Ž 32,1–5

¹ Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt.²Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. ³Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. ⁴Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. ⁵Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj

Milí bratři a sestry,

dnes je první postní neděle, jsme tedy v čase, kdy se církev připravuje na setkání s Ježíšem během Velikonočních událostí. Tato příprava spočívá především v obrácení se k Bohu a v pokání, tedy v hlubším pohledu do našich životů, ve vyznávání našich hříchů a v prosbách o jejich odpuštění.

Pro tuto dobu jsou určeny tzv. „kající žalmy“, a jedním z nich také žalm, který jsme dnes četli, žalm 32. Začíná slovy: „Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt…“ (v. 1) Tento žalm se dá číst jako protiváha žalmu prvního, kde je „blaze muži, který se neřídí radami svévolníků a na cestě hříšných nestojí…“ Žalm první vyjadřuje blahoslavenství toho, kdo se nezapletl s hříchem a žije zbožným a spravedlivým životem. Je to krásná a požehnaná cesta čistého, dokonalého života. První žalm je napsaný tak, abychom zatoužili po tom, co vyjadřuje a abychom se rozhodli pro tuto blaženou cestu spravedlivých a zbožných lidí.

Ale pokud se nám to nepodařilo a zapletli jsme se s hříchem, tak je tu pro nás žalm 32. Je to žalm hříšníka, který prožil Boží odpuštění. Není zde řečeno: „Blaze tomu, kdo se nedopustil žádného hříchu“, ale „blaze tomu, jehož hřích je odpuštěn“.

Nejdříve se však podívejme na to, co znamená toto „blaze“, kraličtí mají „blahoslavený jest ten, jemuž je odpuštěno přestoupení“. „Blažený“ nebo „blahoslavený“ – to jsou slova, která dnes už moc nepoužíváme a nemáme s nimi většinou spojenou nějakou bližší představu. Je to ten, kdo je šťastný? Komu nic nechybí? Kdo se cítí dobře a spokojeně? Co to vlastně znamená být „blahoslavený“?

Já bych možná úplně jednoduše řekl: „v pořádku je ten, komu je odpuštěn hřích…“ Nebo ještě jinak: „budoucnost má ten, komu je odpuštěno…“ Slovo „blažený“ nebo „blahoslavený“ je totiž v hebrejštině odvozeno ze slova, které znamená „kráčet“, „jít vpřed“. Blažený je vlastně ten, kdo může jít dál, kdo kráčí vpřed, kdo má budoucnost. Není to především výpověď o tom, jak se ten dotyčný člověk právě cítí, ale spíš o tom, že má otevřenou budoucnost, že má kam jít.

Důležité je, že v blahoslavenství se jedná o Boží pohled na tohoto člověka. Blahoslavený je ten, kdo je v pořádku z Božího pohledu. Ten, kdo má budoucnost v Božích očích. A to je podle třicátého druhého žalmu ten, „z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt, jemuž Hospodin nepravost nepočítá a v jehož duchu není záludnosti.“

„Nevěrnost“, „hřích“, „nepravost“ a „záludnost“ – to jsou všechno slova, která vyjadřují to, co je s člověkem v nepořádku, to, co je na nás špatně a co působí mnoho bolestí. První slovo – „nevěrnost“ v hebrejštině vyjadřuje zlomení nebo vylomení. Je to vlastně taková „vylomenina“. Ovšem ne jen nějaká malá lumpárnička, ale ve smyslu vylomení se ze vztahu, poškození nějakého blahodárného společenství. Takovouto „vylomeninou“ je třeba modlářství nebo cizoložství. Je to odpadlictví, vzpoura, vztahová nevěrnost. Je to každé jednání, kdy jsme se vykašlali na našeho smluvního partnera, na Boha nebo na našeho bližního, se kterým nás pojí nějaká dohoda.

A blahoslavený je podle tohoto žalmu ten, jehož nevěrnost je odňata, odstraněna. V pořádku jsme tehdy, když je naše odpadlictví od nás vzdáleno a my jsme znovu navráceni do blahodárného vztahu. Postní doba je tedy příležitostí k rozpoznání a nápravě veškeré takovéto nevěry, vůči Bohu i vůči našim bližním.

Druhý výraz, který je zde přeložen souhrnným slovem „hřích“, označuje v původním významu minutí cíle, šlápnutí vedle, nebo přehmat. Je to jakási tragická chyba, která způsobuje utrpení. Častou lidskou situací je to, že se míjíme cílem, že omylem ubližujeme, děláme zraňující chyby, přehmaty, které pak nejsme schopni napravit. A budoucnost má ten, u koho jsou tyto chyby zahlazeny, doslova přikryty Hospodinem.

Třetí výraz – nepravost – souvisí v hebrejštině s pokřiveností, je to „křivárna“, pokroucení něčeho rovného, přímého. Deformace dobrých věcí. Např. křivé svědectví, lež, ale i jakékoli pokřivení Hospodinova dobrého díla, zkaženost všeho druhu. A blaze je tomu, komu to Hospodin nepočítá, nebere to na vědomí, neboť to odpustil a už se na to nadále nebere zřetel, už to nehraje v našem vztahu žádnou roli.

Poslední slovo pro určitou podobu hříchu v tomto žalmu je „záludnost“. Dalo by se to taky přeložit jako „lest“, „nespolehlivost“, „proradnost“, „podlost“, nebo taky „liknavost“, „nepoctivost“. A blaze je tomu, kdo nic z toho nemá ve svém myšlení, kdo takto neuvažuje. Je od toho osvobozen.

Jsou to čtyři různé druhy, jakési odstíny hříchu, které tady žalmista zmiňuje snad proto, aby se mohl každý v něčem poznat. Ale posluchač tohoto žalmu se má poznat nejen jako hříšník, nýbrž také jako ten, jehož hřích může být překonán, což znamená nový život. Novou budoucnost. A žalmista dává návod, jak k tomuto překonání dochází. V tom je poučení tohoto žalmu, který je nadepsán právě jako „poučující“.

Protikladem toho, jehož hřích byl odstraněn, protikladem blahoslaveného člověka, je situace popsaná ve verších 3. a 4. – „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru.“

Boží odpuštění vyžaduje ze strany člověka především poctivost. Člověk, který nepředstoupí před Boha s pravdivým vyznáním své viny a neprosí o Boží milosrdenství, je zde popsaný jako vysušený, jako bez šťávy. Opouští ho chuť a odvaha žít. Žalmista mlčel, chtěl zamlčet svůj hřích, utajit ho. Možná i před sebou, před druhými lidmi, ale hlavně před Hospodinem. A tím si působil bolest, neboť odmítal být tím, kým ve skutečnosti byl, totiž hříšným člověkem. Člověkem nevěrným. Člověkem, jenž míjí dobré cíle. Člověkem, jehož cesty jsou pokřivené. Člověkem, jehož myšlení je záludné.

A Hospodin, se kterým přestal mluvit, před kterým chtěl zamlčet svůj hřích, se mu stal nepřítelem: Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka. (v. 4) Boží ruka, která je často vnímána jako ochrana a pomoc, najednou těžce doléhá. To je zajímavé, pro hříšníka, který zamlčuje svůj hřích, je Boží blízkost tíživá. Bůh je pořád stejný, ale člověk, který je hříšný a nechce si to připustit, jej vnímá nepřátelsky a tíživě. Chce se Boha nějak zbavit, a proto mu vyhovuje moderní představa, že Bůh není.

Ale žalmista tak daleko nezašel. Obrat způsobilo jeho rozhodnutí vyznat se Bohu: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti. A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (v. 5) Tento krok nazývá Martin Luther „stát se hříšníkem, tím, co vpravdě jsem“. Člověku, který jde se svým hříchem k Bohu, se ukazuje naděje na Boží milosrdenství a odpuštění. Naděje na to, že z něj bude hřích sňat a že mu bude blaze, že se mu otevře budoucnost, že bude v pořádku. Bude mu lehce.

Myšlenková kostra této části třicátého druhého žalmu má svůj přesný protějšek v Novém zákoně: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,8.9)

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Amen.