Ž 126

¹ Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. ²Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ ³Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. ⁴Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! ⁵Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. ⁶S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.

Milí bratři a sestry,

dnes bych chtěl před námi předestřít píseň poutníků, kteří jdou do Jeruzaléma, na Sijón, tedy na místo, které pro pohled víry zpřítomňovalo Boží království. Je to píseň těch, kteří společně jdou do Božího království.

První část tohoto žalmu, první tři verše, mluví o vysvobození, o radosti z toho, co Hospodin udělal pro svůj lid. Druhá část, další tři verše, o vysvobození teprve prosí. To se zdá být na první pohled v rozporu. Žalm začíná tím, že Hospodin úděl Sijónu změnil a přesto verš 4. říká: „Hospodine, změň náš úděl“. Jak tomu máme rozumět? Změnil už Hospodin úděl svého lidu, nebo ještě ne?

Lidé, kteří si tento žalm zpívali, myslí nejprve na to, co Hospodin učinil v minulosti. Na všechny velké věci jako je vysvobození z Egypta, vedení po poušti, uvedení do zaslíbené země a vysvobození z Babylonského zajetí. To byly ty velké věci, které Hospodin v minulosti učinil. A přestože to byla i pro žalmistu, popř. pro zpěváky tohoto žalmu, když putovali do chrámu, dávná minulost, vztahují tyto události na sebe: Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Tedy nás se to týká, s námi Hospodin učinil tyto velké věci, o kterých se vyprávělo i mezi jinými národy. Tyto události jsou ve víře stále přítomné. To je jedno z důležitých poselství tohoto žalmu.

A zároveň spolu s tím si uvědomujeme, jak stále znovu potřebujeme Boží vysvobození. Žalmista žije uprostřed pohanů, pod mocí nepřátel, ve světě, kde vládne zlo, a tak vlastně velmi potřebuje další a dokonalejší vysvobození. Je mnoho věcí, které nás stále svírají a drtí, plní nás obavami a berou nám radost. Toužíme znovu prožít Boží záchranu, navrácení ze zajetí, ze všech úzkostí, odpočinutí od všeho trápení. Chceme prožít radost, která bude trvalá. Takovou radost, která je v závěru žalmu vylíčena jako plesání z bohaté žně. Tedy přivlastňujeme si účast na Božích činech v minulosti a zároveň prosíme o jejich pokračování. To je linie tohoto žalmu.

Začíná to intenzivní vzpomínkou. Zážitkem, při kterém si člověk připadá jako ve snu. Tak neuvěřitelné a šokující to bylo, jakoby mimo běžnou realitu tohoto světa. Kdo to prožil, tak si připadá, jako by to byl jen sen, ze kterého se za chvíli probudí, a všechno bude zase jako před tím. Sním či bdím? Takto se ptali ti, kteří prožili návrat ze zajetí, z vyhnanství, ze života mimo domov. Je to prožitek člověka, který žije dlouho v cizině, je cizincem v nepřátelském světě a najednou se může vrátit domů. To je velmi intenzivní událost, která není dána prožít každému.

Ovšem použité sloveso, které tento zážitek popisuje - „navrátit se“, „změnit úděl“ - znamená také „obrátit se“. Naznačuje to, že mohlo jít zároveň o vnitřní proměnu člověka, o jeho obrácení a návrat k Bohu. Návrat z vnitřního odcizení, ze sevření hříchu, z nesvobody, z duchovní vyprahlosti. Žalmovým obrazem této proměny je to, co se stane s potoky na jihu izraelské země v době dešťů. Jižní část Izraele je proslulá svou vyprahlostí. Ale když přijde doba dešťů, potoky se naplní vodou a celá krajina se zazelená a rozkvete. To se může stát i s nadějí člověka, který se vrátí k Bohu, ke zdroji živých vod. Jeho naděje bude životodárná jako zavlažená krajina.

Žalm, který odráží události při návratu z Babylonského zajetí, které poutníci znovu prožívali, když putovali na svátky do Jeruzaléma, může být tedy zároveň čten jako popis duchovního uzdravení a návratu k Bohu. Tento návrat je vždy umožněn jednáním Hospodina, buď tím, že mnění vnější okolnosti, nebo tím, že nám umožňuje naši vnitřní proměnu. Ta se děje tehdy, když se nám otevře výhled do budoucnosti, když prožijeme, že před sebou máme Nový Jeruzalém, nebo chcete-li Boží království. Že společně jdeme, putujeme na Sión, k místu setkání a oslavy Boha, který je zachráncem. Navrácení zajatých na Sijón nás tedy neodkazuje jen do minulosti, ale je zároveň příslibem budoucího, konečného vysvobození.

Věta o Hospodinu, který činí velké věci a je se svým lidem, se ve třetím verši opakuje. Jednou to vyznávají pohané a jednou Boží lid. Pozoruhodné je, že to není Boží lid, který toto vyznání o Hospodinových velkých činech pronáší jako první. Jsou to pohané a Boží lid po nich jejich slova opakuje. Je to jakoby společná bohoslužba pohanů a božího lidu, nebo dokonce jednoho Božího lidu, ke kterému patří pronárody i národ vyvolený? Protože, jestliže někdo vyznává o Hospodinu, že učinil velké věci, je to ještě pohan? Není to již Hospodinův vyznavač? Potom by tento žalm pozoruhodně přesahoval do doby, o níž platí, že bude „jeden ovčinec a jeden Pastýř“ (J 10,16), jeden velký zástup zachráněných ze všech ras, kmenů, národů a jazyků okolo Božího trůnu (Zj 7,9.10).

Vyznání se nachází v centu celého žalmu. Boží lid, poutníci, lidé na cestě, kteří směřují domů, tedy k Hospodinu, vyznávají, že on s nimi učinil velké věci. A proto se mohou radovat. Prolínající se radost a pláč je pak tématem druhé části žalmu, protože ne všichni už jsou vysvobozeni a navráceni. Mnozí ještě trpí v zajetí, ve vyhnanství, v odcizení. Boží lid ještě není zbaven vší bídy tohoto věku. Je třeba nového a hlubšího vysvobození a navrácení. Proto ta naléhavá prosba: „Hospodine, navrať!“, nebo to také můžeme přeložit „Hospodine, obrať!“.

Je to naléhavé žádání změny, kterou může učinit jen Hospodin. Takovýmto voláním nás žalmista učí modlitbě, která je velmi spontánní. Neváhá použít rozkazovací způsob a říct Bohu, co má udělat. Žádá Hospodinovo navrácení, obrat v jeho jednání. Možná volá žalmista Hospodina k tomu, aby dokončil své dílo, ve smyslu: „Navrať se k nám, Hospodine!“; „Zůstaň s námi!“; „Nenechávej nás nenavrácené, nenech nás v odcizení!“. Je to podobné volání jako v modlitbě Otčenáš: „Přijď království tvé!“

Naléhavost této prosby je umožněna tím, že žalmista Hospodina zná, že ví o tom, jak jednal v minulosti, že sám prožil radost ze záchrany a chce, aby to Bůh takříkajíc dotáhl, aby plně nastalo to, čemu uvěřil, co vyznává: „Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.“ Tak ať se můžeme zase radovat, ať se Hospodin znovu a definitivně prokáže jako ten, kdo s námi činí velké věci a dává trvalou radost. Myslím, že dobře rozumíme této prosbě. Je nesena napětím mezi minulou radostí, současným pláčem a nadějí na radost budoucí. V tomto napětí se pohybuje závěr žalmu: rozsévání v slzách a sklízení v jásotu.

Pláč rozsévače je reakcí na odloučení a rozptýlení Božího lidu, který si připadal rozeset mezi pohany, rozhozen po světě jako zrno, které rozsévač rozhazuje po poli. Slovo „diaspora“, které tento stav označuje, je odvozeno z řeckého diaspeiro = „rozsévám“, „roztrušuji“, „rozptyluji“. Je to setba bolesti, rozptýlení a odloučení. Přijde však doba, kdy bude Boží lid opět shromážděn, kdy se setká celá církev, kdy budou překonány všechny odloučení a odcizení. A obrazem tohoto setkání je žeň. Ježíš tento obraz ve svých podobenstvích také používá a vysvětluje: „Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé.“ (Mt 13,39).

Z tohoto hlediska je nesmírně pozoruhodný závěrečný verš našeho žalmu: „S pláčem chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ Tento pláč může být projevem Hospodinova zármutku. Hospodina se stav jeho lidu bytostně dotýká, Hospodin nad stavem svého lidu pláče. Pláče nad jeho rozptýlením, pláče nad tím, že ho musel vydat do zajetí. Ale zároveň zasetí zrna se dělá pro to, aby přineslo úrodu, aby vydalo užitek. A tímto užitkem bude obnovený Boží lid, na němž budou mít podíl i pohané. A Hospodin se pak bude ze svého lidu radovat.

To, co je dnes pro nás bolestivé, nepochopitelné, co vypadá jako Boží trest, může mít ještě jiný, skrytý, hlubší, nám nedostatečně průhledný význam. Hospodinovo jednání má mnohovrstevné důsledky. Ale jeho cílem je radost: „S plesáním přijde, až ponese snopy.“

Hospodine, díky tobě se může pláč proměnit v radost. Pomoz nám čerpat sílu a naději z toho, jak jsi jednal ve svém Synu Ježíši Kristu a dej nám vytrvat ve zkouškách, překonávat beznaděj a nevzdat úsilí o dobro. Amen.