Ž 121,1-2

„Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“

Milí BaS, to jsou první dva verše velice známého žalmu, nad kterými bych se s vámi dnes chtěl zamýšlet.

V prvním verši je doslovněji přeloženo napsané: „Pozvedám své oči k horám, odnikud přichází moje pomoc“. Žalmista říká, že mu pomoc přichází doslova „odnikud“. To není žádná nihilistická výpověď. Nenaznamená to, že by žalmistovi pomoc odnikud nepřicházela, tedy že by zůstal bez pomoci. Tak tomu není. Bůh mu mocně pomáhá, ale ta pomoc přichází jakoby odnikud, tedy od toho, kdo je spíše „nic“ než „něco“. Tato výpověď se dá pochopit jako velmi zajímavé sdělení o Bohu, jak tomu také rozumí židovská tradice. Bůh je „nic“ v tom nejhlubším významu, protože on není nějakým jsoucnem, on není nějakým předmětem tohoto světa. Bůh není něco, Bůh je spíše nic. Protože nic je bez počátku a bez konce, je bez hranic a bez omezení. Nic je vlastně jiným označením pro věčnost, pro nekonečno.

Když řekneme, že Bůh je věčný nebo nekonečný, je to pro nás nepředstavitelné. Stejně tak si neumíme představit nic. Nic to není jen nějaké prázdno. Když např. otevřeme krabici a bude prázdná, řekneme, že tam není nic, ale to je omezené nic, to je nic ohraničené stěnami krabice. Bůh je ovšem nesrovnatelný s čímkoli, co se vyskytuje v našem světě, protože všechno v našem světě má svůj počátek, svoje trvání a svůj konec. A proto platí, že Bůh je spíše nic než něco. Nic nemůžeme vlastnit, nemůžeme jím disponovat ani manipulovat. Proto lze říct o Bohu v tomto nejhlubším smyslu, že je nic. Nic, před kterým se nám tají dech, protože v něm tušíme, jak moc je Bůh jiný než cokoliv, co známe nebo co si dokážeme představit.

A zároveň nám tento nepochopitelný a neuchopitelný Bůh mocně pomáhá. Od tohoto nic přichází moje pomoc. To je geniální žalmistova výpověď. On předtím říkal, že pozvedá své oči k horám. Hory jsou mohutné a majestátné. Jsou fascinující, jsou výrazem vznešenosti. Vystoupení na hory sebou nese pocit, že jsme jaksi blíž Bohu. Pohané uctívali na horách svá božstva. Na horách bývaly tzv. výsosti, tedy pohanská kultiště. Pozvedání očí k horám znamená vyhlížení, ze které hory, tedy od kterého boha mně přijde pomoc.

Pozvedání očí k horám představuje snahu nějakou nadpřirozenou pomoc zahlédnout. Orientovat se v duchovním světě na základě svého fyzického zraku. Uvidět božstvo, které mně pomůže. Žalmista s touto snahou však hned v zápětí polemizuje. Velice brzy pochopí, že jeho pomoc přijde, aniž vlastně ví odkud, aniž by ji mohl zahlédnout. Jeho pomoc přichází jakoby odnikud, nelze prostě postihnout odkud. Nelze ji lokalizovat do hor ani nikam jinam do našeho světa. Důležité však je, že přichází. Přichází odnikud, přichází od toho, jenž je spíše nic než něco.

Podobnou formulaci jako na začátku tohoto žalmu nacházíme také na začátku žalmu 123: „Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.“ (v. 1). Autor 123 žalmu také pozvedá své oči, ale už si uvědomuje, že Bůh nesídlí v horách, proto nemá cenu je obhlížet s nadějí na nějakou pomoc. Bůh podle něj sídlí v nebesích. A nebesa, to nejsou žádná oblaka, ani stratosféra. Jediné smysluplné, co můžeme říct o tom, kde jsou nebesa, ve kterých sídlí Bůh, je, že jsou nahoře. Protože to, co je nahoře, má rozhodující pozici. Kdo je nahoře, ten vládne a ten také může účinně pomoci.

Přijmout to, že Bůh je nepostižitelný mým zrakem, že není žádné konkrétní místo, na kterém ho můžu vyhlížet, že jeho pomoc přichází jakoby odnikud, to vyžaduje ve vztahu k Bohu velkou míru pokory, trpělivosti a odevzdanosti. Učí nás to, že Boha nemáme po ruce, že Bůh není žádné příruční jsoucno. Myslím, že můžeme velmi dobře rozumět žalmistovi, když pozvedá své oči k horám. Myslím, že to taky někdy děláme podobně, že chceme jasně vidět, odkud nám přijde Boží pomoc. Že je pro nás někdy těžké unést to, že nemáme nic v ruce ani před očima. Že se modlíme a s důvěrou své životy klademe do Božích rukou, ale nevíme přesně, co s námi bude.

A právě v tom se liší důvěra Božího lidu od modlářské pověry, která si bohy zobrazuje proto, aby je mohla mít po ruce a na dohled. Mám velmi rád Izajášův proti-modlářský výrok o Hospodinu: „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15). Hospodin je Bůh skrytý. Není vidět. Nemáme kam k němu pozvedat oči. Možná nahoru k nebesům, ale zároveň s vědomím, že tato nebesa jsou metafora a že Bůh není někde na obláčku. Jeho svatyně uprostřed starověkého Jeruzaléma byla prázdná, nebyla v ní místěna žádná socha.

Když Římané dobyli Jeruzalém a pronikli do nejsvětější svatyně, byli překvapeni, protože tam nebylo nic. Jen prázdný prostor. Bůh je skrytý, a proto je nezobrazitelný. To je Bůh Izraele. Ale tento Bůh Izraele je zároveň spasitelem. Právě a jenom tento skrytý Bůh je zároveň spasitelem. Všichni ostatní viditelní bohové člověku nakonec nepomůžou. „Pozvedám své oči k horám, ale skutečná pomoc mně přichází odnikud, tedy od Hospodina, který učinil nebesa i zemi.“ Od Hospodina, který není nikde na této zemi lokalizovatelný, ani není ztotožnitelný s ničím, co se na zemi nebo na nebesích vyskytuje, protože on sám je jejich tvůrcem.

V tomto žalmu je ovšem zároveň vykreslena velká blízkost Boží pomoci a ochrany. Boží provázení člověka během celého našeho života. Provází nás neustále jako náš stín po pravici, ale když se po pravici podívám, tak tam nic nevidím, Boha tam nezahlédnu ani nenahmátnu. A přesto si je žalmista jist, Hospodin se mnou jde tak věrně, jako můj stín.

Když žalmista vyznává, že mu skutečná pomoc přichází odnikud, sesazuje tím z trůnu bohy, které si lidé utvořili ke své podobě, podle svých představ. Žalmista nás však zve k důvěře vůči Bohu, který zůstává skrytý. Který je spíše nic než cosi. A právě od takto neuchopitelného Boha přichází skutečná pomoc.

Nejdřív je však potřeba dát Bohu svobodu, aby byl skutečně Bohem a nejenom průmětem našich přání a představ. Je důležité přijmout a unést Boží skrytost, jeho jinakost od všeho, co v našem světě potkáváme, jeho nezaměnitelnost s ničím, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi. A potom také máme mít podobně jako žalmista naději, že i nám přijde od tohoto podivuhodného Boha pomoc. Vždyť ten, který učinil nebesa i zemi, je nám po pravici, tedy je na místě naší síly.

Hospodine, ty jsi nepostižitelný našimi smysly, kterými se orientujeme v tomto světě. Pomáhej nám, abychom naše jednání a naši naději utvářeli především na základě důvěry vůči tobě. Amen.