26.03.2022 22:55

Ž 42 a 43

Ž 42 a 43

Milí bratři a sestry,

autor tohoto žalmu se cítil být daleko od Boha, daleko od Boží tváře, která znázorňuje Boží vlídné přijetí, po kterém žalmista touží. Zažívá to, že Bůh mu v jeho trápení nepomáhá. Otázka jeho nepřátel – „Kde je tvůj Bůh?“ (v. 4 a 11) – které musí žalmista neustále čelit, je pro něj velmi palčivá. Tato otázka vlastně vyjadřuje: Tvůj Bůh není, nezachrání tě, nepomůže ti. Nemáš žádného Boha, který by se tě zastal. Tvoje víra je pošetilá, marná, nesmyslná. Tato otázka je velmi trýznivým posměchem žalmistových nepřátel, kteří tím jeho soužení ještě umocňují.

Napadla mě nad tím otázka, na základě čeho vlastně vnímáme Boží přítomnost nebo naopak nepřítomnost? Boží blízkost nebo naopak jeho vzdálenost? Myslím si, že to většinou vnímáme podle pocitů, které máme v danou chvíli, podle toho, jak se nám právě daří nebo nedaří. Když se cítíme dobře, tak nám snadno může připadat, že Bůh je blízko, žehná nám, pomáhá nám. A když se naopak cítíme špatně, tak máme pocit, že Bůh nás opustil, že je někde vzdálený, že nás neslyší, nevnímá, nezajímá se o nás, zapomněl na nás. Je pro nás skrytý a nedostupný. Vypadá to, že žalmista to takto prožívá a zároveň se tomu snaží nějak čelit, snaží se s tím bojovat, uchovat si víru a naději. A o tomto jeho zápasu, který vede v modlitbě, je právě tento žalm.

Stejně jako žalmista, i my žijeme ve světě, v němž se dobro mísí se zlem. Je to pro nás namnoze nepředvídatelný a ohrožující svět mnohého zla a chaosu, které se provalují a ve větší či menší intenzitě nás osobně zasahují. V žalmu tento chaos vyjadřují slova „propastná tůň“, „příboje a vlnobití“. Žalmista říká Bohu: „Propastná tůň na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí.“ (v. 8).

Myslím, že jste všichni někdy byli u nějakého velkého vodopádu a umíte si představit hukot rozbouřené vody. Podle žalmisty se takovýmto hukotem spolu domlouvají propastné tůně, které na počátku Božího stvoření pokrývaly celý zemský povrch (Gn 1,2). Tento hukot rozbouřených vod přehlušuje všechno ostatní a izoluje žalmistu od vnějšího světa. Žalmista vzpomínal na zvučně plesající zástup poutníků, kteří šli o svátcích do chrámu, do Božího domu, aby tam oslavovali Hospodina (v. 5). Tato vzpomínka je však překryta hukotem rozbouřených vod, které představují průlom chaotických sil do jeho světa. A tak jako rozbouřené vody všechno zničí, spláchnou a odplaví, tak bylo zničeno a odplaveno to, co žalmista radostně prožíval a za co spolu s ostatními lidmi chválil Boha. Nyní zažívá nějaké pohromy, nějaké katastrofy, které se přes něj valí jako rozbouřené vlny. Navíc vnímá, že tyto pohromy, které na něj dopadají, jsou od Boha. Říká Bohu: „… všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí.“ Jsou to Boží příboje a Boží vlnobití. Katastrofy a tragédie, které nyní prožívá, chápe jako něco, co přichází od Boha.

Ve starověkém obrazu světa, a to platí i pro starozákonní obraz světa, se všechno děje z Božího dopuštění. Nic se neděje nezávisle na bozích. Bohové nejsou někde mimo události světa, do kterého jen občas nějak zasahují. Každá událost, každá vyrostlá rostlina, každé narozené dítě, každá kapka deště, ale také každá klimatická pohroma, katastrofa i osobní tragédie, to všechno je Božím činem. Všechno, co se ve světě děje, jsou známky působení nějakého božstva. Někdy je toto působení příznivé, jindy nepříznivé, ale vždycky je za tím nějaké božstvo, které se podílí na procesech a fungování světa.

Žalmista věří, že tímto božstvem, které působí veškeré dění ve světě, je jediný živý Bůh, Hospodin, který je zároveň jeho osobním Bohem. Takže když se na žalmistu valí nějaké pohromy a katastrofy, tak i za tímto vším je Hospodin. Všechno jsou to Boží příboje a vlnobití, které se přes něj valí. A žalmista to prožívá jako odloučení od Boží tváře, tedy od Boží milostivé přítomnosti. Má pocit, že na něj Bůh se svým milosrdenstvím zapomněl (v. 9. a 10.), že ho ponechal napospas těmto ničivým vlivům, zanevřel na něj (43,2) a žalmista tomu nerozumí. Ptá se: „Proč na mě zapomínáš? Proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele? … Proč zanevřel jsi na mě?“ Neví, proč to tak je a neví ani, jak dlouho to takto ještě bude trvat.

Nevím, jestli znáte takovéto stavy, kdy člověk zažívá něco velmi zlého, velmi těžkého. Nerozumí tomu, proč se to děje. Nemůže se zároveň ubránit myšlence, že ho tím stíhá Bůh, že upadl do Boží nepřízně. Touží po Božím milosrdenství, vzpomíná na krásné chvíle, které prožil. Vzpomíná na radost, na to, když mu bylo dobře a zároveň je mu nyní velmi smutno a je sklíčený, doslova sehnutý až k zemi, protože tyto krásné vzpomínky blednou tváří v tvář dopadajícím tragédiím, katastrofám a navíc ještě posměškům, které zpochybňují jeho víru.

Jak tomu žalmista čelí? Především velmi barvitě vyjadřuje stavy své duše, vyjadřuje všechno, co prožívá. Nenechává si to pro sebe, nezůstává s tím sám. Vyjádří to ve slovech modlitby, která je zároveň velmi krásnou a působivou písní, je jedním z nejznámějších žalmů. Krása a síla této písně spočívá mimo jiné v působivých obrazech, které zde žalmista používá. Přesně 7x zde mluví o stavech své duše (v. 2.3.5.6.7.12 a 43,5). Lidská duše je orgánem, kterým člověk prožívá touhu. V žalmu je výrazem této bytostné nenaplněné touhy po Bohu žízeň. Žalmistova duše žízní po Bohu.

Žízeň je natolik působivým obrazem nenaplněné lidské touhy po Bohu, že se používá i pro vyjádření stavu krajní odloučenosti od Boha, kterým je peklo. Člověk v pekle především žízní. Ježíš to vypráví v příběhu o boháči a Lazarovi: „I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty…“ (L 16,22-24).

S trochou nadsázky můžeme říct, že žalmista, když mluví o své žízní po Bohu, tak mluví pekelné žízni. A to, že o tom mluví, nebo dokonce zpívá, mu už samo o sobě pomáhá nějak se s tím vyrovnávat. Promlouvá k Bohu, kterého stále považuje za svoji skálu (v. 10), za pevný a stabilní bod svého života: „Modlím se k Bohu života svého.“ (v. 9). A v této souvislosti, přesně uprostřed celého tohoto dvoj-žalmu, se také objevuje Boží vlastní jméno, které se do češtiny překládá slovem Hospodin. Jenom tady, jen jednou v celém žalmu, zazní Hospodinovo jméno, které je v centru celé jeho písně.

Ve dne i v noci se žalmisty ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ a on na to odpovídá: „Ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci písni své být se mnou!“ (v. 9). Tu píseň zpívá žalmista a představuje jeho reakci na všechno to zlo, které prožívá. Ale zároveň je to Hospodinova píseň, kterou žalmista zpívá, což znamená, že zdrojem této písně je Bůh. To Bůh mu umožňuje zpívat i v nejtemnější hodině jeho života a ta píseň je jeho modlitbou. Můžeme tomu rozumět tak, že je to právě tento žalm, který zpívá a ve kterém vyzpívá všechno své soužení, všechnu svou touhu i veškerou svoji naději.

Tato píseň má také svůj refrén, který se třikrát opakuje (42,6.12 a 43,5). V tomto refrénu žalmista vyzívá svou žíznivou duši: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“ Žalmista se stal nočním zpěvákem, zpíval svou modlitbu, aby posílila jeho víru a tato píseň pak byla uložena ve svatyni, aby ji mohli zpívat i další Hospodinovi ctitelé, když se ocitli v nebezpečných situacích. Tak se tato píseň dostala až k nám a je nám nabídnuta pro naše temné noci, pro naše žíznivé duše, pro naši sklíčenost.

Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu své spáse. Amen.

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Českobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

5. 6. Svatodušní bohoslužba 9,00 s Večeří Páně

8. st Nábožko v Jarošově 15.30

10. pá NOC KOSTELŮ 16.30-22.00

12. SLAVNOST KŘTU A KONFIRMACE 9-00 s Večeří Páně

Témata nedělky