Ž 55,23

²³Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.

Milí bratři a sestry,

chtěl bych se dnes s vámi zabývat jedním biblickým veršem, který je velmi povzbuzující. V ekumenickém překladu zní takto: „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.“ Kraličtí překládají: „Uvrz na Hospodina břímě své, a onť opatrovati tě bude, aniž dopustí, aby na věky pohnut byl spravedlivý.“

Prof. Heller rád říkával, jak je pro něj radostné zabývat se biblickým textem a sledovat, jak se nám postupně otvírá a mluví k nám stále hlouběji. A s úsměvem podotýkal, že je to jedna z mála radostí, za kterou se neplatí kocovinou. Je to jakási čistá radost, která za sebou nepřináší špatný pocit.

Jiný můj učitel zase říkal, že máme Bibli vykládat jákobovským způsobem. Myslel tím na způsob, kterým praotec Jákob bojoval u potoka Jabok: „nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“. Tedy nepustit biblický výrok a potýkat se s ním, dokud z něj nezískáme požehnání. Pojďme takto nahlédnout dnešní žalmový verš a získat z něj radost a požehnání. Tento verš mluví o starosti, trápení, utrpení. Tedy o něčem, co všichni důvěrně známe, týká se každého nás. Někdy posloucháme biblické čtení jako rádio, jen tak na půl ucha, jako zvukovou kulisu a myslíme si při tom na svoje věci. Ale když v rádiu zaslechneme třeba jméno své nemoci, tak to zesílíme a posloucháme pozorně, protože se nás to týká.

A tady žalmista mluví o starosti, kraličtí říkají „břímě“. Nosíme životem spoustu břemen, starostí, těžkostí, bolestí, zranění z minula. Jsou věci, které bychom rádi vzali zpět, rádi bychom je nikdy neudělali. Jsou věci, na které když si vzpomeneme, tak nám i po letech zatrne. Nebo právě ty naše nemoci, když nám tělo nefunguje, tak jak bychom chtěli, to je taky velké břemeno. Jindy to mohou být břemena vztahů. Víte nebo tušíte, jak může tížit, když někdo žije ve špatném manželství nebo ve špatném sousedství. Jak to dokáže člověka vyčerpávat. Čím bližší vztah, tím víc nás to trápí.

V tom žalmu David říká: „Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před tím bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel! Ten nejlepší vztah nás pojil, za bouřného jásotu jsme chodívali do Božího domu.“ (verše 13–15) Proto je to tak bolestné, byl to někdo blízký, s kým měl žalmista problémy. Byl to jeho bratr ve víře, chodili spolu na bohoslužby, pojil je ten nejlepší vztah. A najednou zakouší od tohoto člověka zlobu a potupu.

Těch starostí může být během života velká spousta. Zkusme teď na chvíli taky zaostřit, naformulovat si, jaké starosti nás nejvíc trápí. Co nás teď nejvíc tíží. Kdybychom psali tento žalm, o čem by tam bylo? Co bychom chtěli přenést na Boha. Máte to?

Tento žalm je podle nadpisu napsán pro naše poučení. Je nadepsán jako „poučující“. Jeho autor ve svém trápení došel tak daleko, že vyznává, že už dál nemůže, že by nejraději všechno opustil a uletěl někam daleko a měl klid. Říká: „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych a usadil se jinde.“ (verš 7) Chce žít jiný život daleko od všeho, co ho tak trápí. Chce z toho utéct. Je to výraz jeho nejvyššího zoufalství. Možná ten pocit taky znáte. Nejraději bychom ze všeho utekli, od všech těch starostí a trápení. Je to touha nemít už žádné problémy, být někdo jiný někde jinde. Někdo chce dokonce pro své velké trápení odejít – utéct ze života.

Ale to poučení tohoto žalmu je až v jeho závěru. V tom našem verši: „Na Hospodina slož svoji starost…“ Slovo zde použité slovo pro „starost“ nebo „těžkost“ se vyskytuje v celém Starém zákoně jenom tady. Proto není snadné ho dobře přeložit. Může znamenat také „úděl“, to, co je na člověka naložené a co si sebou vláčí jako těžké břímě. Jeden významný rabín (David Kimchi) to překládá jako to, co je člověku přisouzeno v tomto světě. Člověk z toho nemůže nijak utéct, protože si to sebou nese jako svůj úděl.

A žalmistovo poučení zní: „Uvrz to na Hospodina“. Hoď to na Boha! Nejde jen o to se s ním podělit, nějak to s ním konzultovat, ale všechno to na něho hodit a tak se toho zbavit. Prostě odevzdat problém odborníkovi. O to jde.

Trápíte se např. doma nějakou opravou a nejde vám to, a když to pak dělá odborník, který na to má nástroje a zkušenosti, tak to vypadá úplně jinak. Nejzřetelněji to zažívám s PC. Někdy prostě nefunguje, ať zkouším všechno možné. Pak zavolám technika z Datanetu, přijde, sedne si k tomu a má to opravené za pár sekund. Hodinu jsem se s tím trápil a nic a odborník to má hotové hned.

Odevzdat problém někomu kompetentnějšímu není nezodpovědnost. Jenom je potřeba toho odborníka k problému skutečně pustit. A to platí taky o našich problémech a Bohu. Skutečně mu je odevzdat, doslova hodit je na něj. A on se postará. „Postará se o tebe“, říká žalmista, „snese tě“, „vydrží tě“. Jde tedy o to, odevzdat v modlitbě své problémy a těžkosti Bohu, vždyť on „nedá na věky zhroutit se spravedlivému.“

Ale kdo je ten spravedlivý, o kterého se tady jedná? Je to někdo, kdo má nějaké výjimečné zásluhy? Podle tohoto verše je spravedlivý právě ten, kdo své problémy hodil na Boha. Spravedlivý je tady uveden s určitým členem, to znamená, že Hospodin nedopustí navěky, aby se zhroutil „ten spravedlivý“, myšleno ten, který na Boha vložil své břemeno. To je myslím taky důležitá myšlenka toho verše. Spravedlivý je ten člověk, který odevzdá své těžkosti Bohu a o něm platí, že se na věky, na věčnost nezhroutí.

Bratři a sestry, zajímalo by mě, jestli jste někdo, když jsme přemýšleli o tom, co nás tíží, mysleli taky na svůj hřích. Je naší starostí, naším trápením taky náš hřích? Myslím, že to je velké břemeno, které si každý z nás neseme. Ale i tady platí, že díky Bohu může být každý z nás spravedlivý, pokud svůj hřích vyznáváme, tedy odevzdáme jej Bohu.

Minulou neděli jsem kázal na text Janova evangelia: „Hle beránek Boží, který nese hřích světa“. On nese, odnáší také náš hřích, když mu ho odevzdáme. Člověk má pak pokoj s Bohem. Když si vyřešíme své věci s Bohem, jsme spravedliví a máme zaslíbení, které platí na věčnost.

Věčnost je takové zvláštní slovo. Poprvé si ho pamatuju z hesla „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. A Sovětský svaz už skoro dvacet let neexistuje. Z toho lze vidět, že mluvit o věčnosti má smysl jen ve spojitosti s Bohem. Ale i v našem životě jde o věčnost, jde o to, jak to s námi bude na věčnosti. Žalm líčí obšírně trápení tohoto života, ale nakonec zmiňuje to, co bude navěky. A ukazuje se, že nejde především o to, zda jsme měli úspěšný, bezproblémový, pohodlný život, ale jde o to, co bude potom. Kéž je nám požehnáním, že všechno, co nás tíží, včetně našeho hříchu, můžeme odevzdat Bohu a mít naději života věčného.

Prosíme tě, Pane, ať dovedeme své životy, starosti a bolesti odevzdávat tobě. Děkujeme ti, že se můžeme takto nechat ode všeho očistit. Amen.