Ž 130

Ž 130 (první čtení Ř 3,19-25)

Milí bratři a sestry,

žalm 130 začíná slovem „z hlubokosti“, „z hlubin“. Hlubiny jsou místem, kde se modlitebník tohoto žalmu nachází. Proto židovská tradice říká, že „člověk nikdy nesmí při modlitbě stát na vyvýšeném místě, ale má se modlit na místě nízkém.“ (Midraš Tehilim k Ž 130,1). Co je vlastně míněno těmito hlubinami, ze kterých žalmista volá? Jsou to snad nějaké sklepní prostory? To asi ne.

Nebo jsou to hlubiny lidské duše? Je to volání z hlubin lidského nitra? Tedy jedná se o hlubiny, které jsou opakem povrchnosti? Je to výraz pro žalmistovu hloubku, pro jeho opravdovost? V souvislosti následujících veršů se domnívám, že také nikoliv. Že těmi hlubinami je patrně hlubina hříchu, ve které se žalmista ocitl. Je to hlubina, která je opakem výšiny, vznešenosti. Neboť tento žalm je především žalmem kajícím, je žalmem hříšníka, který touží po záchraně z děsivé moci svého hříchu.

Pro lutherovo učení o ospravedlnění hříšníků pouhou Boží milostí je tento žalm velmi důležitý. Luther jej označoval za „pavlovský žalm“ pro jeho blízkost k tomu, co píše apoštol Pavel např. ve 3. kapitole listu Římanům, ze které jsme slyšeli dnešní první čtení. Luther považoval tento žalm za jeden z nejvzácnějších a nejdůležitějších v celém žaltáři, neboť pojednává o odpuštění a tedy ospravedlnění hříšníka pouhou Boží milostí. V tomto žalmu je naznačeno, že všichni lidé jsou zapleteni do hříchu (verš 3) a zároveň je zde o Hospodinu řečeno: „U tebe je odpuštění… hojné je u něho vykoupení.“

Nikdo před Hospodinem pro svoje nepravosti neobstojí, ale zároveň platí, že naše vykoupení je dáno Božím odpuštěním. A nejsou tady uvedeny žádné podmínky, za kterých by byl Hospodin ochoten odpustit. Není tady žádné slovo o tom, že až uděláš to a ono, tak potom ti Hospodin odpustí. Je to čistě Hospodinova milost a projev jeho milosrdenství, že vyslechne modlitebníkovi prosby, odpustí mu a vykoupí ho.

Volání z hlubin v úvodu tohoto žalmu bylo v dějinách často chápáno obecně jako projev velké touhy člověka po záchraně a mnohokrát bylo umělecky ztvárněno, obzvláště v hudbě. Je to volání, ve kterém rezonuje individuální hlas jedince s kolektivní touhou celého Božího lidu, který je zmíněn v závěru tohoto žalmu. Volání jednotlivce dostává universální rozměr. Netýká se to jenom některých jedinců, kteří jsou zabředlí v hlubině svého hříchu, a proto naléhavě volají k Bohu, ale týká se to všech lidí, kteří Hospodinu důvěřují. Jim je řečeno: „Čekej, Izraeli, na Hospodina!“ To je výzva, která platí celému Božímu lidu a která zároveň spojuje 130 žalm se žalmem následujícím, neboť ji v závěru 131 žalmu nacházíme znovu (Ž 131,3). Tím je vyjádřeno, že osobní žalmistova zkušenost s nadějí v Hospodina je takového rázu, že platí pro všechny, tedy i pro nás.

Když se blíže podíváme na to, jak je celý žalm vystavěn, lehce zahlédneme, že se skládá ze dvou stejně velkých částí. Ta první se odehrává v rovině já a ty. Já volám k tobě, Hospodine. Je to moje naléhavé oslovení Hospodina (verše 1-4). Druhá část je v rovině já a on. Já vypovídám o Hospodinu (verše 5-8). Obě tyto části si vzájemně odpovídají, protože volání k Hospodinu, uvedené v první části, je vlastně výrazem naděje vůči němu, o které pak vypovídá část druhá. A v rámci této druhé části, tedy v rámci žalmistova vypovídání o jeho naději v Hospodinu, je také obsažena výzva k celému Božímu lidu, aby na Hospodina očekával stejně, jako to dělá žalmista.

Hlubiny hříchu, nezměrná množství lidských nepravostí, pokřivení a deformací Boží vůle, do kterých se člověk propadá právě jako do hlubin, mohou mít rozličné podoby. Někdy jsou možná navenek nenápadné, ale jisté je, že ti, kdo se ocitnou v hlubinách jsou ztroskotanci. V hlubinách je člověk na dně. Hlubina je místem, kde je vše ztraceno a kde končí každá jiná naděje, než právě ta, která se upíná k Hospodinu. A síla tohoto žalmu spočívá v tom, že i z hlubin lze k Hospodinu volat a veliká naděje je v tom, že toto volání není bezvýsledné.  

Všimněme si, že žalmista nevolá z hlubin po spravedlnosti, nevolá po tom, aby mu Hospodin zjednal právo, ale volá po projevu Hospodinova odpuštění a milosrdenství. Protože žalmista ví, že trpí následky své nepravosti, která likviduje jeho samého. Zkáza, kterou hříšník působí, rozvíjí svoji dynamiku, která stahuje do hlubiny i jeho. Kdyby Hospodin dbal na všechny souvislosti mezi hříchem a jeho důsledky, které dopadají na hříšníka, tak by nikdo neobstál. Protože každý člověk je hříšník a jako takový se odcizuje Bohu, který je zdrojem všeho života a tím člověk ničí spolu s ostatními i sám sebe.

Žalmista ale naznačuje, že Hospodin není nějaký nebeský policajt, kterému jde o to, aby mohl každého hříšníka hned sejmout. Protože Hospodinu je nejvlastnější odpouštět, odpuštěním překonávat sebezničující mechanismus lidského hříchu. Slovo „odpustit“, které je zde užito, vyjadřuje totiž něco, co může udělat jenom Bůh. Kněz může vykonávat smírčí obřady za provinilého, ale tím kdo překonává moc hříchu odpouštěním je jen sám Hospodin. Tak jak odpouští Hospodin, my lidé zkrátka odpouštět nedokážeme. V nás vždycky zůstává hořkost křivdy a často máme co dělat, abychom ji znovu nevytáhli proti tomu, kdo se jednou provinil. Ale Hospodin odpouští tak, že naše nepravosti napravuje.

Nehemjáš to vyjadřuje takto: „Naši otcové se zpupně vyvyšovali, byli tvrdošíjní a neposlouchali tvé příkazy. Odmítli poslouchat a ani si nevzpomněli na divuplné skutky, které jsi pro ně činil. Byli tvrdošíjní a vzali si vzdorně do hlavy, že se vrátí do svého otroctví. Ty jsi však Bůh ochotný odpouštět… proto jsi je neopustil.“ (Neh 9,16-17). V hebrejštině je doslova napsáno „ty jsi Bůh odpuštění“, odpuštění v množném čísle, tedy odpuštění v neomezené plnosti.

Když Bůh odpouští, znamená to, že zamezuje zničující moci hříchu a tím hříšníkovi umožňuje, aby opět žil v Boží bázni, tedy v plném společenství s Bohem. Verš čtvrtý lze přeložit takto: „U tebe je odpuštění, abys byl respektován.“ Hospodin vzbuzuje respekt ne tím, že by hrozil trestem. Ne tím, že by střežil lidské nepravosti, ale tím, že je odpouští. Znovu opakuji tuto důležitou výpověď o Bohu: Hospodin vzbuzuje respekt odpuštěním, nikoli strachem z trestu.

Respekt neboli bázeň před Bohem tedy není strachem před potrestáním, nýbrž péčí o to, abych ničím nezarmoutil toho, kdo mně miluje a zachraňuje z mých hříchů. Základem této bázně před Hospodinem je tedy láska, nikoli zděšení. Pravá bázeň před Bohem nevzniká jinak než jako ovoce Boží lásky, která se slitovává a odpouští.

Druhá část žalmu má jako své hlavní téma nadějné očekávání, které se upíná k Hospodinu, konkrétně k jeho slovu. Žalmista říká: „Čekám na jeho slovo.“ A toto čekání se děje obrazně řečeno v noci, v temnotě. Žalmista přirovnává svoje čekání k situaci strážných, kteří v noci hlídají a čekají na ráno. To je druhý obraz tohoto žalmu pro popis žalmistovy situace. Na začátku to byly hlubiny a teď je to čekání v temnotě noci někdy nad ránem, kdy už tma trvá dlouho a je nejčernější. Touha po jitřním světle je zde obrazem touhy po Božím slově, které přinese ujištění o Hospodinově milosrdenství a vykoupení.

Vykoupením je zde konkrétně záchrana ze všech nepravostí a jejich neblahých důsledků. To znamená, že hříchy a nepravosti představují takové zotročení, takové zajetí, ze kterého se člověk sám nedostane a může z něho být zachráněn jen Božím zásahem. Ničivá a smrtonosná moc hříchu, která je zobrazena jako propad do hlubin nebo jako dlouhá temná noc, nedává v posledku jinou možnost, než s nadějí volat k Hospodinu a očekávat na jeho slovo, nebo zahynout.

Hospodine, jen ty nám hříšným můžeš dát, abychom obstáli nyní i na věky. Proto k tobě voláme a na tebe s nadějí očekáváme. Amen.