Ž 122

Milí bratři a milé sestry, mnozí ještě pamatujete, jak dříve velká část účastníků bohoslužeb chodívala každou neděli do našeho kostela i ze vzdálenějších vesnic pěšky. A tím se vlastně stávali poutníky. Poutnictví hrálo důležitou úlohu už ve starověkém Izraeli. Každý Izraelec se měl vydat třikrát do roka na cestu do Jeruzalémského chrámu, aby se tam během tzv. poutních svátků „ukázal před tváří Hospodina“. A protože letos na konec září vychází jeden z těchto poutních svátků, svátek stánků, tak se hodí, abychom dnes společně přemýšleli o tom, co to znamená být poutníkem.

O tom, jak důležitá je biblická myšlenka poutnictví, svědčí také to, že jedním z obrazů pro církev je právě společenství poutníků (lat. comunio viatorum). Církev je společenstvím těch, kteří jsou spolu na cestě do Božího království.

Ovšem vydat se na pouť sebou nese mnoho úsilí, nákladů a také rizik, ale to všechno tvoří důležitou součást zkušenosti těch, kteří se vydávají na cestu do Božího domu. Pouť dává člověku zakusit vlastní křehkost a zranitelnost, ale tím zároveň vydanost Bohu, vydanost do jeho ochrany. Během pouti se upevňuje důvěra v Boha. Proto měli Izraelci opakovaně zakoušet, během putování do chrámu, svoji vnější nezajištěnost a učit se tak spoléhat na Boha. Je to prevence vůči tomu, aby si člověk ve své zabydlenosti neřekl to, před čím varuje 5. kniha Mojžíšova: „Tohoto blahobytu jsem se domohl silou a zdatností svých rukou.“ (Dt 8,17). Blahobyt, ve kterém žijeme, je nesamozřejmým darem Hospodinovým. A jednou z možností, jak si to připomenout, je opustit své domácí pohodlí a vystavit se vrtochům přírody během nějaké pěší cesty.

Poutníci ovšem zároveň během svého putování prožívali také radost. Radost ze vzájemného společenství, radost, která byla přítomná už během cesty a potom ještě větší radost, když dosáhli cíle své pouti a slavili v Jeruzalémě svátky.

Motivem radosti začíná také žalm 122, který je jednou z poutních písní: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu!“ Pro mě je vždycky vzácné, když slyším o touze jít na bohoslužbu, jít do Hospodinova domu. Občas to slyším od lidí, kteří už takto jít nemohou, protože jsou staří a nemocní. Pro ně jít do Hospodinova domu bývala radost stejně jako pro žalmistu. Radost ze společenství lidí, radost z Boží blízkosti. Radost z účasti na tom, co zakládá hlubší smysl celého lidského života.

Vyjít do Hospodinova domu znamená zakusit tuto radost z toho, že pravé bezpečí je v blízkosti Hospodina. Tak to říká žalmista na jiném místě: „Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ (Ž 16,11).

Poutní žalmy a mezi nimi i ten žalm 122, ukazují, že k bohoslužbě patří už i cesta na ni. Už cesta na bohoslužbu je její důležitou součástí. Obzvláště, pokud je to cesta společná, cesta poutníků, kteří jdou spolu a těší se na cíl své cesty a tak prožívají radost. Základem radosti je společná cesta k Hospodinu, do Hospodinova domu. Proto žalmista, když říká „zaradoval jsem se“, tak vlastně vyznává, že radostí přemáhá všechny obavy z cesty i všechny její nesnáze.

Náš svět nenabízí mnoho důvodů k radosti, ale právě proto je radost velmi potřebná. Myslím, že se dnes neumíme příliš radovat z toho, že patříme do církve, do společenství poutníků, do Božího lidu, který společně směřuje do věčného Božího domu. A že až někdy zpětně zakusíme, jaké to bylo vlastně pěkné, když jsme mohli chodit do Božího domu a nebránili nám v tom ani nějaké společenské poměry ani naše zdravotní problémy.

Verš druhý je pozoruhodný tím, že sotva žalmistovi řekli, že jdou do Hospodinova domu a on se z toho zaradoval, tak už jejich nohy stojí v branách Jeruzaléma. To se dá jistě interpretovat různě, ale mně se líbí pojetí, které se zakládá na tom, že radost způsobuje rychlé dosažení vytouženého cíle. Pěknou biblickou ilustrací je Jákobova služba za jeho milovanou ženu Ráchel: „Jákob si Ráchel zamiloval, proto řekl Lábanovi: Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel. Lában souhlasil: Lépe, když ji dám tobě než někomu jinému; zůstaň u mne. Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval.“ (Gn 29,18-20). Sedm let těžké služby u mazaného Lábana připadlo Jákobovi jako několik dní, protože to dělal z lásky.

Víte, že čas plyne relativně, když děláme něco, k čemu máme dobrou motivaci, ať už je to láska nebo radost, tak nám to uteče velmi rychle. Poutníci se radovali, že mohou jít do Hospodinova domu a jen vyšli, tak už stojí v branách Jeruzaléma. Všechny obtíže a nesnáze cesty, o kterých vypovídá předchozí žalm 121, jsou hned za nimi. Možná, že se žalmista v duchu přenesl do cíle své cesty a představoval si, jaké to bude, až budou vcházet do Jeruzaléma. Možná, že už na cestě zakouší něco z cíle své pouti a to právě proto, že nejde sám, že jde ve společenství ostatních poutníků a toto společenství a radost, kterou v něm zakouší, předjímá radost, která bude v cíly jejich cesty.

Ke kráse zážitku prostě patří to, že se na něj předem těšíme, pak ho prožijeme a nakonec na něj vzpomínáme. A to všechno, i to těšení, i ty vzpomínky, k té kráse neodmyslitelně patří a spoluutváří ji. Možná, že výraz „stát v branách Jeruzaléma“ je obrazným vyjádřením pro přebývání v Božím lidu, mezi spolupoutníky, kteří mají stejný cíl, totiž setkat se s Hospodinem, zakusit jeho blízkost, zaslechnout jeho slovo a přijmout jeho požehnání.

To by pak znamenalo, že samotná cesta k Hospodinu uprostřed putujícího Božího lidu je již vstupem do bran Jeruzaléma, řečeno slovy Nového zákona, je vstupem do bran království Božího. Už to, že jsme se vydali na cestu znamená, že dosahujeme jejího cíle. V tomto smyslu je cesta cílem, protože Boží království nebude až někdy po smrti, ale začíná už teď, tady, mezi námi, kteří jsme svým životem na cestě k Bohu.

V další části žalmu se popisuje Jeruzalém, to, jak je dobře zbudován a jeho semknutost v jediný celek. Důraz je na pevnost, nerozbornost a celistvost tohoto města. Jeruzalém je ovšem zároveň obrazem Božího lidu. Obrazem, který vypovídá něco o jeho duchovní kvalitě a jednotě. V jiném poutním žalmu, v žalmu 133 jsou takto popisováni bratři, kteří sídli pospolu: „Jaké dobro, jaké blaho je tam, kde bratři bydlí svorně.“

Může to být zároveň to krásný obraz naší církve, pokud budeme podobní tomuto Jeruzalému, který má ve svém středu chrám, ve kterém je Boží přítomnost a ta způsobuje, že lidé jsou semknuti, že drží pospolu, že se vzájemně podpírají a pomáhají si na cestě, protože jdou za stejným cílem. Ale nejdou za ním jako jednotlivci, nýbrž jako společenství poutníků, jako comunio viatorum.

V Novém zákoně je opakovaně Boží lid označen jako chrám, jako Boží dům: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ (Ef 2,20-22)

Jsou to dva působivé obrazy církve, statický, kdy je církev vylíčena jako chrám a dynamický, kdy je církev znázorněna jako společenství poutníků. V obou obrazech je společným motivem to, že jednotlivé prvky, tedy stavební kameny nebo spolupoutníci, se vzájemně podpírají a nesou, tvoří semknutý celek a prožívají vzájemnou radost. A věřím, že Bůh se raduje mezi nimi. Amen.