Ž 32,1–6

¹ Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. ²Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. ³Mlčel  jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. ⁴Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. ⁵Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. ⁶Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.

Milí bratři a sestry,

tento žalm patří v křesťanské tradici mezi sedm tzv. kajících žalmů. Je poučnou písní pro hříšníky a zároveň je děkovnou písní za odpuštěnou vinu. Proto se tento žalm dobře hodí do postní doby, kterou právě prožíváme. Žalmový nadpis napovídá, že jej židovská tradice chápala jako projev kajícího krále Davida. Poté, co prorok Nátan předkládá Davidovi jeho zločiny, David přiznává svou vinu, lituje toho, co učinil a prožívá Boží odpuštění. A o této zkušenosti chce předat poučení i dalším hříšníkům. Podobně i nás zve postní doba k přemýšlení o našich vinách, k jejich vyznávání před Bohem a k radosti z Božího odpuštění.

32. žalm začíná blahoslavenstvím a tím doplňuje žalm první, který takto také začíná. V první žalmu je blahoslaveným ten, kdo se nedopustí ničeho zlého. Ve 32. žalmu je podle prvního a druhého verše dokonce 2x blahoslavený ten, kdo se sice něčeho zlého dopustil, ale bylo mu to odpuštěno. Doslova je to ten, jemuž je „neseno přestoupení (srov. v. 5) a přikryt hřích“. Další verše doříkávají, že toto překonání lidského hříchu činí sám Hospodin. Realismus Bible je v tom, že neblahoslaví jen toho, kdo se hříchu nedopouští, ale i toho a to dokonce dvakrát, kdo se hříchu sice dopouští, ale předkládá jej Bohu, který hřích přemáhá.

V Novém zákoně je první a druhý verš tohoto žalmu citován apoštolem Pavlem v listu Římanům: „Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků: Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích.“ (Ř 4,6–8).

Člověku, který důvěřuje Bohu, Bůh nepočítá hříchy, ale naopak mu jeho víru počítá za spravedlnost. Ten výraz „počítat někomu něco“ původně vyjadřuje, že člověk je s něčím nerozlučně spojován. Když tedy Bůh člověku nepočítá jeho nepravost, tak to znamená, že ho s jeho nepravostí nespojuje, že o něm nesmýšlí v souvislosti s jeho zlými činy. Když naopak Bůh připočítává Abramovi spravedlnost, tak to znamená, že jej považuje za spravedlivého, že pro něj Abraham platí jako spravedlivý člověk. A to není dáno lidským výkonem, není to na základě toho, co člověk dělá, ale je to dáno vztahem důvěry, který člověk k Bohu má.

Počítat někomu něco je obraz hodnocení, je to jakési vyúčtování nebo zúčtovaní. Bůh vystavuje člověku účet, vyhodnocuje lidský život. A blaze je tomu, komu Bůh neeviduje jeho nepravosti, protože je z něho snímá a odklízí je, doslova je přikrývá. Apoštol Petr domýšlí tento motiv, když říká: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1Pt 4,8). „Přikrytí hříchu“ to je obrat ze žalmu 32, ale Petr ještě pod vlivem Př 10,12 doplňuje, že to, co hřích přikrývá, dokonce množství hříchů, je láska. Petr má na mysli nejen Boží lásku k člověku, ale lásku jedněch k druhým. Láska, která je založená v odpuštění Božím má totiž porozumění i pro chyby a viny milované osoby a proto také dovede odpouštět.

Moc lásky překonává moc hříchu. Z moci hříchu se nikdo nemůže vymanit vlastní silou. V knize Přísloví čteme: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (Př 28,13). Hříchy si nemůžeme odpustit neboli přikrýt sami. Kdo se o to snaží, tak svůj hřích jenom rozmnožuje. O tom je právě příběh o králi Davidovi, který když se snažil zamaskovat svůj hřích cizoložství s Batšebou a tak se dopustil dalšího hříchu – vraždy jejího manžela Urjáše. Hřích může být překonán jen Bohem. Jen Boží láskou, a také lidskou odpouštějící láskou, která se tou Boží láskou inspiruje.

V žalmu 32 máme celkem trojí ujištění o Božím odpuštění, o Hospodinu, který může hřích z člověka sejmout, přikrýt jej a nezapočítávat ho. To je trojí výraz pro Boží překonání lidských hříchů a provinění, což pro žalmistu znamená nový život. Protože hříchem se člověk vylučuje z Bohem nastoleného řádu, ze životodárného společenství a odpuštěním je člověk opět navrácen do tohoto vztahu.

A protože se jedná o žalm poučující, tak důležitým naučením tohoto žalmu je, že Boží odpuštění nevyžaduje z lidské strany žádné mimořádné činy, ale čestnost a poctivost ve vztahu s Hospodinem. Blaze je člověku „v jehož duchu není záludnosti.“ (v. 2). Tuto záludnost můžeme přeložit také jako „lest“, „proradnost“ nebo „podlost“. Je to slovo, které máme 2x v Ž 120: „Hospodine, vysvoboď mě od zrádných rtů, od jazyka záludného. Co ti patří, co tě stihne, záludný jazyku? Ostré šípy bohatýra, žhoucí kručinkové uhle.“ (verše 2 a 3).

V žalmu 32 se záludnost pojí s lidským duchem, v žalmu 120 se 2x vztahuje na lidský jazyk, protože to, co je záludné, je především lidská řeč. V našem žalmu také záludnost nějak souvisí s mluvením, respektive s mlčením. Projevuje se snahou hřích zamlčet: „Dokud jsem mlčel, chřadly mi kosti…“ (v. 3).

„Mlčet“ znamená snahu tajit, zatajit, nepřiznat svou vinu před Bohem. Pro nikoho není lehké přiznat vlastní hříchy. Hříšník se nejprve pokouší své hříchy zamlčet. Tím ovšem narušuje životodárné společenství s Bohem. U proroka Jeremiáše čteme Boží slova: „Navrať se, … já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný… nechovám hněv navěky. Poznej však svou nepravost…“ (Jr 3,12n). Poznání vlastní nepravosti a její vyznání je návratem k Bohu. Vyznání požaduje Hospodin i podle proroka Ozeáše: Navrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi upadl pro svou nepravost. Vezměte s sebou tato slova, obraťte se k Hospodinu, řekněte mu: „Promiň nám všechnu nepravost, přijmi nás laskavě, když chceme oběti býčků nahradit svými rty“ (Oz 14,3).

To je cesta k duševnímu uzdravení. Podle bible tvoří tělo a duše nedílnou jednotu. Proto pocit viny a duševní trýzeň narušují i tělesné zdraví. Ohrožení své životní síly naznačuje žalmista slovy „chřadly mi kosti“ (v. 3). Jak vážný byl jeho stav, když zamlčoval své hříchy, je zdůrazněno přirovnáním k účinku letního žáru, který vysuší poslední vláhu. Až žalmistovo rozhodnutí vyznat se Bohu způsobuje obrat: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (v. 5).

Milí BaS, 32. žalm ukazuje zcela zřetelně, že Boží smilování nepředpokládá žádné lidské „skutky“. Apoštol Pavel chce citací tohoto žalmu v listu Římanům zdůraznit, že odpuštění hříchu je svobodný Boží dar, akt Boží milosti. Vyžaduje ovšem od člověka osobní směřování k Bohu, zříct se záludnosti a vyznat svou hříšnost. To je cesta k překonání hříchu, na kterou je potřeba vykročit v čas, kdy lze ještě Hospodina nalézt: „Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.“ (v. 6). A to je právě čas postní doby, čas, který je nám darován, abychom v něm nacházeli Boží odpuštění a byli uzdravováni ze svých hříchů.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Amen.