Ž 100

Milí bratři a sestry,

máme dnes před sebou jeden z nejkratších žalmů. Tvoří ho celkem pět veršů. Jeho nadpis nám říká, že byl určen k děkovné oběti. Je to žalm k díkůvzdání. My budeme příští neděli v našem sboru slavit prastarý svátek Díkčinění nebo Díkůvzdání, při kterém vyjadřujeme Bohu vděčnost za úrodu letošního roku. A proto se nám tento žalm dobře hodí jako určitá příprava na tento svátek příští neděle.

Když si pokusíme představit situaci, ve které tento žalm vznikal nebo která ho dotvářela, ocitneme se uprostřed bohoslužebného shromáždění. Lidé stojí před branami Jeruzalémského chrámu a jsou vyzýváni, aby vstoupili před Hospodina s díkůvzdáním a chvalozpěvem. Oslavný zpěv zřejmě již doprovázel průvod poutníků směřujících do svatyně. A cílem jejich vstupu do svatyně bylo přinesení děkovné oběti před Hospodina. Jde tedy o žalm, který doprovází děkovnou oběť.

Začátek žalmu říká: „Hlahol Hospodinu, celá země!“ Je to výzva, která se obrací na všechny země, nejen na zemi Izraelskou, ale na celý svět, protože podle jeruzalémské tradice je Hospodin pánem celého světa. Proto ho mají chválit všechny národy na celém světě. O tom jsou přesvědčeny také jiné žalmy, např. šedesátý šestý, kde se říká: „Hlahol Bohu, celá země!“ (66,1) nebo devadesátý osmý: „Jásejte Hospodinu, všechny země“ (98,4).

Pro nás jsou tyto žalmistovy výzvy k celé zemi pozoruhodné v tom, jak si je příslušník malého a porobeného národa vědom toho, že jeho Bůh je Pánem celé země, i národů mnohem větších a mocnějších. Ukazuje se nám v tom, jak je ta naše perspektiva, se kterou se díváme na to, kdo je velký a mocný, omezená.

Všichni mají radostně sloužit Hospodinu. „Sloužit Hospodinu“ - to může mít význam konat slavnostní bohoslužby, může to však také znamenat sloužit Hospodinu celým životem. Takto kdysi vybízel Jozue izraelské kmeny v historicky důležité chvíli: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým kdysi sloužili vaši předkové… Já však a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24,15).

V našem žalmu je důležité, že služba Hospodinu je radostná. Je to totiž služba dobrému Pánu. Radost patřila k izraelské bohoslužbě jako jeden z podstatných rysů. V Páté knize Mojžíšově se praví v souvislosti se svátkem týdnů: „Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno“ (Dt 16,11). Pokračování tohoto textu naléhavě připomíná, že půjde o radost sdílenou s lidmi, kteří k ní zřejmě jinak moc důvodů neměli: „Budeš se radovat… ty i tvůj otrok a tvá otrokyně, levita, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi.“ Oslava Hospodina měla probíhat tak, aby při ní prožívali radost i lidé sociálně ohrožení.

Výzvy, adresované slavnostnímu shromáždění, pokračují v našem žalmu slovy: Vstupte před jeho tvář s plesem! „Vstoupit před Hospodinovu tvář“ má nepochybně význam proniknutí do oblasti, ve které je Bůh zvláštním způsobem přítomen. V Druhé knize Mojžíšově se dočteme: „Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud od něj nevyšel“ (Ex 34,34). My dnes vstupujeme před Hospodinovu tvář, když přicházíme do kostela, kterému se v evangelické tradici říká „chrám Páně“. Ale předstupujeme před něj také tehdy, když se ztišujeme k modlitbě, abychom s Hospodinem mluvili. A to může být klidně u nás doma v obýváku.

Velmi pozoruhodná jsou další slova, která tvoří centrum našeho chvalozpěvu: Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a my jsme jeho. Jsme jeho lid, ovce, které pase. To je centrální verš tohoto žalmu. Bohoslužebné společenství je vyzváno, aby uznalo tajemství smlouvy s Hospodinem. Uznání se vztahuje nejprve na rozhodující poznatek, totiž že „Hospodin je Bůh“. Odtud vycházejí další starobylá vyznání. Ale toto je základní. Známe je např. ze zvolání lidu po Elijášově vítězném zápasu s Bálovými proroky. Přihlížející lidé tehdy začali volat: „Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!“ (1Kr 18,39).

Po vyznání Hospodina jako Boha v našem žalmu následují slova: „on nás učinil“. Co to konkrétně znamená, že nás Hospodin učinil, dokresluje např. prorok Izajáš, když říká: „Toto praví Hospodin, který tě učinil, ten, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku, jehož jsem vyvolil.“ (Iz 44,2)

Toto máme poznat, máme to zakusit ve svém životě, možná právě při bohoslužbě, když před Hospodina předstupujeme a chválíme ho. Máme si být jisti tím, že jsme tady proto, že nás tady chtěl mít Hospodin a že patříme především jemu. Tak to říká také žalmista: „my mu náležíme, jsme jeho lid.“ K vyjádření stejné skutečnosti se pak používá srozumitelného znázornění: jsme ovce jeho pastvy. Patříme mu jako jeho stádo ovcí, o které se on stará jako dobrý pastýř. Toto přirovnání se často vyskytuje právě v žalmech a přechází odtud do Nového zákona, kde je tím dobrým pastýřem Ježíš.

Ve 4. verši jako by žalm uváděl opakovanou výzvu: Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. Můžeme si představit kněze, který povzbuzuje společenství, vstupující do chrámu: „Pojďte dál“, „pojďte chválit Hospodina, dobrořečte jeho jménu…“ Jméno přitom zastupuje Boha, který je člověku ve své podstatě nedosažitelný. Ale on nám zjevuje svoje jméno, on se nám ve svém jménu představuje jako ten, kdo je s námi.

Závěrečný pátý verš našeho žalmu je pak zdůvodněním, proč máme Hospodina chválit: „Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“ Milosrdenství a věrnost jsou dva základní principy Hospodinovi vlády. On je dobrý, protože stále trvá a platí jeho milosrdenství a věrnost.

Bohoslužebné společenství je v tomto žalmu opakovaně vyzýváno, aby poznalo a chválilo Hospodina jako dobrého, milosrdného a věrného Boha. Můžeme si zde také všimnout, jak Boží lid chápe sám sebe. Považuje se za toho, kdo je Bohem učiněn. Rozumí své existenci a svému poslání na základě stvoření a vyvolení Hospodinem.

V tomto žalmu zároveň vidíme, že Izrael chápal svou bohoslužbu jako radostné prodlévání před Hospodinem. Už při vstupu do chrámu převládala radost a jásot. Jako by už zde zazníval chvalozpěv andělů při Ježíšově narození: „Sláva Bohu na výsostech“ (L 2,13). Novozákonní bohoslužebné shromáždění si podobně uvědomuje, že: „jsme Boží dílo, stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky“ (Ef 2,10).

Křesťanská bohoslužba je ve své podstatě chválou a díkůvzdáním. Vznikající církev považovala děkování za hlavní rys své bohoslužby v návaznosti na Ježíšovo žehnání chleba a vína při poslední večeři, kdy Ježíš „vzal chléb, vzdal Bohu díky, lámal jej a dával učedníkům“ (L 22,19). Téma Boží dobroty, milosrdenství a věrnosti v závěru žalmu dosahuje vrcholné názornosti právě při Ježíšově poslední večeři.

Chvála a díkůvzdání, k nimž nás žalm 100 vyzývá, jsou pak přiměřenou odpovědí ze strany lidí, kteří se s Božím působením setkávají: „Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý.“ Amen.