Ž 24,1–6

Ž 24,1–6

Milí bratři a sestry,

tento adventní žalm vyjadřuje radost lidí, kteří jdou na bohoslužbu. Radost z toho, že Hospodin vstupuje do chrámu, aby se zde setkal s těmi, kteří sem přišli. Můžeme si představit procesí poutníků, které prochází Jeruzalémem a míří k branám chrámu. Procesí, které zpívá o Hospodinu: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí…“ (v. 1–2). Hospodinu patří celá země i všichni její obyvatelé, neboť on je Stvořitelem světa. Hospodinu patří i ti, kteří o tom nevědí, i ti, kteří ho neznají. Takto vyznávají lidé, které spojuje víra v Hospodina, lidé, kteří přišli z různých stran, aby se zde setkali a společně prožili, co to znamená být bratři a sestry ve víře. Jsou to lidé, kteří touží po Hospodinově blízkosti, po jeho příchodu do jejich středu.

I když se dnes nechodíme setkávat s Hospodinem do Jeruzalémského chrámu, domnívám se, že tento žalm neztratil nic ze své aktuálnosti. Pomocí této písně si máme uvědomit, že i do našeho bohoslužebného společenství vstupuje Bůh, který z nás vytváří svou svatyni, svůj chrám. Apoštol Pavel nás učí, že nyní my jako společenství Božího lidu jsme Božím chrámem. Do Korintského sboru Pavel píše: „My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘“ (2 Kor 6,16). Věřím, že tato slova platí nejen pro sbor v Korintě, ale i v Proseči.

Ale tento žalm zároveň vyjadřuje určité okolnosti, za kterých to platí. Okolnosti, za kterých jsme jako církev, jako společenství bratří a sester, chrámem, ve kterém Bůh přebývá. Proto je v žalmu položena otázka: „Kdo smí stanout na jeho svatém místě?“ (v. 3) a v zápětí zde nacházíme také odpověď: „Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí.“ (v. 4). Když jsem přemýšlel nad tím, co to znamená, mít „čisté ruce“, vzpomněl jsem si na text jedné písničky Karla Plíhala: „Špína je velmi relativní pojem, někdo je čistej, i když páchne třeba hnojem. Někomu nepomůžou mejdla ani louhy, kam sáhne, všude dělá černý šmouhy…“

Kdo má čisté ruce? Ten obrat „čisté ruce“ v původním významu znamená nemít ruce pošpiněné něčí krví, tedy nemít na svědomí něčí život. Vzpomeňme si třeba na Piláta, který si při Ježíšově odsouzení myje ruce, aby tím vyjádřil: Já za jeho odsouzení nemohu, jeho smrt není moje vina.

Dnes bychom to mohli interpretovat jako neprovinit se tím, co ukracuje nebo ochuzuje lidský život. Nemusí to být hned to, že jsme někoho zavraždili, ale už to, že jsme umenšili dobré možnosti něčího života. Čisté ruce znamenají, že nechci udělat něco, kvůli čemu by se druhým lidem žilo hůř. To může mít spoustu podob, jejichž výsledkem je vždy to, že člověku se nechce žít. Kdybych to měl vyjádřit pozitivně, tak bych řekl, že čisté ruce pomáhají radosti ze života, pomáhají tomu, že člověk žije rád.

Dále se v žalmu mluví o ryzím srdci. Tak jako rudce představují lidské jednání, představuje srdce lidské myšlení. Obrat „ryzí srdce“ se nachází ještě v žalmu 73 a to v pozoruhodné souvislosti. Žalmista zde přemýšlí o své těžké situaci: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. Kdybych řekl: „Budu mluvit jako svévolníci“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů. Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.“ (v. 13–17).

Žalmista, který si uchoval ryzí srdce a čisté ruce prožíval velké trápení a nemohl pochopit, proč tomu tak je. Proč se mu daří tak špatně a lidem, kteří o nic dobrého neusilují, se vede tak dobře. Ale protože měl čisté ruce a srdce ryzí, tak směl vstoupit do svatyně. Byla mu darována Boží blízkost, o které v závěru žalmu říká: „Mně však v Boží blízkosti je dobře.“ (v. 28). Boží blízkost mu vynahradila veškeré předchozí trápení a ukázala, že vůbec nebylo zbytečné, že si uchoval ryzí srdce a čisté ruce.

Další charakteristikou těch, kdo smí stanout na Hospodinově svatém místě, je to, že nezneužijí Hospodinovu duši. Nezneužijí důvěrnost, kterou s námi Hospodin sdílí. Hospodin se dává svému lidu poznat, zjevuje nám své jméno, sdílí s námi své nitro, ale nesmíme toho zneužít, nesmíme nakládat s jeho duší lstivě. Jinak nám Boží blízkost nebude darována.

O Hospodinově duši čteme také ve Třetí knize Mojžíšově. Hospodin zde o svém lidu říká: „Zřídím příbytek svůj u prostřed vás, a nezprotiví si vás má duše.“ (26,11). Hospodin chce přebývat uprostřed svého lidu a přilnout k němu svou duší. To znamená, že součástí Hospodinova chrámu se stává ten člověk, který nezneužije tuto Hospodinovu blízkost, neznehodnotí setkání s ním. Doslova je to „ten, kdo nenese mou duši k marnosti“. Touto marností se v Bibli nejčastěji vyjadřuje, že nějaká činnost je zbytečná, marná, planá, bezobsažná. Někteří vykladači ztotožňují slovo „marnost“ s modlami a zneužití Hospodinovi duše by potom znamenalo modlářství. Hospodin nám nabízí vztah, vkládá do něho svou duši, ale člověk ho odmítne a jde raději za modlami, za něčím pomíjivým a tím zmarní Hospodinovu blízkost, zneužije jeho duši. A to je něco, před čím žalm varuje ty, kdo chtějí vstoupit do chrámu.

Poslední podmínkou uvedenou v našem žalmu pro ty, kteří stanou na Hospodinově svatém místě, je „nepřísahat lstivě“. Zmínka o lsti je pozoruhodná v souvislosti s označením pro Boží lid, které v tomto žalmu nacházíme ve verši šestém. Většinou se pro označení Božího lidu požívá jméno Izrael. V šestém verši však čteme jeho původní jméno – Jákob. Jákob, to je ten, kdo právě jednal lstivě. Jákob obelstil svého slepého otce Izáka, když se vydával za svého bratra Ezaua a tak pro sebe lstí vylákal požehnání. Když za Izákem pak přišel Ezau pro požehnání, Izák mu řekl: „Přišel lstivě tvůj bratr a vzal ti požehnání.“ (Gn 27,35).

Jméno Jákob v tomto žalmu připomíná tuto událost, aby bylo jasné, že Hospodin udílí své požehnání těm, kdo se dotazují na jeho vůli, kdo hledají jeho tvář, kdo jsou Jákobem, který už nezískává požehnání lstí, ale zápasem o čistotu svých rukou a hledáním Hospodinovi tváře (srov. Gn 32,31). Žalm ukazuje, že toto jednání je podnětem k tomu, aby byl člověk obdarován požehnáním (v. 5). Hospodinovy dary však přesahují zásluhy, které by někdo očekával jako odměnu za své dobré skutky. „Požehnáním“ se míní úplné dovršení lidské existence, dovršení proměny ze lstivého a úskočného Jákoba na člověka spravedlivého, který prožívá Boha jako svou spásu. Toto je totožnost Božího lidu, který splňuje podmínky ke vstupu do chrámu, do Boží přítomnosti.

Druhá část žalmu je věnována tomu, kdo je vlastně tím Bohem, se kterým se při bohoslužbě setkáváme, kdo to vlastně je Hospodin. Je zde zdůrazněna jeho velikost, to že ho nepojmou chrámy udělané lidskýma rukama, ani ten Jeruzalémský. A přesto je možné s ním prožívat blízkost. Hospodin se sice nevejde ani do obrovského chrámového prostoru, již jen spodní len jeho roucha zcela naplní chrám (srov. Iz 6,1) a i ty velké chrámové brány jsou pro něj příliš těsné, ale kvůli tomu, aby mohl být s námi, prochází těsnou branou. Těsnou branou našeho lidství. Zřetelně to udělal v Ježíši Kristu. Ten, který do chrámu neprojde ani velkými chrámovými vraty, ten mocný král slávy, se nakonec do toho chrámu dostane jako malé dítě, které tam musí být přineseno. Když ho tam uvidí stařec Simeon, podle Lukášova evangelia řekne: „Mé oči viděly tvé spasení… slávu pro tvůj lid Izrael.“ (L 2,30-32). Simeon v chrámě uviděl v tom dítěti toho krále slávy.

Hospodine, děkujeme ti, že s námi chceš být, že překonáváš tu nesouměřitelnost, která je mezi námi a tebou a že nám říkáš, co je důležité, abychom se o tvoji přítomnost nepřipravili. Amen.