Ž 73

Ž 73

Milí bratři a sestry,

tento žalm je pozoruhodným osobním svědectvím o tom, jak se jeho autor vyrovnával s tím, co pozoroval ve společenském dění. Žalmista se představuje jako pozorný pozorovatel společenských poměrů, toho, jak to na světě chodí. A také líčí, co to s ním dělalo. Jaký dojem to v něm zanechávalo. Jak to působilo na jeho vztah s Hospodinem. Jaké otázky to v něm vyvolávalo. Určité zkušenosti ho přiměly k tomu, aby šel ve svém přemýšlení o poměrech na tomto světě hlouběji, aby je znovu promyslel.

Tyto zkušenosti, jednoduše řečeno, namnoze svědčily o tom, že zlým lidem se dobře daří. Od třetího do dvanáctého verše to žalmista barvitě popisuje. Je to vlastně jobovská otázka postavená naopak. Job řeší to, proč se dobrým lidem daří špatně. Žalmista se naopak pozastavuje nad tím, jak to, že se daří dobře lidem zpupným, svévolným, násilným, bezohledným, zlomyslným, bezbožným a chamtivým. Jak to, že mají úspěch? V podnikání, v byznysu, v politice, ve společenském vlivu, v médiích... mají popularitu, mají úspěch, mají spoustu přívrženců, provází je zdar, žijí si v klidu a v blahobytu.

Jak to jde dohromady s Boží spravedlností? Podobně nad tímto stavem přemýšlí také prorok Jeremjáš: „Jsi spravedlivý, Hospodine, i když s tebou vedu spor. Chci s tebou mluvit o tvých soudech: Proč je úspěšná cesta svévolníků? Všichni, kdo se dopouštějí věrolomnosti, žijí si v klidu.“ (Jr 12,1). Nevím, jestli je to i váš dojem z toho, jak to mezi lidmi chodí. Jestli tento žalmistův a prorokův pohled souzní s vaším vnímáním lidské společnosti. A pokud ano, jestli si podobně jako bibličtí pisatelé kladete také otázku, co tento stav vlastně vyjadřuje o Bohu a o jeho spravedlnosti.

73. žalm je uvozen větou: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“ Tady nejde jen o štěstí nebo neštěstí jednotlivce, ale o štěstí nebo neštěstí celého Božího lidu. A žalmista patří k tomuto Božímu lidu, patří k těm, kdo mají čisté srdce. Ve 13. verši to o sobě přímo říká: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce ...?“

Tady vidíme velké napětí, které v žalmistovi vyvolává na jednu stranu jeho přesvědčení, že Bůh je přece dobrý k těm, kdo jsou čistého srdce a na druhou stranu skutečnost, že dobře se daří těm, kdo jednají svévolně, bezohledně, násilně, zpupně. A on, který si uchoval ryzí srdce, prožívá to, že se na něj sypou rány, jak říká hned v následujícím verši. Myslím, že si dokážeme představit jeho situaci, že dokážeme rozumět jeho frustraci, napětí, ve kterém se žalmista octnul.

Znamená to snad, že neplatí žalmistovo výchozí přesvědčení o tom, že Bůh je dobrý k těm, kdo mají čisté srdce? To jistě ne, takto o Bohu totiž uvažují ti, kdo čisté srdce nemají. Páchají ničemnosti a při tom si říkají: „Cožpak se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“ (v. 11). To znamená, že tito lidé nepočítají s Bohem. Jejich postoj by se dal popsat jako praktický ateismus. Teoreticky sice nepopírají, že Bůh je, ale v praxi to pro ně nic neznamená. Podle nich Bůh nejedná, nezasahuje, nezajímá se. Není tedy potřeba se na něj jakkoli ohlížet.

Tito lidé setrvávají v postoji, podle kterého se nevyplatí usilovat o nějakou dobrou snahu, která by byla prospěšná někomu jinému než jim samým. Vyplatí se jen to, co přináší užitek pro ně. Žalmista pozoruje jejich sebe-prosazování za každou cenu, které se jim vyplácí. Provází je zdar, žijí si v klidu a to žalmistu mate. Vede ho to až k tomu, že si říká, jestli má smysl snažit se o nějakou férovost. „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce?“ Je vlastně nanic to, že se snažím žít čestně a poctivě? Jak se žalmista vyrovná s touto palčivou otázkou?

To, že Bůh je dobrý k těm, kdo mají čisté srdce, rozhodně neznamená, že jim pokaždé odplácí dobrem, že jim ve všem žehná a všecko se jim daří. Například to neznamená, že se nemůžou nakazit koronavirem.

Tomu, kdo má čisté srdce, je ovšem i přesto dáno poznat, že Bůh je dobrý. To, že „Bůh je dobrý k těm, kdo jsou čistého srdce“, znamená, že jen tito lidé rozpoznávají, že Bůh je dobrý. Za tímto rozpoznáním může být dlouhé a bolestné hledání a tázání, jako tomu bylo u žalmisty. Ale on k tomuto rozpoznání nakonec dospěl, a proto je sděluje hned na začátku svého žalmu jako to nejzásadnější, co chce předat.

Stav srdce v posledku rozhoduje o tom, jestli někdo důvěřuje tomu, že Bůh je dobrý, nebo naopak, jestli třeba na základě pozorování společenských poměrů setrvává v postoji, že Bůh si ničeho nevšímá, nic nepozná, o ničem neví a tedy, řečeno s Ivanem Karamazovem: „Vše je dovoleno.“ Jestliže Bůh není, pak vše je dovoleno. A takový člověk se podle toho taky často chová. To jsou ti svévolníci.

Opačný postoj zaujímají ti, kdo mají čisté srdce, a proto věří, že Bůh je dobrý. Mojžíšova píseň, která je v 32. kapitole 5. knihy Mojžíšovi, říká o Hospodinu: „On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.“ (Dt 32,4). Když rabi Cvi Hirš z Rimanova umíral, šeptal si opakovaně tato slova. Krátce na to připojil: „Toto je podstata svatých Písem - rozpoznat, že Bůh je spravedlivý a bez podlosti.“ Pro člověka, který prožil život v bídě, v útlaku, v mnohých těžkostech a trápeních, to jistě není samozřejmé rozpoznání a vyznání. Ovšem stav srdce rozhoduje o tom, jestli člověk navzdory tomu všemu důvěřuje, že Bůh je dobrý. Proto je srdce nejčastější slovo 73. žalmu. Vyskytuje se zde hned šestkrát (v. 1.7.13.21.26 - 2x). Na srdci zálež, jak vnímáme Boha i jak jednáme.

Ve druhé části žalmu můžeme sledovat, jak došlo k posunu v žalmistově vnímání. Co se změnilo, co se pročistilo v jeho srdci, že se nepřiklonil k postojům svévolníků, kteří si žijí pokojně a bez starostí si kupí jmění? Tento obrat nastal, když žalmista vstoupil do svatyně. Svatyni můžeme chápat jako prostor důvěrného setkání s Bohem. Jako místo kontaktu s Boží svatostí. Žalmista zde něco důležitého pochopil. Nejzásadnější posun pak nastává v tom, že žalmista se od této chvíle obrací přímo na Boha. Už nemluví o něm, ale k němu. Přímo ho oslovuje. Od konstatování toho, jaký je Bůh a jací jsou svévolníci, přechází žalmista do modlitby (v. 18n).

A to mu otvírá perspektivu konce. Pochopil, jaký bude konec svévolníků (v. 18-20) a jaký bude konec toho, kdo se nechá vést Bohem (v. 24). V Boží blízkosti se mu otevřela schopnost vidět dál, než jak tomu bylo před tím, když sledoval a referoval o nespravedlivých společenských poměrech. Otevřela se mu osobní naděje, která plyne ze společenství s Bohem. To pročistilo jeho srdce a pomohlo mu, aby se nevydal stezkami svévolníků.

Hospodine, dopřávej nám vstoupit do tvé svatyně, pročišťuj náš pohled i naše srdce, ať si uchováme naději. Amen.