Ž 82 (2009-09-13)

Milí BaS,

čtený žalm nás přenáší do odlišného myšlení o Bohu a o světě, než jaký známe z většiny Starého a Nového zákona. Jde totiž o jeden z nejzřetelněji mytologických textů v Bibli, a pro tuto svou formu – dnes již těžko přístupnou – vyvolává rozpaky a bývá raději nějak odsunut, přeskočen, či alespoň přečten jaksi rychleji. Navíc, na první pohled jakoby tu nebylo s kým se ztotožnit. Oproti jiným žalmům zde chybí žalmistovo přímo vyjádřené „já“ nebo „my“, odhalující sklíčenost utrápeného srdce nebo pozdvihující jásavou chválu k oslavě Boha. Snad také proto nepatří tento žalm k těm významným v dějinách zbožnosti či bohoslužeb.

Pojďme přesto dnes tento žalm a jeho představy otevřít, pojďme se ptát po jeho záměru, zkusme vstoupit do jeho světa. Kde to ale vlastně jsme? Ocitáme se ve shromáždění bohů. Bohové všech národů se shromažďují k poradě a nejvyšší Bůh – patrně Hospodin – mezi nimi trůní jako král. K Hospodinovu nebeskému dvoru patří dvořané, kteří jsou bohové ostatních národů. Podobná představa je ještě v Ž 95,3; 96,4 a 135,5. A s ohlasem této představy se můžeme setkat i u apoštola Pavla v 1Kor 8. Pavel taky připouští obraz světa, ve kterém „je mnoho bohů a pánů“ (v. 5), kteří si dělají nárok na člověka. I když Pavel sám počítá s tím, že je jediný Bůh Otec a jediný Pán Ježíš Kristus.

Takže představa mnoha bohů není v Bibli zas až tak výjimečná. Ovšem citovaný žalm je jediné místo, kde je shromáždění bohů uvedeno v rámci soudní scény a Hospodin je zde představen jako Nejvyšší Bůh, jako ten, kdo povstal a vykonává nad ostatními bohy soud. Hospodin soudí bohy. To je vize toho, co se děje v nebi, vize kterou nám v úvodu našeho žalmu líčí jeho autor, chrámový zpěvák Asaf. Patrně není bez souvislosti, že Asaf je v 2. Paralipomenon charakterizován jediným slovem – jako „vidoucí“ (2Pa 29,30).

Asaf ve své vizi božího shromáždění také slyší to, co Nejvyšší Bůh na adresu ostatních bohů říká. To je obsahem veršů 2–4 a 6–7. Hospodin jim nejdřív předkládá žalobu (v. 2–4) a pak nad nimi vynáší rozsudek (v. 6–7). Bohové národů jsou soudci, kteří vykonávají takovou spravedlnost, jež působí bezmocným lidem útisk, bezpráví a utrpení. A Hospodin, jako nejvyšší Bůh stojí na straně utištěných v situaci, kdy se nemohou dovolat zastání a práva. Hospodin je instancí, která ve prospěch těchto lidí jedná tím, že soudí zkorumpované soudce. Tím je tento žalm velmi aktuální. Mocní tohoto světa opakovaně vykládají právo a spravedlnost tak, aby z toho měli sami prospěch, a dělají to na úkor těch, kteří moc a vliv nemají. Ale Hospodin sám povstává a svým soudem prosazuje spravedlnost, kterou ostatní bohové korumpují.

V centru žalmu je verš 5, ve kterém Asaf uvádí důsledky, které přináší tato korupce. Nevědomost a nechápavost nespravedlivých soudců, působí rozvrat společenského řádu, který je v posledku rozvratem světa – tedy uspořádané a dobré struktury, která dává smysl. Setkáváme se zde s představou tzv. „konektivní spravedlnosti“. To jest spravedlnosti, kterou drží svět pohromadě. Pokud se nerozlišuje dobro od zla, nastává chaos, který znejišťuje každého člověka ve smyslu jeho bytí. Souzení proti právu a stranění svévolníkům znamená v posledku zhroucení celého systému a proto je v Asafově komentáři k tomuto neblahému jednání uveden apokalyptický motiv návratu do temnoty a hroucení základů země.

Abychom tomu dobře rozuměli, je potřeba trochu víc přiblížit tuto představu. Ve starověkých náboženstvích Mezopotámie a Egypta, jakož i v oblasti, kde žil starověký Izrael, je jednou z nejdůležitějších působností nejvyššího boha právě tzv. konektivní spravedlnost. Nejvyšší božstvo – obvykle bůh–stvořitel – ručí za to, že uspořádané veškerenstvo drží pohromadě a neupadá zpět do chaosu a temnoty, které byly před stvořením světa.

To, že svět je jeden propojený celek, nachází svůj výraz také v harmonickém vztahu mezi lidmi. A pokud je někde tato harmonie narušena, právě nějakou nespravedlností, tak to bůh–stvořitel napravuje svým soudem, který má tuto spravedlnost zjednat, obnovit tak původní harmonii a zabránit zhroucení řádu celého světa.

Bůh, který svět stvořil tím, že uspořádal chaos, ho také udržuje ve stavu pořádku tím, že vykonává spravedlnost. Proto je bůh stvořitel zároveň bůh soudce. To je obecně sdílená představa starověkého Předního východu, jejíž ozvuk nacházíme také v Bibli. To nové, co do této představy vnáší žalmista svým průhledem, je charakter spravedlnosti, na které celý svět stojí a padá. Tato spravedlnost je dána zvláštní pozorností pro slabé a bezmocné. Právě ti bez–moci jsou v této spravedlnosti privilegováni. Právě o ně jde především. Nejvyššímu Bohu leží na srdci zvlášť ti, kterým se na světě příliš sluchu nedostává.

Izrael snad nikde nedal jasnější a radikálnější výpověď o tom, jak klíčová je sociální spravedlnost – a to ani v těch nejsilnějších slovech proroků Ámose, Jeremjáše, Izajáše či Micheáše. Spravedlnost, která se projevuje solidaritou s bezmocnými, je zde vylíčena jako úhelný kámen univerza. Ona tvoří sloupy, na kterých stojí svět. Intenzita a centrálnost práva a spravedlnosti i pro sociálně nejslabší je prubířským kamenem toho, zda svět obstojí. Když není toto zachováváno, pak se celá země v základech hroutí a světu hrozí návrat do chaosu. Tak moc na spravedlnosti záleží.

Boha, o kterém Izrael v tomto žalmu svědčí, vyznačuje svrchovaná moc a zároveň to, že se zastává utištěných. Jeho moc a solidarita s utištěnými jdou spolu zároveň, ruku v ruce. Nejvyšší Bůh, ten nejmocnější, je ten, který nejmocněji projevuje takovouto solidaritu. Boží preference pro chudé a potřebné není jen jakýmsi dodatkem k Božím vlastnostem. Patří k samotnému jádru Božího charakteru, Boží lásky.

Naopak ti, kdo nedopomáhají nuznému a sirotkovi k právu, – byťsi byli bohové mocných národů – „nic nevědí, nic nechápou“… A protože „to“ – nebo lépe řečeno – „ty“ podstatné ignorují, tak jako bohové končí. Stávají se smrtelníky, jsou nuceni sdílet lidský úděl, tedy smrt a úpadek všech pozemských vladařů (v. 6–7). To je rozsudek Nejvyššího Boha. Zasazování se o spravedlnost a právo slabým je totiž centrální aktivitou, kterou je nejen člověk člověkem, ale i Bůh Bohem.

V závěrečném verši (8) je vyjádřena prosba, aby se Hospodinův soud, který byl vykonán v nebi, projevil i na zemi. Tuto prosbu známe také z modlitby Otče-náš: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“. V nebi se již Boží vůle prosadila, tam již Bůh povstal a zjednal svým soudem pořádek, a proto žalmista, který to ve své vizi zahlédl, Boha prosí: „povstaň a rozsuď zemi“, tedy zjednej pořádek a prosaď svoji spravedlnost také na zemi. Touží a volá po tom, aby se důsledky nebeského soudu odrážely také v pozemském dění.

Představa shromáždění bohů zůstává součástí mocného jazyka, kterým je v Bibli dramaticky vyjádřena Hospodinova univerzální vláda a panování, zatímco ostatní bohové mizí ze scény. Protože bohové pronárodů pro svoje zkorumpované souzení „zemřou“, zdědí Hospodin do své kompetence všechny pronárody. Ostatní bohové mizí ze scény těm, kteří byli Hospodinem osloveni, kterým bylo podobně jako Asafovi dopřáno zahlédnout podstatu jeho charakteru. Tato vize je vizí naděje v Hospodina, který je garantem spravedlnosti a práva.

Mnozí vykladači jako Augustin, Luther, Kalvín i kraličtí vidí v souzených bozích dnešního žalmu lidské mocnáře, jejich obžalobu a napomenutí. A jistě – i ti, kteří mají moc či moc mají, si mají z tohoto žalmu co odnést. Žalm ovšem předně může být povzbuzením těm, kterým záleží na sirotcích, ponížených a bídných, či těm, kteří všelijak nuznými přímo sami jsou. O ty Bůh stojí! Ti jsou zde ujištěni z nejvyšších míst, že nejsou přehlédnuti, zapomenuti, ale naopak mají v Bohu svého zastánce.

Spolu s nimi můžeme Boha, který se k nám v Kristu sklonil, oslavovat a k němu volat: „Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody.“ Amen.