a 7). Tupec je ten, kdo žije jen materiálním rozměrem svého života. Jen živočišným životem. Kraličtí to slovo „tupec“ překládají jako „člověk hovadný“. Člověk, který žije jen proto, aby uspokojoval svoje fyzické potřeby. Žije tak, jako by on sám byl vrcholem, středem a mírou všeho. Nepočítá s nějakým přesahem svého života. Žije jako živočich, který se řídí toliko svými potřebami. Žalm 73. to říká výslovně: „Byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.“ (Ž 73,22).

Žalmista se dále pozastavuje nad tím, že takovýto lidé bují. Že kvetou. Žalmista líčí ve druhé sloce vzmach těchto lidí. A ve třetí sloce je srovnává s lidmi spravedlivými, zbožnými, s těmi, kdo počítají s Hospodinem. Jako příměr v obou případech používá slovo, které označuje růst rostlin, pučení a bujení. A říká, že tupci a svévolníci bují jako plevel (v. 8).

Vy, kdo máte doma zahrádku a někdy bojujete s plevelem, tomuto obrazu dobře rozumíte. Těm tupcům se často dobře daří, bují jako plevel, prosperují, jen kvetou. Ale zároveň je v tomto obrazu naznačena jejich neužitečnost a zkáza, protože plevel je určen k tomu, aby byl zlikvidován. Tupost tupců spočívá v tom, že si myslí, že jim všechno projde. V žalmu 94. je o nich řečeno: „Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností a deptají tvůj lid, Hospodine. Činí příkoří dědictví tvému, vraždí vdovu a bezdomovce, sirotky zabíjejí. Říkají: Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne. Přijdete na to, vy tupci z lidu…? Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se ten, jenž vytvořil oko?“ (Ž 94,4-9).

Pachatele ničemností žalmista výslovně dvakrát označuje za Hospodinovy nepřátele (v. 10). Tím tvoří narážku na závěr jedné prastaré písně, která je v knize Soudců (Sd 5,2-31). Tato píseň opěvuje záchranu Izraele z útisku Kananejců, při kterém Hospodin pomohl svému lidu. A zajímavé je zde právě označení nepřátel Božího lidu, těch, kteří Boží lid krutě utlačovali, jako Hospodinových nepřátel.

Ti, kdo páchají ničemnosti, jsou Hospodinovi nepřátelé. Protože Hospodin je garantem spravedlnosti a jeho stvořitelské činy se zjevují v jeho trvalé péči o celé stvoření i o každého jednotlivce. Ti, kdo svým jednáním tuto spravedlnost narušují, kdo někoho utiskují, kdo žijí na úkor druhých, tak se stávají Hospodinovými nepřáteli, kteří sice bují, ale nebudou mít věčného trvání, budou navždy vyhlazeni.

Zatím co svévolníci bují rychle jako plevel po dešti, který rychle vyroste a rozkvete (v. 8), spravedliví rostou pomalu jako palma nebo jako cedr (v. 13). Ovšem vyrůstají do velké výšky a mají u Hospodina dobrou budoucnost. Pro rozvoj spravedlivých i svévolníků používá žalmista stejné sloveso - „růst“. Rozdíl je ovšem v tom, že svévolníci rostou jako plevel, spravedliví rostou jako palma nebo jako cedr. Plevel vyroste rychle, palma nebo cedr roste pomalu a dlouho. A tím je také vyjádřena budoucnost, která čeká svévolníky a budoucnost, kterou mají u Hospodina spravedliví: „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody … aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má a podlosti v něm není.“ (v. 14n).

Tento obraz je obrazem požehnaného stáří. V první sloce žalmista vyznával, jak dobré je hlásat zrána Hospodinovo milosrdenství, a v noci jeho věrnost (v. 3). Ráno a noc mohou být chápány také v přeneseném významu. Ráno jako rozbřesk nového světla, tedy jako doba záchrany a noc jako doba ohrožení, doba tísně a nesnází. A to, co žalmista vyznává, co hlásá, je jak prožitek Hospodinova milosrdenství při záchraně, tak naděje na Hospodinovu věrnost v dobách tísně.

V první sloce žalmista oslavuje Hospodina za to, že mu Hospodin působí svými skutky radost (v. 5). Mohou však nastat chvíle, ve kterých nevnímáme toto Hospodinovo působení, ale žalmista přesto trvá na tom, že člověk, který svůj život žije ve společenství s Bohem, tak až se octne ve věku, kdy bude svůj život bilancovat, tak bude moct dosvědčit a hlásat, že Bůh je milosrdný a věrný, že je přímý, skála má a podlosti v něm není.

Ta doba bilancování života, to je právě „věk šedin“, věk, ve kterém se člověk má po čem ohlížet. Má o čem mluvit, protože toho už hodně zažil. Žalmista zde mluví o těch lidech, kteří jsou obrazně řečeno zasazení, vkořenění, vrostlí do chrámového nádvoří. Jsou to ti, kteří z Hospodinovy blízkosti čerpají sílu tak, jako strom čerpá živiny z dobré půdy. Život stromu je fascinující tím, kolik lidských generací přesahuje. Takový cedr může být starý i tisíc let. Tolik se toho na světe změní, tolik událostí se odehraje, ale cedr stále stojí na svém místě.

Tento obraz je vlastně obrazem věčnosti, která je člověku umožněna tím, že žije v trvalém vztahu s Hospodinem. Že setrvává v Hospodinově blízkosti. Je to život s Hospodinem, který je „skála má“. Tento závěrečný verš celého žalmu mluví o tom, že Hospodin je jako skála, tedy je stálý, přímý a bez podlosti. Tento verš je citací z Mojžíšovy písně (Dt 32,4), kterou Mojžíš zpíval na konci svého dlouhého života. Tuto píseň podle tradice Mojžíš složil ve 120 letech, když stál na prahu zalíbené země a předával svoji životní moudrost synům Izraele. Hlásá zde, že pevným bodem lidského života, skálou, na které je možno trvale život založit, je Hospodin. On je skála, ale jde o to, jestli je také skálou pro mě, jestli je také skála má. K tomuto vyznání nás žalm chce dovést. Amen.