Ž 51,12-15

Milí bratři a sestry,

slavíme dnes seslání Ducha svatého. Proto jsem jako základ dnešního kázání vybral jeden z mála starozákonních textů, kde se výslovně o Duchu svatém pojednává. Je to prosba adresovaná Bohu: „Ducha svého svatého mi neber!“ (v. 13).

Duch svatý působí na tomto světě již od počátku, od okamžiku stvoření, kdy se vznášel nad vodami. Potom vedl mnohé lidi a zmocňoval je k úkolům svěřeným od Boha a pak byl dán v hojné míře církvi během Letnic.

Ovšem přečtená žalmová prosba nás upozorňuje, že Duch svatý také může být člověku odňat, odebrán. Člověk může svým hříšným jednáním o působení Ducha svatého ve svém životě přijít, může se jeho působení natolik uzavřít a odcizit, že se stane vůči působení Ducha svatého zcela imunní. Toho si je žalmista dobře vědom, a protože těžce zhřešil, tak prosí o zachování Ducha svatého.

Jednou z funkcí svatého Ducha je právě usvědčovat člověka z hříchu. Ježíš, když mluví o příchodu Ducha svatého, tak podle Janova evangelia říká: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích…“ (J 16,8). Bez Ducha svatého bychom nerozpoznávali svůj hřích a nedělali pokání. Proto když žalmista svůj hřích vyznává, je to dokladem toho, že Duch svatý na něj stále působí a proto také má naději na odpuštění. Největším trestem by pro něj bylo, kdyby mu Bůh svého Ducha odňal a on by zůstal ponechán jen sám sobě, zabředlý do svého hříchu a jeho důsledků.

Podle nadpisu je tento žalm prosbou hříšného člověka, který se dopustil cizoložství. Je to žalm Davidův, napsaný poté, když k němu přišel prorok Nátan a pokáral ho za to, že vešel k Bat-šebě. David v tomto žalmu svůj hřích nijak nezamlčuje ani nezastírá. Naopak Bohu říká: „Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále.“ (v. 5). Tento žalm je Davidovým vyznáním a prosbou o očištění. A k tomu ho vede právě Duch svatý. A Bůh mu jeho hřích odpouští a zakládá tak naději pro všechny Izraelity, kteří také cestu hříchu opustili a navrátili se k Bohu. V tom je David vzorovou postavou, neboť v tomto žalmu ukazuje sílu pokání, ke kterému Bůh volá všechny hříšníky.

Na postavě Davida se v rámci 51. žalmu můžeme naučit, že ten, kdo stojí, může padnout, ale také to, že ten, kdo padl, může díky působení Ducha svatého opět povstat. Dokonce ještě víc, může být znovustvořen, jak to vyjadřuje známá prosba tohoto žalmu: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce…“ (v. 12). A stvoření, to není jen obnovení předchozího stavu, to je vznik něčeho nového, něčeho, co před tím nebylo. Stvoření, to může udělat jenom Bůh, na stvoření se my lidé neúčastníme jako tvůrci, my nemůžeme nic stvořit, ale my můžeme být znovu-stvořeni. Znovu stvořeni k obrazu Božímu, který jsme svým hříchem zničili. A toto nové stvoření ukazuje, jak velká je síla pokání, ke kterému nás Duch svatý vede.

Slova tohoto žalmu jsou také velmi silným svědectvím o velikosti Božího milosrdenství, neboť Bůh dokáže napravit i takové hříchy, jako je cizoložství. Dokáže stvořit novou budoucnost i tam, kde něco člověk tak pokazil, že to už není k životu. To je síla pokání, kterou dává Duch svatý, když proměňuje lidské srdce tak, že je doslova tvoří znovu. Každý lidský hřích, který Bůh skrze pokání napravuje a odpouští, dává v posledku vyniknout Božímu milosrdenství a lásce.

Dokladem toho je jedno místo z Talmudu, z obsáhlé sbírky rabínského učení, které komentuje toto Davidovo vyznání. Židé mají velký cit pro jemné významové odstíny hebrejského textu Svatých Písem. A tak si v tomto Davidově vyznání všímají jednoho důležitého detailu, který český překlad nepostihuje.

V šestém verši ekumenický překlad uvádí: „Proti tobě samému jsem zhřešil“, ale v tom původním hebrejském textu není napsáno „proti tobě samému“, ale je tam doslova napsáno: „Pro tebe, pro samotného tebe, zhřešil jsem.“

A v Talmudu (traktát Makkot 24a) se k tomuto žalmovému místu říká: „S kým můžeme Davida srovnat? S člověkem, který utrpěl zranění a přišel k doktorovi. Doktor se divil a řekl mu, jak těžké je tvé zranění, je mi tě líto. Ale ten zraněný mu odpověděl, proč mně lituješ? Není ti snad mé zranění vhod? Měl by ses spíše radovat ze své velké mzdy, kterou za náročné léčení dostaneš.

V tomto smyslu řekl David Bohu: „Pro tebe, pro samotného tebe, jsem zhřešil.“ Protože když ostatní hříšníci uvidí, že Bůh vzal na milost i takového hříšníka, jako byl David, tak se také oni obrátí a budou dělat pokání. A tak se naplní slova 15. verše tohoto žalmu: „hříšníci se navrátí k tobě“. David se stal pro všechny hříšníky, kteří čtou tento žalm, svědectvím o velikosti Božího milosrdenství. Tito obrácení hříšníci, to je ta veliká Boží mzda. Neboť čím větší je temnota hříchu, tím jasněji v ní zazáří světlo Boží milosti.

Něco podobného můžeme číst i u apoštola Pavla, když o Boží milosti píše v listě Římanům: „Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.“ (Ř 5,20). Velikost lidského hříchu dává ještě více vyniknout Boží milosti, která dokáže hřích překonat. A nástrojem pro překonání hříchu je právě Duch Svatý, který působí proměnu lidského srdce. Obrácený hříšník, který dělá pokání, to je takový zázrak, jako stvoření života tam, kde byla jen tma, prázdnota a pustota.

„Stvoř mi, Bože, čisté srdce a obnov v mém nitru pevného ducha.“ (v. 12). Srdce a duch jsou podle starozákonního myšlení dvě základní síly, ze kterých člověk žije. Srdce je orgán, kterým člověk rozumí světu, Bohu i sobě samému. Jen srdce, na které působí Duch svatý, je schopno rozlišovat mezi dobrem a zlem a rozhodovat se pro dobro.

Druhou životní sílou je lidský duch, který je sídlem vůle. Kdo má ducha, má zároveň podíl na Božím Duchu. Bůh skrze svého Ducha člověku umožňuje, aby žil podle jeho vůle. Když Bůh nechává v člověku působit svého Ducha svatého, může také člověk „svatě“ žít, to znamená, že může být v intensivním životním společenství se svatým Bohem, které jinak lidský hřích znemožňuje. Skrze působení Ducha svatého se uskutečňuje a prosazuje v lidském životě opakovaná výzva ze Třetí knihy Mojžíšovi (11,44 a 19,2): „Buďte svatí, neboť já, váš Bůh, jsem svatý.“ Proto je i pro nás tak důležitá Davidova prosba: „Ducha svého svatého mně neber.“

Důsledkem působení Ducha svatého je také to, co čteme následně ve 14. verši: „Dej ať se zas veselím z tvé spásy.“ Je to radost ze spasení, radost ze záchrany od hříchů k novému životu, který je ve společenství s Bohem a proto je to život věčný.

BaS, pokud se nám stane, že si spolu s Davidem někdy žádáme a bereme to, co není naše a co nám nepatří a pak se hanbíme a trápíme nad svým hříchem, prosme také spolu s Davidem o odpuštění a zachování Ducha svatého. V jeho moci a v Boží milosti je naše naděje a záchrana.

Prosíme tě, Pane, abys naši sebelítost proměňoval v lítost nad tím, čím jsme tě ve svém životě zarmoutili. Dej nám naději, že tvá milost, tvůj Syn a tvůj svatý Duch to všechno zmohou, abychom znovu našli radost z toho, že ti patříme v životě i ve smrti. Amen.