Ž 91

Milí bratři a sestry,

dnes bych se s vámi chtěl zabývat poselstvím Ž 91. (Sestra Staňková dnes slaví 91 let a v týdnu jsem jí četl tento žalm k narozeninám). Začíná těmito slovy: „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.“ Tento verš lze chápat jako nadpis k celému žalmu a lze ho interpretovat takto: Kdo už teď přebývá v úkrytu Nejvyššího, bude ve stínu Všemocného také nocovat. To je zároveň vyjádření základního motivu celého žalmu, kterým je Hospodinova ochrana před různými druhy nebezpečí pro toho, kdo mu důvěřuje.

Hospodin je zde označen hned dvěma starobylými božskými tituly „Nejvyšší“ a „Všemocný“, které nacházíme ve vyprávěních o praotcích Božího lidu. Těmito tituly se připomíná, jak Hospodin jednal s Abrahamem, Izákem a Jákobem, jak se jim dával poznat a učil je důvěřovat svému slovu. Kdo stojí v této tradici důvěry vůči Hospodinu, je doslova zabydlen ve skrýši Nejvyššího a přečká zde i to, co symbolizuje noc. Až přijde noc, až nastane temnota, až se setmí nad naším životem, tak ani tato noc nás od Boha nevzdálí.

První verš lze však zároveň přeložit také takto: „Ve skrytu sídlí Nejvyšší, ve stínu Všemohoucí nocuje.“ Takto rozumí tomuto verši židovský výklad (Midraš tehilim), pro který je to výpověď o Hospodinově skrytosti a zahalenosti. Při tom je důležité, že navzdory Hospodinově skrytosti je Hospodin pro žalmistu důvěryhodný, je pro něj útočištěm a pevnou tvrzí, jak to žalmista vyznává hned v následujícím verši: „Říkám o Hospodinu: Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Mezi různými označeními Boha zde vyniká důvěrné oslovení „můj Bůh“, které vyjadřuje žalmistův osobní vztah k Bohu. Boha nevidíme, je skrytý, a přesto k němu můžeme mít osobní, důvěrný vztah a on nám může poskytnout mocnou ochranu, úkryt a útočiště. Žalmista nás učí důvěřovat tomu, kdo není vidět, kdo zatím není vidět. Protože jednou Hospodinova spravedlnost vyjde najevo, jak to vyjadřuje verš osmý: „Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.“

Protože Hospodin je Bůh Nejvyšší a Všemocný, je nadřazen všem jiným bohům, bůžkům a mocnostem, ať už smyšleným nebo skutečným duchovním silám. Proto žalmista říká, že Hospodin je jeho útočiště a pevná tvrz, je Bohem, v něhož složil svou naději, v něhož doufá, a to i přesto, že Hospodin zůstává Bohem skrytým. Slovo „útočiště“ je přitom jedním z klíčových slov tohoto žalmu, vyskytuje se zde hned 3x (v. 2; 4 a 9). Útočiště je místo, kam je možno se utéci, kde je možno nalézt zastání a ochranu. Pro žalmistu je tímto místem Hospodin. V Hospodinu je možno se schovat jako v nějaké nedobytné pevnosti, u něho jsme ve skrýši, kde na nás nikdo a nic nemůže.

Od verše třetího je v žalmu uvedena celá řada obrazů pro tuto Boží ochranu. Nejprve žalmista hovoří o tom, co pro člověka činí Bůh (v. 3–13). A potom se na žalmistu s přísliby záchrany obrací přímo sám Hospodin (v. 14–16), promlouvá a zaslibuje svou spásu.

Od toho verše třetího, je uvedena celá řada jevů, před kterými je člověk Hospodinem ochraňován. Jsou to obrazy převzaté ze starověké démonologie, obrazy démonských sil. Významný středověký židovský komentátor, Raši, v návaznosti na starší židovské vykladače např. říká, že mor, jenž se plíží temnotami a nákaza, jež šíří zhoubu za poledne, jsou původně jména démonů, z nichž první páchá škody v noci a druhý za poledne. A také ostatní výrazy, kterými žalmista tyto temné síly zobrazuje: lovec, který klade osidla, hrůza noci, lukostřelec a také nebezpečná zvířata jako je lev, zmije a drak, to všechno jsou starověké obrazy zlých, démonských mocností, které nás v tomto světě obklopují.

My dneska žijeme v odkouzleném světě, ve světě, kde jsou démoni uznáváni maximálně jako nějaké rekvizity do hororu, ale rozhodně ne, jako něco reálného. Žalmista ovšem počítá s tím, že ve světě působí démonské síly, které zmítají člověkem, které jsou schopné člověka ovládnout a zcela si ho podmanit.

Dnes bychom asi řekli, že jsou to různé druhy závislostí, fobií, úzkostí, různé zlé touhy, jako je např. moci-chtivost a ziskuchtivost, nebo fascinace smrtí např. u sebevražedných teroristů, dále různé druhy extremismů a fanatismů. To všechno jsou temné síly, které jsou schopny ovládnout člověka tak, že jim sám v posledku není schopen odolat a vymanit se z nich. Jsou to síly, které mají destruktivní vliv na život jedince i na jeho okolí.

Člověk si často od takovýchto vlivů sám nepomůže, potřebuje z nich vysvobození, vykoupení, spásu. A žalmista vyznává, že ten, kdo důvěřuje Bohu, kdo má Hospodina jako své útočiště, tak je Boží milostí opevněn, chráněn, je v úkrytu před těmito zhoubnými vlivy našeho světa. Problém může nastat, když k nám, když do nás, tyto zlé věci pustíme, když jim otevřeme dveře, když jim dáme ve svém životě prostor. Pak jsou schopny život člověka zcela zničit jako nějaká zhoubná nemoc.

Zároveň nám tyto obrazy naznačují, že pokušení zlých sil k nám přichází ve velmi různé podobě. Ježíš je dokonce pokoušen slovy tohoto žalmu, je sváděn k tomu, aby si vyzkoušel, aby si otestoval Boží ochranu. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů s chrámu; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ (Mt 4,6). Ďáblova slova jsou citátem z 11. a 12. verše tohoto žalmu. Ďábel slovy tohoto žalmu Ježíšovi říká: Vyzkoušej si Boží ochranu, vždyť je ti zaslíbena. I my si někdy v životě říkáme, jestli mně má Pán Bůh rád, tak ať udělá to, nebo ono. Ale to je pokoušení Pána Boha. Boží ochrana je nám zaslíbena a my jí máme důvěřovat, ale nemáme ji testovat tím, že bychom si na Bohu vynucovali ochranu podle našich představ a nároků.

Bůh nás někdy chrání a někdy nás zkouší. Chrání před nesnázemi, aby nás naučil vděčnosti, a zkouší, aby nás naučil trpělivosti. A přece stále chrání naše duše, abychom nepřišli o víru, naději a lásku, abychom nepropadli zhoubě, ale dosáhli spásy. A to je i žalmistova naděje, kterou nám v tomto žalmu předkládá.

To poslední, na co bych se dnes chtěl v rámci tohoto žalmu zaměřit, jsou obrazy přebývání s Hospodinem. Hospodinova ochrana je zaslíbena tomu, kdo přebývá v Hospodinově blízkosti: kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí (v. 1), kdo má Hospodina jako své útočiště (v. 2.4.9) a příbytek (v. 9), tomu platí zalíbení Boží ochrany. Přebývání, bydlení s Hospodinem, to jsou výrazy trvalého společenství a důvěrného vztahu s ním. Když s někým bydlíme, tak to znamená, že jsme s ním v každodenním kontaktu, že trvale sdílíme společný prostor. Žalmista těmito obrazy vyjadřuje, že s Hospodinovou ochranou může počítat ten, kdo je u Hospodina jako doma. Když jsme někde často a dobře to tam známe, tak říkáme, že jsme tam jako doma. A o to jde, abychom byli jako doma u Hospodina.

Na závěr bych přál nám všem, aby o nás platila Hospodinova slova ze závěru tohoto žalmu… (v. 14–16). Amen.

Děkujeme ti, Pane, že jsi s námi a že nás chráníš a opatruješ pro své království, ať už půjdeme čímkoli: zkouškami, úzkostmi, nedověrou, anebo časem pokoje a milosti. Ať nás vše, čím půjdeme, přibližuje tobě a tvé lásce. Amen.