Ž 110,1-4

Ž 110,1-4

Milí bratři a sestry,

pro dnešní neděli jsem vybral první část žalmu, který sehrál velmi důležitou roli v raném křesťanství. Když první křesťané promýšleli, kdo je to vlastně Ježíš Kristus a jaký má vztah k Hospodinu, Bohu Izraele, tak se opakovaně obraceli k citacím tohoto žalmu. Podle nadpisu je tento žalm připsán Davidovi a v úvodu je označen jako Hospodinův výrok, který je učený „mému pánu“. První otázka, která většinou vyvstane nad tímto žalmem, zní: Kdo je tímto pánem?

V Novém zákoně je nejméně 22 citací, odkazů nebo narážek na tento žalm. Vždy v souvislosti Ježíšem, tedy křesťané tímto žalmem často argumentovali ve prospěch toho, že Ježíš je tím pánem, o kterém je zde řeč. To jemu Hospodin řekl: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ a taky „ty jsi kněz navěky podle Malkisedekova řádu“. První křesťané zde viděli předpověď o mesiáši, tedy o Kristu.

Je tu ovšem ještě rabínská tradice, tedy židovský výklad tohoto žalmu, který říká, že tím pánem je praotec Abraham. On je totiž opakovaně svými služebníky i lidmi ve svém okolí nazýván jako „pán“, např. v Gn 23: „Chetejci Abrahamovi odpovděli: Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží…“ (v. 6, srov. v. 11.15). A v následující 24. kapitole se píše o tom, jak Abrahamův služebník jede získat nevěstu pro Izáka a 24x zde mluví o Abrahamovi jako o svém „pánu“, používá nápadně často pro Abrahama tento titul „pán“ a dokonce o Hospodinu říká, že to je: „Bůh mého pána Abrahama“ (v. 48).

Tato tradice také pracuje s tím, že se v žalmu mluví o Malkisedekovi (v. 4). Tato záhadná postava je spojená právě s Abramem. Malkisedek se setkal s Abramem po jeho vítězném vojenském (Gn 14,18n): „A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ (Gn 14,18-20).

O tomto záhadném králi a knězi v jedné osobě se v celém SZ píše jen ve spojitosti s Abramem a pak v žalmu 110. Nikde jinde. A to, že Bůh vydal Abramovi do rukou jeho protivníky, se podle této tradice odráží ve slovech druhého verše: „Panuj uprostřed svých nepřátel.“ Tato výkladová tradice tedy také má své dobré opodstatnění a nemůžeme ji odmítnout jako nepatřičnou. Pro nás je však orientující linie, která nás směřuje ke Kristu.

Pro křesťanské porozumění je důležitý třetí verš, který lze chápat tak, že je tady řeč o někom, ke komu má Hospodin vztah jako ke svému vlastnímu synu, tedy jako k někomu, koho zplodil. Lze ho přeložit takto: „Tvůj lid je dobrovolný v den tvé síly, v nádheře svatosti. Z lůna úsvitu je tvá rosa. Zplodil jsem tě.“ (srov. Ž 2,7). Také řecký překlad, který používali první křesťané, zde uvádí „zplodil jsem tě“. Proto mohli křesťané tento žalm vztahovat na Ježíše, o kterém vyznávali, že je Božím Synem.

Při výkladu tohoto verše narážíme na to, že uvádí velice koncentrované poetické výpovědi. Abychom jim porozuměli, musíme si jednotlivé motivy rozříkat. Takže je tady řeč o někom, koho Bůh zplodil, tedy o Božím synu. Ovšem když se mluví o někom, koho Bůh zplodil, tak se tím vyjadřuje kvalita vztahu, kterou má otec se svým synem. Nejde o to zplození jako takové, ale o ten mimořádný vztah.

Další obraz mluví o „rose z lůna úsvitu“. Rosa je ve Starém zákoně výrazem požehnání. Hospodin tomu, kdo je v úvodu označen jako „pán“, žehná rosou z lůna úsvitu. Při úsvitu se objevuje rosa, která zavlažuje zemi. Rosa je darem nebes, je předpokladem úrodnosti země a tím i života na zemi vůbec. Proto se rosa opakovaně objevuje jako výraz Božího požehnání (např. Gn 27,28; Dt 33,13.28; Ž 133,3) a to nejen pro dobrý život na této zemi.

V Iz 26,19 je rosa dokonce uvedena v souvislosti se vzkříšením a s přemožením země stínů: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů.“ Jako ranní rosa křísí povadlou a suchou vegetaci, tak rosa Božího světla křísí mrtvé v zemi stínů, tedy v podsvětí.

Toto prozáření země stínů znamená její porážku, moc temné smrti je prolomena rosou světel. O tuto rosu se také patrně jedná v našem verši, protože je to rosa, která přichází se světlem, je to „rosa z lůna úsvitu“, tedy rosa, která se rodí ze světla přemáhajícího temnotu. Můžeme ji vnímat jako životodárnou vláhu přemáhající smrt. A to je požehnání, které dává Bůh skrze svého Syna, našeho Pána.

Motiv úsvitu se objevuje také v Iz 14,12, kde je král Babylona označen jako „syn jitřenky“, doslova jako „syn úsvitu“. Je zde použito stejné slovo jako v našem verši. Být synem úsvitu znamená, že tento král patří do sféry božského světla, patří tam, kde přebývá Bůh, poeticky řečeno mezi Boží hvězdy. Ovšem babylonský král je z tohoto výsostného postavení svržen, zatímco „pán“, o kterém se mluví v Ž 110, je na toto místo dosazen. Proto o něm Hospodin říká: „Zasedni po mé pravici“, tzn., že mu dává podíl na své vládě. To, že trůn tohoto pána patří do Boží sféry a jeho vláda tedy bude mít věčné trvání, vyjadřuje naplno žalm 45: „Tvůj trůn, ó Božský, bude stát na věky a navždy.“ (v. 7).

To jsou tedy žalmové výpovědi o pánu, které myslím právem první křesťané vztáhli na Krista. Ovšem v tomto velmi významově nabytém verši nacházíme také důležitou výpověď o lidu, který patří tomuto pánu. „Lid tvůj přijde dobrovolně…“, jak to překládá ekumenický překlad. „Dobrovolně“ nebo „ochotně“. Doslovněji přeloženo: „Tvůj lid je dobrovolný v den tvé síly v nádheře svatosti.“ O lidu tohoto pána se zde především říká, že jedná dobrovolně. V jeho motivaci není žádné nucení, žádný nátlak. Proč se někdo přidává k tomuto pánu? Dělá to proto, že to sám chce. Když někdo něco dělá dobrovolně, znamená to, že se pro to sám rozhodl. To je vyjádření motivace, ke které máme jako Boží lid směřovat. Božím lidem nelze být v posledku jinak než dobrovolně. Součástí Božího lidu jsme na základě toho, že jsme poznali, jaký je náš pán a proto mu chceme patřit jako jeho lid. 

Slova o nádheře svatosti naznačují, co s námi pán sdílí. Je to nádhera Boží svatosti. Ekumenický překlad to sice překládá slovem „svatyně“, ale ze souvislosti jiných míst, kde se toto sousloví používá (např. 2Pa 20,21), je patrné, že se jedná o svatost. Je to nádhera svatosti našeho pána, která nás k němu přitahuje a dělá z nás jeho dobrovolný lid. Jsme dobrovolně jeho lidem, protože jsme poznali nádheru jeho svatosti, poznali jsme, že jemu patří požehnání nového života ve světle, které poráží temnotu smrti.

Všechny tyto motivy, které pak nacházíme rozeseté na mnoha místech v NZ, dokáže žalm 110 nesmírně koncentrovanou výpovědí sdělit v tomto jediném verši. V několika málo slovech se tak naznačí vše podstatné o našem Pánu i o nás, jeho lidu.

Děkujeme ti, Pane, že nám dáváš poznat nádheru své svatosti, která nás hříšníky neodpuzuje, ale naopak přitahuje nás k tobě. Chceme dobrovolně být tvým lidem, protože víme, že je to pro nás to nejlepší. Amen.