Ž 144,3–5 (pohřební J. B.)

Ž 144,3–5

Žalm Davidův. Požehnán buď Hospodin,

má skála a moje pevná tvrz, můj nedobytný hrad, můj vysvoboditel, můj štít, k němuž se utíkám.

Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?

Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé.

Hospodine, nakloň nebesa a sestup! … Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Amen.

Zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté, bratři a sestry v Pánu Ježíši Kristu, život přináší mnohá překvapení a někdy jsou to velmi nepříjemná překvapení, která nás bolestně zasáhnou, bytostně znejistí, nutí náš přemýšlet o tom, co má v našem životě trvalý smysl a hodnotu.

Je toho hodně, co lidský život ohrožuje a ničí. Žalmista, který se octnul v ohrožení života, směřuje svoje myšlenky k Bohu. Používá několik obrazů, které vyjadřují Boží ochranu. Bůh je pro něj skála, pevná tvrz, nedobytný hrad a štít. To všechno jsou obrazy ochrany, záchrany, stability, pomoci, vysvobození. Přál bych nám, abychom také mohli takto vnímat Hospodina, takto prožívat vztah důvěry vůči němu a to navzdory všemu, co lidský život ohrožuje a likviduje. Nepřátelé života jsou velmi různí a tím posledním nepřítelem je samotná smrt.

A přesto je na lidské straně ten, kdo i smrt přemáhá, kdo dává vysvobození od mnoha smrtelných ohrožení a kdo také nakonec dává nový život.

Po té, co si žalmista uvědomuje, čím vším je pro něj Hospodin, přechází do úžasu, který vyjadřuje podvojnou otázkou: „Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?“ V této podvojné otázce je vyjádřeno stupňování údivu. Hospodine, co je člověk, že se k němu znáš? Nejen, že ho bereš na vědomí, ale počítáš s ním. A to nejen s někým, kdo je vznešený, urozený, mocný a vlivný, ale počítáš právě i s člověkem chatrným, ohroženým a smrtelným.

Žalmista zde používá pro označení člověka dvě různá slova. To první označuje člověka v obecném smyslu. Je to člověk, který byl stvořen k Božímu obrazu, a kterému od počátku platil Boží zájem. Ale u té druhé otázky: „Co je syn člověka, že s ním počítáš?“, tady je použité slovo, které právě označuje člověka v jeho slabosti, chatrnosti, křehkosti a zranitelnosti. Toto označení člověka má v původním biblickém jazyce souvislost se slovem, které znamená „být nemocný“, „ohrožený“, „bolestivý“, „neduživý“. V tomto označení člověka je vyjádřena lidská nepatrnost. Mohli bychom to přeložit: „Co je syn človíčka, že s ním počítáš?“

A to je důvod k úžasu. Žalmista si plně uvědomuje zranitelnost lidské existence, lidskou křehkost, chatrnost, omezenost, nepatrnost a zároveň Boží zájem, který patří právě takovémuto člověku. My si dnes, když se naposledy loučíme s panem Jaromírem Bukáčkem, také bolestně uvědomujeme lidskou křehkost. Křehkost a pomíjivost lidského života. To jak náhle člověk podlehne nějaké zákeřné nemoci. A může nás to děsit. Kéž bychom si při tom, stejně jako žalmista, také uvědomovali Boží překvapivý zájem, který platí křehkému a pomíjivému člověku.

Žalmista, když přemýšlí o člověku, tak se vrací na počátek lidských dějin. Do své básně zakomponoval, tak trochu zašifroval, tři jména, která jsou uvedena v počátečních biblických příbězích. Je to jméno Adam, které znamená člověk. Člověk, kterého Bůh stvořil ze země, a který svým jménem připomíná svoji spjatost se zemí. Další jméno, které je v žalmu uvedeno, to je to druhé označení pro člověka, to je ten človíček, hebrejsky enoš. A Enoš byl zároveň Adamův vnuk. Narodil se třetímu Adamovu synovi, Šétovi. A potom tady máme zašifrované ještě jméno Adamova syna Ábelovo. Ábel byl první člověk, který zemřel. A jeho jméno znamená vánek, což je obraz pomíjivosti. Čtvrtý verš žalmu říká: „Člověk se podobá vánku.“ Můžeme to přeložit také: „Adam se podobá Ábelovi.“ To znamená, že každý člověk je pomíjivý, je smrtelný, tak jako Ábel.

Adam, Ábel a Enoš, tato tři jména nacházíme pospolu také ve vyprávění o počátku lidských dějin, v První knize Mojžíšově, ve 4. kapitole, kde čteme: I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét. Řekla: Bůh mi vložil do klíma jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain. Šétovi se narodil syn a dal mu jméno Enoš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo.“ (Gn 4,25.26) Hospodin, to je čtvrté jméno, které tady máme. Tři jména lidská a jedno jméno Boží.

Člověk, Adam, je křehký jako Enoš a pomíjivý jako Ábel. To je důsledek lidského hříchu. Ale Hospodin počítá i s tímto křehkým a pomíjivým člověkem. Žalmista si to uvědomuje, žasne nad tím, a obrací se proto k Hospodinu a prosí jej, aby sestoupil. Aby překlenul tu vzdálenost, tu bariéru, to odcizení, které je mezi Bohem a člověkem: „Hospodine, nakloň svá nebesa a sestup!“ Žalmista takto prosí, protože ví, že Bůh na člověka myslí, počítá s ním ve svých záměrech.

Tato prosba vyjadřuje touhu po Boží blízkosti. Vzdálenost, oddělenost mezi Bohem a člověkem, je z lidské strany nepřeklenutelná, ale z Boží strany ji lze překonat. Bůh může sestoupit k člověku, může se k nám sklonit. Žalmista si to uvědomuje, a proto takto prosí. Tato prosba má hluboký smysl. Je to prosba o to, aby Bůh nezůstával v dáli, aby vstupoval do lidských událostí, aby jednal ve prospěch křehkého a pomíjivého člověka.

Možná také znáte ten pocit, když člověka napadá, že Bůh je někde daleko, někde v nebi a člověk se trápí tady dole na zemi. Zajímá se Bůh o nás? Ví vůbec o tom, co se s námi děje? Takovéto otázky nás můžou napadat, když se trápíme, když prožíváme těžkou životní ztrátu, když zažíváme, jak křehký a pomíjivý je život našich blízkých i náš vlastní. A přitom toužíme, aby smrt nebyla poslední realitou, aby neměla poslední slovo nad našimi životy.

Pokud po tom toužíme, mějme také žalmistovu naději, že Hospodin nás bere na vědomí, že na nás myslí, že s námi počítá, že vzdálenost mezi ním a námi není nepřekonatelná. Jako křesťané věříme, že Bůh sestoupil ve svém synu Ježíši, aby nám dosvědčil svůj zájem, a také věříme, že jednou znovu přijde a bude mít poslední slovo nad životem každého z nás.

V této naději se dnes smíme loučit s naším zesnulým Jaromírem Bukáčkem. Amen.