Ž 36

Ž 36

Milí bratři a sestry,

žalmy jsou vystavěny jako krásné budovy. Mají nádhernou architekturu, mají velmi promyšlenou strukturu, chtějí nás zaujmout svou kompozicí. Vyjadřují své poselství pomocí významů slov, ale také pomocí toho, jak jsou v nich slova sestavena. V poezii nejde jen o významy slov, ale také o to, jak se slova vzájemně uspořádají. Každé slovo má v poezii svoje důležité místo. Kompozice, struktura textu je tím, co tvoří poutavost, krásu a sílu žalmových sdělení.

Tak je tomu i v žalmu 36, který má tři sloky. První dvě sloky zachycují dva protikladné světy. První sloka představuje profil svévolného člověka. Absurdita jeho převráceného uvažování a jednání je položená do kontrastu Božího dobra, které je vylíčeno ve druhé sloce. Čtyři slova, která jsou v první sloce příznačná pro svět svévolníka - zpupnost, ničemnost, lest a zlo - mají svůj protiklad ve čtyřech slovech, která ve druhé sloce charakterizují Hospodinovo jednání: milosrdenství, věrnost, spravedlnost a soudy.

Žalm začíná vzpurným výrokem svévolníka, který naslouchá jen svému vlastnímu srdci a slyší v něm hlas, který mu sugeruje Boží nečinnost a lhostejnost v pohledu na to, co činí lidé. Bůh ne, že by neexistoval, takováto představa není ve starověku dost dobře myslitelná, ale Bůh se prostě nestará, vůbec se nezajímá o to, co lidé dělají a co se děje na světě. Svévolník si nepřipouští, že je před Bohem odpovědný za svoje jednání a že bude postaven před Boží soud.

Tento postoj bychom mohli nazvat praktickým ateismem. To znamená, že Bůh sice je, ale prakticky to vůbec nic neznamená. Nemá to žádný dopad na myšlení a jednání takto uvažujícího člověka. Myslím, že takovýto praktičtí ateisté jsou i v dnešní době a našli bychom je i v církvi. Boží existenci nepopírají, ale nic z toho pro svoje životy nevyvozují, nic z toho pro ně neplyne.

Naslouchají šepotu hříchu, který chce ovládnout člověka tím, že víře v Boha odpírá jakýkoli praktický význam: „Bohem se nemusíš zaneprazdňovat, ve všedním životě se Bůh nijak neprojevuje, vůbec se v něm nevyskytuje.“ První sloka tohoto žalmu tak odkrývá mechanismus, kterým se svévolník začleňuje do světa zla. Osvojil si logiku, kvůli které „přestal jednat rozumě a dobře.“ Lichotí si natolik, že ztratil schopnost vnímat to, čím druhým lidem ubližuje a ničí lidské společenství. Přestal se štítit zla.

Žalmista ve druhé sloce vyznává, že Hospodinovo milosrdenství a věrnost naplňuje celý svět. „Sahá až k nebi, dotýká se mraků…“ Ano, celý svět je vyplněný Hospodinovým milosrdenstvím a věrností, tyto Hospodinovy vlastnosti zaujímají celý prostor našeho světa od země až do nebe. Ale přesto je na světě místo, které takto samozřejmě Hospodinovo milosrdenství a věrnost nenaplňuje. A tímto místem je, podle první sloky, lidské srdce: Tak zní vzpurný výrok svévolníka: „Nemám v srdci místo pro strach z Boha.“ Bůh, který naplňuje celý svět, nemá místo v srdci svévolníka.

Jedna židovská historka vypráví o matce a jejím moudrém synu. „Matka přivedla svého syna k rabínovi. Rabín mu řekl: „Dám ti zlatku, když mi řekneš, kde přebývá Bůh?“ Chlapec odpověděl: „A já ti dám dvě zlatky, když mi řekneš, kde Bůh nepřebývá.“ To byla moudrá odpověď. Je vůbec na světě nějaké místo, kde Bůh nepřebývá? Ano, je takové místo. Podle autora tohoto žalmu je takovým místem svévoníkovo srdce. Žalmista si je vědom toho, že lidské srdce může být naplněné Božím milosrdenstvím a věrností, ale také nemusí. Také může být naplněné něčím naprosto opačným. A v tom je drama tohoto žalmu.

Ostrý kontrast ke světu zla tvoří druhá sloka. Její začátek je centrální pasáží tohoto žalmu. V centru, tedy přesně uprostřed žalmu, ve verších 6. a 7., nacházíme žalmistovo vyznání. Je to klíčová pasáž, ve které čteme: „Hospodine, až k nebi sahá tvoje milosrdenství, a věrnost tvá až do mraků. Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, soudy tvoje jsou propastná tůn nezměrná. Člověka i dobytek zachraňuješ, Hospodine.“ Tato centrální výpověď je ohraničena Božím jménem, začíná i končí slovem „Hospodine“. Jak už jsem zmiňoval, s Hospodinem jsou zde spojena čtyři klíčová slova: milosrdenství, věrnost, spravedlnost a soudy, to znamená prosazování práva. Těmito vlastnostmi a aktivitami se projevuje Hospodin, toto činí.

A zároveň to jsou klíčové ctnosti mezilidského soužití. Jsou to pilíře funkční společnosti. Těmito vlastnostmi se udržuje společenství, ve kterém se lidem dobře žije. Hospodin tyto své vlastnosti sdílí s lidmi, chce nás k nim motivovat. Skrze jejich prosazování Hospodin zároveň zachraňuje lidi i dobytek z moci svévolníků.

To, že Hospodin zachraňuje lidi i dobytek je pozoruhodné. Některé výklady to chápou tak, že Hospodin zachraňuje lidi, kteří jsou jako dobytek. Tedy, že to není výpověď o lidech a o zvířatech, ale o kvalitě lidí, které Hospodin zachraňuje. Zachraňuje i takové lidi, kteří jednají především na základě svých pudů jako zvířata. A právě v záchraně takovýchto lidí se nejpatrněji projevuje Hospodinovo milosrdenství.

Jiný výklad vnímá, že Hospodinovo milosrdenství je právě v tom, že platí nejen lidem, ale také zvířatům, tedy že Hospodin se stará o celé stvoření, které je ohrožováno lidským hříchem, jednáním svévolníka. Obrazem této Boží záchrany je ptačí matka, která skrývá pod svými křídly svá mláďata: „Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“

Další obrazy v této druhé sloce vyjadřují blaho, které člověk zažívá v Hospodinově blízkosti. Je to vyjádřeno jako návrat do ráje. Ráj je popsaný jako zahrada v Edenu, a hebrejské slovo eden znamená rozkoš. Toto slovo je použito také ve druhé sloce tohoto žalmu: „Z potoka svých rozkoší jim dáváš pít.“ Jsou to obrazy plnosti života, spokojeného a radostného, který není narušován ničím, co život omezuje a likviduje. Je to zároveň život ve společenství, žalmista se zde vyjadřuje v množném čísle: „Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“

Třetí, závěrečná sloka žalmu, je prosbou o to, aby se to, co je popsané ve druhé sloce, všechny ty projevy Božího milosrdenství a věrnosti, prosadily proti realitě hříchu, která je popsaná v první sloce. V žalmu jsou tedy nejdřív vylíčeny dvě protichůdné koncepce našeho světa a potom je zde prosba, která počítá s tím, že Hospodin může svoje dobro prosadit navzdory lidskému hříchu a zlu. Žalmista nám chce nabídnout naději, že Boží milosrdenství se může uskutečňovat, že má smysl o ně prosit a hledat je. Platí těm, kdo Hospodina znají a mají přímé srdce: „Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.“

Hospodina poznávají ti, kdo mají přímé srdce. V první sloce se mluví o těch, kdo nemají v srdci místo pro Hospodina, ve třetí sloce pak o těch, kdo mají srdce přímé, a proto poznávají Hospodina. Přímé srdce je takové, které není ovládané lstí a zlem, které nejedná záludně. Pro ty, kdo mají takové srdce, je připravena dobrá budoucnost. Žalm 97 vyjadřuje podobný motiv: „Pro spravedlivého je zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce.“ (Ž 97,11).

Hospodine, proměňuj naše srdce a prokazuj nám své milosrdenství. Amen.