Ž 85

Ž 85

Milí bratři a sestry,

tento žalm, který je určený na dnešní neděli, je žalmem pro adventní dobu, protože pojednává o blízkosti spásného Božího jednání. Tak je to vyjádřeno v 10. verši tohoto žalmu: „Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí.“ Blízkost spásy, tedy blízkost pomoci a záchrany od Boha, je zde zaslíbena pro ty, kdo se ho bojí. Tedy pro ty, kdo ve svých životech s Bohem počítají a berou ho vážně.

Blízkost spásy je zároveň klíčovým motivem adventní doby. Hebrejské slovo „spása“ - ješa - je základem jména Ješua - Ježíš. To je ten, jehož první příchod si v adventu připomínáme a k druhému příchodu se v naději upínáme. Je paradoxní, že tento Ježíš, který ztělesňuje Hospodinovu spásu, na konci svého života na kříži volá slovy 22. žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil, daleko spása má ač o pomoc volám.“ (Ž 22,2). Ježíš, který lidem přinesl spásu, sám prožil, jaké to je, když je spása daleko. „Daleko spása má“ - to je temnota Velkého pátku. Ale my jsme v adventu a proto nám má dnes zaznít: „Blízko je spása těm, kdo jsou bohabojní.“

V 85. žalmu je spása jedním z důležitých motivů, mluví se zde o ní hned třikrát (v. 5, 8 a 10). Touha po spáse je dána neutěšeným stavem, ve kterém se Boží lid tehdy nacházel. Po ukončení babylonského zajetí zavládla v Božím lidu určitá euforie, na kterou žalmista vzpomíná: „Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil…“ (v. 2). Tato změna údělu znamenala konec babylonského zajetí a návrat Božího lidu do země Izrael. To již nastalo.

Počáteční nadšení však brzy vyprchalo a dostavila se deziluze z toho, že věci se nedaří tak, jak si je navrátilci představovali. V něčem to připomíná naši současnou situaci, kdy po tzv. Sametové revoluci byla doba velkých očekávání a společenských změn. Ale nyní, po více než 25 letech svobody u mnohých lidí převládá pocit rozčarování, zklamání a skepse z toho, jak vypadá stav naší společnosti, jakou máme politickou reprezentaci, jak jsou lidé vzájemně rozhádaní a naše společnost rozdělená na různé nesmiřitelné tábory.

Určitý moment záchrany už nastal, ale přesto věci nejsou ještě v pořádku. Proto také dokonání spásy, konečné naplnění záchrany je něčím, o co žalmista prosí. Prosí o to, aby Hospodin dotáhl záchranu do polohy, která znamená nejenom změnu vnějších politických poměrů, ale také vnitřní proměnu a tím i celkové uzdravení společnosti. Protože spása představuje ideální kvalitu života, která je dána nejen vnějšími okolnostmi, ale také vnitřním nastavením a prožíváním. Život ve svobodě, po té, co Hospodin změnil úděl svého lidu, je příležitostí, která ovšem může být také promarněna.

Proto žalmista prosí: „Navrať se k nám, Bože, naše spáso!“ (v. 5). Tato prosba je velmi důležitá, neboť doslovněji se dá přeložit takto: „Navrať nás, Bože, naše spáso!“ To znamená, že ne Bůh se vzdálil a má se k nám navrátit, ale my jsme se od něj vzdálili. My jsme se mu odcizili a tedy my se potřebujeme k němu navrátit. To si žalmista uvědomuje velmi dobře, ale zároveň si uvědomuje také to, že se jeho lid sám k Bohu navrátit nedokáže.

Toto navrácení nebo obrácení se k Bohu je tím, čemu se náboženským jazykem říká „pokání“. Výzvy k pokání jsou častými výzvami proroků a také výzvou Jana Křtitele a samotného Ježíše na počátku jeho veřejného vystoupení. Ale co když se vrátit už nedokážeme? Co když jsme zašli příliš daleko? Co když je naše odcizení, naše vzdálení se Bohu příliš velké na to, abychom ještě mohli nalézt cestu zpět? Možná, že to je právě to, co si žalmista při pohledu na svůj lid uvědomuje. A proto Boha prosí: „My se k tobě, Bože, chceme vrátit, ale sami toho prostě už nejsme schopni. Proto nás navrať k sobě ty sám, Bože!“ To je velmi hluboká a velmi realistická prosba: „Navrať nás!“

Návrat k Bohu, tedy pokání, je také důležitým motivem adventní doby. Spása je blízko, ale abychom se s ní neminuli, potřebujeme se navrátit k Bohu všude tam, kde mu unikáme, kde máme vůči němu zábrany, kde si vytváříme prostor, do kterého Boha nepustíme.

V tomto žalmu se nám ukazuje, že pokud nejsme schopni se k Bohu navrátit sami, tak ještě stále zůstává naděje, že to je s námi schopen učinit Bůh. On nás může navrátit. On je schopen obnovit náš vztah s ním, uzdravit nás z našeho odcizení.

Ovšem, pokud o to stojíme. Jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí. Spása, která je v navrácení se k němu, ke zdroji života, pokoje, spravedlnosti a lásky. Pokud toužíme po blízkosti spásy, můžeme se modlit spolu se žalmistou těmito slovy: „Navrať nás, Bože, naše spáso!“

Boží odpověď na tuto prosbu nacházíme ve druhé části žalmu. Tato část je přímo prezentována jako Hospodinovo promluvení. Žalmista říká: „Vyslechnu, co promluví Hospodin.“ (v. 9). A to, co Hospodin oznamuje, to je krásná vize pokoje pro Boží lid a pro celou zemi, na které bude zakusitelná Boží přítomnost v podobě růstu dobrých věcí.

Je to vize setkání, důvěrného, intimního setkání, které je zde popsáno jako políbení (v. 11). Jako milenci, tak se setkají milosrdenství a věrnost, spravedlnost a pokoj. Hospodin je Bohem spásy, která má podobu harmonického propojení milosrdenství, věrnosti, spravedlnosti a pokoje. Hospodin nechá tyto svoje vlastnosti, tyto projevy své lásky a své spravedlnosti, zvítězit nad svým oprávněným hněvem. Hospodin je nechá prosadit v tom, co se bude odehrávat mezi nebem a zemí. Hospodin totiž překlene propast, která se lidským hříchem mezi nebem a zemí rozevřela.

Tyto čtyři projevy Hospodinovy spásy propojí nebesa a zemi. Bude jimi překonáno hluboké odcizení, pradávná propast, která je mezi nebem a zemí, mezi Bohem a lidstvem. A tím se plně uskuteční a prosadí spása, nastane její konečná realizace a definitivní vítězství. To žalmista očekává, o to prosí a v tomto duchu také motivuje svůj lid k návratu. K obnově vztahu s Hospodinem.

Napomenutí tohoto žalmu je ve slovech verše 9: „Hospodin zajisté vyhlásí pokoj, … jenom se nevracejte ke své hlouposti.“ Je pozoruhodné, kolikrát se v tomto žalmu vyskytuje sloveso „vracet se“ nebo „navrátit se“. Hospodin navrátil svůj lid ze zajetí (v. 2), odvrátil se od svého hněvu (v. 4), pak je zde ta prosba „Navrať nás!“ (v. 5), pak naléhavá otázka „Což nám nenavrátíš život?“ (v. 7). Ve všech těchto případech se mluví o tom, že navracení působí Hospodin. Ale pak je zde poslední místo, kde se mluví o navracení a to se týká Božího lidu: „Jenom ať se nevracejí ke své hlouposti!“ (v. 9). Potřebujeme být navráceni k Hospodinu a nemáme se vracet ke své hlouposti. Oč se jedná?

To slovo „hloupost“ je zvláštní, vyskytuje se v Bibli jen málokrát. Původně znamená těžkopádnost, která je dána tím, že člověk příliš obrostl tukem. To byl zároveň znak blahobytu a přeneseně také vnitřní síly, na kterou člověk mohl falešně spoléhat. Tato hloupost je vlastně falešná sebedůvěra, spoléhání na své síly, na svůj blahobyt, na svoji zajištěnost. Je opakem bohabojnosti, ve které člověk vyhlíží a očekává Hospodinovu spásu. Spásu, která je blízko těm, kdo se ho bojí. Amen.