Ž 23 (2009-05-24)

BaS,

tento žalm je svým obsahem vhodný pro těžké chvíle v životě. Odpovídá na otázky, které si klademe, když je nám těžko. Hovoří o zápasech a dokonce o smrti, která k nám přichází velmi blízko, např. když ztrácíme někoho, koho jsme měli rádi. A proto na první pohled působí jakýmsi smutným dojmem. Vyvolává smutné pocity, a přesto to není žalm smutný, je velice krásný, velice jemný. Je tak výjimečný, že byl nazván perlou žalmů.

Hovoří o Bohu, který je nám velmi blízko a který se nám stále více přibližuje. A já vás chci pozvat, abyste pro tuto chvíli, dnes dopoledne, prožili setkání s Bohem, který je nám blízko. A možná vám to zachutná a zatoužíte pocit toho setkání s Bohem protáhnout, prodloužit dál. Když člověk prožije obsah toho žalmu, zatouží zakoušet stále tuto Boží blízkost. Ta blízkost, ten důvěrný vztah Pána Boha k nám je zde představen dvěma obrazy. V prvním obraze je Pán Bůh jako pastýř a ve druhém je Pán Bůh jako hostitel, který nás přijímá u sebe doma. Obraz Pána Boha jako pastýře přechází přirozeně do toho druhého obrazu Pána Boha jako hostitele.

Obraz pastýře je již značně cizí a vzdálený naší kultuře, a přestože ještě někdo občas chová ovce, nezabývá se jimi jako pastýř. Ve starém orientu byl ovšem tento obraz používán velice často. Dokonce takto byli často označováni starověcí králové. A také Pán Bůh je v Písmu představován jako pastýř. Obraz Pán Bůh jako pastýř je v biblické literatuře velice starý. Setkáváme se s ním již u praotce Jákoba (Gn 49,24). Pak se s ním setkáváme u Mojžíše a také některé Asafovské žalmy (77,21; 78,70-72; 79,13) hovoří o Pánu Bohu jako o pastýři. A podobně v Janově evangeliu, se Pán Ježíš se ztotožňuje s dobrým pastýřem (10. kap.).

Ale pro autora žalmu 23, není obraz pastýře něco, co jaksi převzal z folklóru, z lidové tvořivosti. Pro Davida má obraz pastýře velice hluboký a osobní význam. Asi víte proč? Jednoduše proto, že David sám byl pastýřem. Proto velmi dobře ví, co to znamená být pastýřem. A David nebyl jen tak nějaký pastýř.

V Samuelových knihách je popsáno, co to pro Davida znamenalo, že byl pastýřem. Vypráví těsně před zápasem s Goliášem králi Saulovi, co to pro něj znamenalo být pastýřem. V 1S 17. kapitole najdeme popis práce pastýře, tak jak ho podává David, když říká Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev, anebo medvěd aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu jí z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil.“

Takového pastýře si David představuje, když skládá žalm 23. Když říká „Hospodin je můj pastýř“, pak tohle všechno do toho vkládá. Vidí Boha, který je schopen ho vysvobodit. Vidí Boha, který je schopen zachránit člověka tak, jako on byl schopen zachránit ovečku ze spárů lva nebo medvěda. David vidí Pána Boha, kterému není jedno, co se s námi děje, který běží za ovcí v nebezpečí, který ztrácí čas kvůli jediné ovečce. Pán Bůh jako pastýř nasazuje svůj život, protože mu o každou jeho ovci tak moc jde. Je to Bůh, který nemá klidné svědomí, pokud všechny jeho ovečky nejsou v pořádku.

Je to Bůh, který není moralista, který jenom neříká, co se má dělat. Protože pastýř neříká ovci, která spadla do nějaké propasti: „Vidíš, vidíš, to máš za to, že mě neposloucháš, že se chováš tak jak se chováš.“ Pastýř nevyčítá a ani si neřekne: „No a co, nakonec jedna ovce sem, jedna tam, mám jich ještě dost.“

David vidí Boha jako dobrého pastýře, který miluje lidi tak, jako on sám miloval své ovce. My už jsme toho tolik v životě slyšeli o Boží lásce. Ale tady se láska pastýře neprojevuje tím, že pastýř si pěkně hladí nějakého malého beránka, nějaké jehňátko. To není především láska, která se projevuje sladkými slovíčky a nějakými něžnosti. To je láska, která jedná ve prospěch potřebných, která jedná i v tichu, i když to nikdo neslyší. I když tam není nikdo, kdo by mu zatleskal. To je to, co vyjadřuje Davidův obraz Hospodin je můj pastýř. Mít takového Boha pastýře to už něco znamená, to má své důsledky.

Ten první důsledek, který z toho David vyvodí je velice prostý. To není něco vzdáleně duchovního, něco filozofického, hlubokého, složitého. To je velice prostinké, ale životaschopné. Nic mi neschází. Já nebudu ponechán v nedostatku. Možná vám to připadá až banální. A přesto to nese velice důležitou pravdu. Ukazuje nám to, že Bohu záleží i na těch nejdrobnějších, nejobyčejnějších věcech. Pro ovečku to znamená, že bude vždycky přivedena k zeleným pastvám, že bude mít vždycky čistou vodu, kterou bude moci pít. A že dokonce bude mít příležitost, aby si v klidu mohla odpočinout. Jednoduše bude mít to, co potřebuje k životu. Něco, co obvykle považujeme za samozřejmost, ale to je právě to, co nám nabídne, dává a zajišťuje Bůh jako pastýř.

Ale nezůstává jen u těch základních životních potřeb. Pán Bůh je také pastýřem, který dává něco navíc. Dále se v žalmu hovoří o kalichu, který přetéká, o věcech, které jsou víc než jen životní minimum. Nejenom jakýsi paprsek sluníčka, ale slunce, kterého je skutečně dostatek. A tohle všechno tu ovečku vede k tomu, aby se cítila dobře. Když čtete ten žalm, můžete tam ucítit takovou melodii štěstí a blaha. To, aby byla zvýrazněna myšlenka Pána Boha, který nás přímo zaplavuje štěstím, aby v tomto nedošlo k nedorozumění.

Když čteme dál, text žalmu nám říká, že Bůh nás jako pastýř vede po stezkách spravedlnosti. To neznamená cestu spravedlnosti v nějakém teologickém nebo etickém slova smyslu, ale znamená to prostě rovnou cestu. Pastýř nás vede rovnými, správnými cestami. Kde nejsou úskalí, kde nelze padnout do propasti. Kde nejsou kameny, o které bychom zakopávali. Pastýři nedělá potěšení zkoušet nás, on nás nevede po jakýchsi složitých, krkolomných stezkách, aby si s námi pohrál, aby viděl co v nás je. Neříká si: „Vezmu je do hor na nějaké strmé stezky, abych viděl, co ty moje ovečky vydrží“. Boží cesty, po kterých nás vodí, nejsou krkolomné, ale spolehlivé.

Ale žalm dále říká: „I kdybych takovou cestou musel jít, i kdybych musel jít údolím stínů smrti, kdyby se to stalo, tak On bude se mnou“. On mě tam nevedl. On vede jinými cestami, ale i když mě tam nezavedl a já se tam přesto octnu, tak On tam půjde se mnou. To ne pastýř zavedl tu ovečku do rokle šeré smrti, ta ovečka se do té rokle dostala sama, dostala se do nebezpečné situace, protože zbloudila. Možná, že chvíli neposlouchala hlas pastýře, možná se tam dostala souhrou náhod, protože žijeme v prostředí zla. Pastýř ji tam nedovedl, a přesto tam jde s ní. Text říká: On je i tam se mnou.

A v této souvislosti se poprvé hovoří o fyzickém doteku pastýře a ovečky - On se mně dotýká. A tady se důvěrný vztah mezi ovečkou a pastýřem ještě prohlubuje. Tam, v údolí stínu smrti, došlo k fyzickému doteku, velice důvěrnému vztahu. Doposud žalmista hovořil o pastýři ve třetí osobě: On a najednou mění předmět a říká: Ty. Doposud hovořil o Bohu jako o někom a najednou ho přímo oslovuje: „Jsi se mnou a tím mně potěšuješ“. Všímáte si, že tam není napsáno, že tu ovečku okamžitě z té rokle vyvede pryč. Protože jsou situace, kdy pastýř nemůže tu ovečku dostat z té rokle okamžitě. Ale on je tam s ní, i když ji odtud nemůže hned vyvést, on se jí dotýká a potěšuje jí.

A pak 5. a 6. verš hovoří o tom nejúčinnějším potěšení. Ten důvěrný vztah Pána Boha a člověka nás vede k ještě dalšímu obrazu, k ještě důvěrnějšímu vztahu, k blízkosti ještě skutečnější, ještě opravdovější. Najednou se ten obraz Boha jako pastýře rozplývá v jiném obrazu, v obrazu Boha hostitele. A ta důvěrnost vztahu je tady popsána společným jídlem. My víme ve světle starých textů, které známe, nejen z určitých pasáží Bible, ale také z textů mimobiblických, že kdykoliv básník hovořil o jakési slavnosti, o společném jídle s Bohem, vždycky tím vyjadřuje myšlenku naděje, že jednou bude opravdu s Pánem Bohem těsně u něj, vedle něj. A stejný obraz je použit v knize Zjevení. Ve Zjevení 3. kapitole se hovoří o té touze Pána Boha přijít s námi večeřet.

To společné jídlo, jak je v tomto žalmu popisováno, je viděno ještě ze zcela zvláštního úhlu. Postoj toho hostitele je velice zvláštní. On skutečně pečuje o to, aby byl co nejpozornějším hostitelem. Dává všechno co má k dispozici. Sám hostitel připravuje stůl. Tento čin hostitele je o to cennější, je o to vzácnější, že to dělá před zraky nepřátel svého hosta. I ti moji nepřátelé vidí moje stolování, tu moji hostinu u Pána Boha. A tato skutečnost dává tomu společnému jídlu zvláštní, mimořádnou příchuť.

Byla nalezena babylónská tabulka s textem, která byla datována do 14. století před naším letopočtem. Text této tabulky je velice blízký textu tohoto verše. Je to dopis jakéhosi vazalského krále svému nadřízenému a vyjadřuje prosbu: „Dej nám určité dary, tak aby to viděli naši nepřátelé.“ Je to jakási diplomatická mluva, která hovoří o tom, že pán dá dar svým služebníkům, před zraky jejich nepřátel. A tím se ještě víc znásobí radost z toho daru, který dostávají. Tím se ještě zvýrazní hodnota toho daru. Nejen, že dostanu vzácný dar, ale všichni moji nepřátelé ještě uvidí, co dostávám.

Závěrečný verš říká, že tak to budu prožívat stále. A v hebrejštině je zde použit určitý výraz, který vyjadřuje výkřik vycházející skutečně z hloubi duše. ČEP to překládá slovem „ano“, ale je to výkřik, který není přeložen do žádného jazyka, protože výkřiky jsou nepřeložitelné. Výkřik velice hluboké radosti. Něco, co vychází skutečně z nitra člověka. Výkřik, který vyjadřuje radostný prožitek. Pocit štěstí, který nelze vyjádřit slovy.

A najednou to štěstí (dobrota) a milosrdenství jsou zosobňovány. A když si budete všímat jazykové konstrukce tohoto verše, zjistíte, že štěstí a milost jsou tady ztotožněny jako synonyma se samotným Bohem. Dobrota a milosrdenství to je Bůh sám, který je blízko, to je přítomnost Boha. Žalmistovi už na ničem jiném nezáleží, „já už budu pořád v Božím domě, u Boha. Vždycky mu budu takhle blízko“. A tím ten žalm končí.

V tom žalmu je určitý postup, určitý nárůst, který bych si přál, abychom vnímali. Protože ten myšlenkový sled nám vlastně podává naučení, které jsem vám chtěl dnes dopoledne předat. Nejdříve, na začátku toho žalmu vidíme Boha, který nás vede, který jde před námi a kterého my následujeme (v. 2 a 3). Potom dál ten žalm říká, že Bůh jde vedle nás (v. 4), už jde s námi. Potom je nám představen Pán Bůh, který s námi jí u stolu (v. 5). A pak je nám představen Bůh, který žije s námi v jednom domě (v. 6). Vnímáte ten pohyb, to napětí, ten určitý postup? Na začátku Pán Bůh byl před námi a my jsme šli za ním, a pak se nám přibližuje, přibližuje a už jdeme vedle sebe, on jde se mnou. A pak jdeme dál a najednou jsem u něho doma na návštěvě. A jíme stejné jídlo, ze stejného stolu. A pak najednou zjišťuji, že bydlím s ním pod jednou střechou, že jsem s ním navždycky.

Tady není jenom jakýsi literární záměr, aby to bylo krásné. Ten žalm obsahuje úžasně hluboké a důležité naučení. My nemůžeme přeskočit do té poslední etapy z ničeho nic. Nejdříve musíme žít s Bohem jako s pastýřem, abychom se naučili touze žít s ním jako jeho hosté. Nejdříve musíme žít s Bohem jako s pastýřem. Tady nelze používat jakési zkratky. Nikdy nemůžete být u Boha, prožívat přítomnost Boha jako hostitele, pokud jste s ním nešli v životě, pokud jsme ho nenásledovali jako ovce svého pastýře. Nejdřív se musíte naučit chodit s ním každý den a tak se s ním seznámit. Naučit se s ním být stále v důvěrnějším, osobnějším vztahu. A když budeme žít s Bohem tak jak s ním žil žalmista, tím v nás bude stále víc narůstat očekávání jeho blízkosti.

A pak nám teprve bude ten obraz Boha jako hostitele říkat něco velice osobního a bude to něco, po čem budeme toužit. To proto, že žalmista žil s Bohem jako pastýřem, proto tolik, celou duší touží a vychutnává pak ten okamžik, kdy se Pán Bůh pro něho stane hostitelem. Protože s ním chodil, proto tak z nitra své duše touží po tom, aby už s ním mohl bydlet. A bude s ním bydlet do nejdelších časů.

Hospodine, děkujeme ti, že s námi jdeš i údolím stínu smrti, že ani v takových chvílích nejsme sami. Děkujeme za tvou dobrotivou věrnost, kterou nás provázíš naším životem a vedeš na hostinu do svého domu. Amen.