Ž 37,1–11

¹Davidův Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle.²Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou.

³Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost.

⁴Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše , oč požádá tvé srdce.

⁵Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.

⁶Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo.

⁷Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle.

⁸Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého,

⁹neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi.

¹⁰Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné.

¹¹Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.

Milí bratři a sestry,

pro dnešní kázání jsem se rozhodl vzít z liturgických čtení této neděle předepsaný žalm. Žalm 37 je naučnou básní. Podobně jako další starozákonní literatura zabývající se životní moudrostí, uvádí i tento žalm konkrétní praktické rady pro dobrý život. Jde spíš o určitou mozaiku průpovědí, volně spojených v určitý tematický celek. Tímto rysem se žalm 37. podobá knize Přísloví. Dokonce jeho první verš: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle“, tento verš nacházíme v téměř stejné podobě také v knize Přísloví, kde čteme: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď svévolným“ (Př 24,19).

Podle slov ve 25. verši tohoto žalmu je jeho autorem starý a tedy patrně zkušený a moudrý muž. Všechno, co za svůj dlouhý život prožil, chce nabídnout pro hledání odpovědi na otázku, kterou si někdy klade patrně každý zbožný člověk: Jak se k sobě má na jedné straně úspěch zlovolníků a na druhé straně Boží spravedlnost? Tato hlodavá otázka a snaha o její řešení se objevuje ve Starém zákoně častěji právě v okruhu mudroslovné literatury. Řeší ji kniha Job, zabývá se jí také kniha Kazatel a stejně tak i některé žalmy. Kromě našeho dnešního výrazně také žalm 49 a 73.

Pisatelé těchto textů si uvědomují, že spravedlivý člověk by tváří v tvář úspěchu zlovolných a podlých lidí mohl sejít ze správné cesty. Ve svém rozhořčení by mohl podlehnout rezignaci na snahu o dobro. A tomu se snaží autoři mudroslovné literatury zabránit tím, že píší tato slova. Snaží se v nich vést k trpělivosti, nabádají k vytrvalosti v dobrém a k důvěře v Hospodina a to navzdory veškerému bujícímu zlu, které má úspěch. Ovšem vždy pouze dočasný.

Třikrát nacházíme v našem dnešním žalmovém úryvku stejnou výzvu. Ve verši prvním: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům“ a podobně ve verši sedmém: „Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, přestože strojí pikle.“ A ještě jednou podobně hned v následujícím verši osmém: „Nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého…“ Máme zde trojnásobnou výzvu: „Nevzrušuj se!“, což se dá přeložit také jako: „Nerozčiluj se!“. „Vzrušovat se“, „rozčilovat se“, „vzplanout“, myšleno „vzplanout hněvem“, to je něco, co poprvé v Bibli čteme o Kainovi: „Kain velice vzplanul hněvem a zesinal ve tváři“ (Gn 4,5). A Hospodin ho kvůli tomu varuje: „Proč jsi tak vzplanul?“ (v. 6). Ale Kain se rozpálil hněvem natolik, že už nebyl schopen žádné sebekontroly, už nebyl schopen reagovat na to, co mu Hospodin říká, nebyl schopen zastavit se a tak ubil svého bratra Ábela.

Rozčilení, před kterým nás tento žalm varuje, tedy může představovat jednání v afektu, které je nebezpečné a které může mít nedozírné následky. Tak tomu bylo u Kaina, který se v rozčilení dopustil bratrovraždy. Ale to rozčilení, to vzrušování se kvůli zlu, nemusí mít vždy jen takto radikální podobu. Někdo se např. rozčílí zcela právem kvůli podlosti druhého, ale žalmista nás varuje před nebezpečím opakovaného až neustálého rozčilování se. Před nebezpečím, které je v tom, že to člověka stahuje do moci zla.

Neustále se rozčilovat kvůli zlovolníkům může znamenat, že se člověk nechá totálně otrávit nespravedlnostmi, křivdami a podlostí, které vidí kolem sebe a které někdy i sám zažívá a nakonec si řekne, že snaha o cokoli dobrého vlastně nemá žádný smysl a bude dokonce závidět těm, kteří se mají dobře, i když ke svému majetku, postavení, nebo úspěchu přišli díky své podlosti.

Rozčilování se, o které jde v tomto žalmu především, tedy není spravedlivý hněv nad zlem, není to hněv, který člověku dává energii k boji za nápravu. Tady se jedná o trvalé rozhořčení, které působí jako jed na lidskou duši a které nakonec vyústí v pochybnosti o živoucím Bohu. Je to rozčilování se, které rozleptá veškerou důvěru v Boží působení na tomto světě. Je to trvalé a neustálé znepokojení, zneklidnění, nebo rozrušení. Něco, co se dá nazvat slovy Václava Havla jako „blbá nálada“. Proto se mně zdá dobrý i ten překlad ekumenické Bible, který říká: „nevzrušuj se“.

Takovéto vzrušování se je v posledku znakem nedůvěry vůči Bohu. A to je nebezpečí, kterému jsou vystaveni zbožní lidé, všichni kdo usilují o poctivý život a nevyplácí se jim to. Protože žijeme ve světě, ve kterém podlí lidé mívají občas navrch. Občas mívají úspěch, prosadí se, bývají zvoleni do významných pozic. A to představuje pro každého, komu jde o něco dobrého, velké zklamání. Žalmista to patrně sám během svého dlouhého života mnohokrát prožil. Ale nenechal se tím zviklat a proto hned třikrát říká: „Nevzrušuj se kvůli tomu“. Všeho zlého je jen do času, podlí lidé přece nemohou pokračovat ve svém jednání trvale. „Uvadají rychle jako tráva.“ Žalmista je přirovnává k trávě, která rychle uschne působením slunce a horkého pouštního větru. Tak nestálá a pomíjivá je existence a úspěch zlovolných a podlých lidí.

Jejich opakem je v našem žalmu ten, kdo skládá naději v Hospodina. Jemu je zaslíbeno, že bude „přebývat v zemi“. Myšlena je země zaslíbená, země, která je Božímu lidu dána Hospodinem jako trvalé vlastnictví. Ovšem v zemi zaslíbené vedle sebe žijí jak lidé spravedliví tak i lidé zlovolní. Ale žalmista říká, že těm zlovolným bude rychle odňato to, co nepřijali s věčností a pokorou jako Hospodinův dar. A naopak spravedlivým bude patřit země zaslíbená trvale. Jinými slovy, kdo doufá v Hospodina, ten má dobrou budoucnost. Proto žalmista ve třetím verši nabádá ke čtyřem věcem: „Doufej v Hospodina, konej dobro, přebývej v zemi a buď pastýřem věrnosti.“ Ta čtvrtá výzva je zajímavým obrazem. Doslova je tam napsáno: „pas věrnost“.

To může znamenat, že člověk má pěstovat nebo opatrovat věrnost vůči Hospodinu tak, jako pastýř opatruje svoje stádo. Protože tak jako ovcím hrozí mnohé nebezpečí, tak jako jsou ovce zranitelné a pastýř je musí chránit před dravou zvěří, tak má také člověk chránit svou věrnost vůči Hospodinu. Věrnost, kterou může rozdrásat právě to, když zlovolníci slaví úspěch, když kují pikle, intriky, hanebnosti a podlosti a zároveň si jdou úspěšně svou cestou.

Zlovolníci, kvůli kterým se nemáme vzrušovat, jsou v prvním verši našeho žalmu blíže označeni jako ti, kdo jednají s podlostí. Co to konkrétněji znamená, dokresluje Žalm 119, který o těchto lidech říká, že jsou to lidé „obojetní“ (hebrejsky seafim – Ž 119,113 v kontextu v. 115). To je zajímavé slovo. Tato obojetnost se projevila např. v tom, jak lidé, kteří se hlásili k Hospodinu, zároveň uctívali pohanskou modlu Baala. A prorok Elijáš jim na to říká: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany (seifim)?“ (1Kr 18,21). Nelze uctívat Hospodina a zároveň Baala, nelze chtít být s každým zadobře kvůli svému osobnímu prospěchu. Protože se zlem nelze dělat kompromisy. A kdo je dělá a má při tom úspěch, tak kvůli takovýmto lidem se nemáme nechat rozhodit nebo zvyklat.

Něco podobného radí také apoštol Pavel, když říká: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Ř 12,21). Člověk je v životě vystaven různým náporům zla a ten kdo jim podlehne, kdo se zlem nechá přemoci, tak nutně hned nemusí také začít páchat nějaké zlo. Vítězství zla je už v tom, když někdo kvůli jeho dočasnému úspěchu přestane věřit v moc dobra. Proto žalmista radí: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům… doufej v Hospodina, konej dobro, přebývej v zemi a zachovávej věrnost.“ Amen.

Hospodine, jsme vzrušováni mnoha událostmi, kéž by nic z toho nenarušilo naši důvěru a naši věrnost vůči tobě. Amen.