Sk 2,1-13 (Svatodušní neděle)

Sk 2,1-13

Milí bratři a sestry,

svatodušní svátky souvisí s Bohem darovanou schopností porozumět si, domluvit se. Nedorozumění, problémy v lidské komunikaci, to, že nejsme schopni se domluvit a rozumět si, to je myslím někdy zkušenost každého člověka. To, že si nerozumíme, může mít vícero důvodů. Nedokážeme správně vyjádřit to, co chceme říct a druhý člověk to nedokáže správně pochopit. Někdy nám chybí správná slova.

Já to občas zažívám, když s někým mluvím jiným jazykem než svým mateřským, zažívám, jak někdy těžko hledám ta správná slova. Zkušenost s nedorozuměním s našimi západními sousedy zachytila čeština v tom, že jim říkáme Němci. Oni mluví, ale pro nás jsou jako němí. Zatímco my jsme Slované, my užíváme slova, proto si říkáme Slované, oni jsou jako němí. Vydávají jen nějaké pro nás nesrozumitelné zvuky. Ale ono se může stát, že si nerozumíme, i když mluvíme stejným mateřským jazykem a naše slova vyzní jinak a jsou pochopena jinak, než jak jsme to mysleli.

Řeč je přitom důležitým nástrojem, kterým se předává evangelium, je nástrojem, který vede k víře, jak píše apoštol Pavel: „Víra je ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.“ (Ř 10,17). Doslovněji přeloženo: „Víra je z toho, co se slyší a to, co se slyší z toho, co říká Kristus.“ Víra se rodí z procesu mluvení a naslouchání.

Problémem v tomto procesu předávání víry je to, že mluvíme rozdílnými jazyky. A touto rozdílností nemusí být jen to, že někdo mluví např. jenom německy a někdo jiný zase např. jenom česky, to se dá překonat. Ale větším problémem může být to, že máme velmi odlišné představy o duchovních věcech, o tom, jaký je Bůh a co koná, o tom, co je dobré a co je špatné, o tom, co má smysl a co nemá, jaké jsou hodnoty, o které nám jde. O tom všem a o spouště dalších důležitých věcech někdy přemýšlíme velmi odlišně od toho, s kým mluvíme tím stejným jazykem, a proto i velmi různě vnímáme a používáme některá slova.

Ale když si lidé chtějí porozumět, tak je to stále ještě nadějné a Boží Duch této lidské snaze napomáhá, uschopňuje nás k tomu, abychom si rozuměli a dokázali se sdílet i na hluboké rovině, ve které se sdílí víra, naděje a láska. Patrně největší problém nastává, když si lidé porozumět nechtějí. Když každý mluví jen o tom svém a vlastně ho nezajímá, o čem mluví ten druhý. I takto by se dal přiblížit dosah toho, co znamenají rozdělené jazyky. Rozdělení, rozrůznění lidských jazyků nastává, když každý něco říká, ale s druhými lidmi si nerozumí.

V bibli to vyjadřuje staré vyprávění o stavbě babylónské věže. Tehdy se lidé chtěli vyvýšit nad Boha a stavěli věž, která by sahala až do nebe. Ale nakonec se při tom nedorozuměli. Bůh jim podle toho vyprávění zmátl jazyky a lidé se rozdělili na různě mluvící kmeny a národy (Gn 10,25). Různé jazyky jsou dodnes velkým břemenem. K prvnímu velkému rozdělení v církvi, k oficiálnímu rozdělení církve v roce 1054 na východní s centrem v Konstantinopoli a na západní s centrem v Římě velkou měrou přispělo také to, že východní církev mluvila řecky a západní latinsky. A významy slov, které teologové těchto oblastí používali, se v latině a v řečtině prostě nepřekrývají natolik, aby bylo snadné při jemných teologických sporech dosáhnout jednoty. Např. řecká psyché neznamená přesně to stejné, co latinská anima, natož aby to znamenalo to stejné, co v hebrejštině slovo nefeš. A všechna tato slova do češtiny překládáme slovem duše. Ale je duše spíše to, co Řek myslí slovem psyché, nebo to, co latiník myslí slovem anima nebo to, co Hebrej myslí slovem nefeš? Nebo to všechno dohromady a navíc ještě něco jiného?

Uvedu ještě jeden příklad, na kterém jsem si kdysi uvědomil obtížnost mezilidského porozumění. Když jsem studoval na evangelické fakultě, tak tam s námi studovali také korejští studenti. A na semináři z filosofie jsme četli text Johanna Gottlieba Fichteho, filosofa německého idealismu, který považuje Já s velkým „J“ za svrchované absolutno. Já ztotožňuje Fichte s vědomím, které nelze překročit. Okolní svět je to, co nejsem já. Fichte dělá takové základní rozlišení mezi Já a ne-Já. A jeden korejský student na tomto semináři říkal, že v korejštině je asi šest různých zájmen, která by se dala přeložit do češtiny jako já. Každé to zájmeno já je jiné podle toho, kdo je jeho protějškem.

Jinak se řekne já, pokud se to já vztahuje k nějakému ty, kterým je mladá žena, a jinak se řekne já, pokud je tím ty starý muž. A také zaleží na tom, kdo je tím já. Jaké má společenské postavení ten, kdo o sobě říká já. Takže ta Fichteho filosofie o Já jako svrchovaném absolutnu funguje pouze v rámci evropské jazykové oblasti, ale v podstatě se nedá přeložit do asijských jazyků, protože v nich není jedno slovo, které by odpovídalo našemu slovu já. My Evropané o sobě a o světě přemýšlíme v některých oblastech zásadně jinak než Asiati.

No, a proto je velké téma, jak si lidé vůbec můžou rozumět. V tom, co prožili Ježíšovi učedníci během svátku letnic, se také mluví o rozdělených jazycích. Ovšem tyto jazyky mají také něco podstatného společné, jsou to ohnivé jazyky: „A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden.“ (Sk 2,3). Zvláštní na tom je, že jsou to právě ohnivé jazyky, jazyky jako oheň. Ohnivé jazyky zde patrně představují božský element. Např. v Henochově knize, která pochází z prvního století před Kristem, čteme, že Henoch v nebesích spatřil stavbu zbudovanou z křišťálových kamenů a mezi těmi kameny jazyky živého ohně (71,5). Ty ohnivé jazyky, které v nebi spatřil Henoch, nemají něco společného s mluvením. Vyjadřují božskou nebo řekněme nebeskou kvalitu. A ta je nyní Duchem svatým přenesena na Ježíšovi učedníky a projeví se tak, že oni náhle mluví jinými jazyky, takže je velké shromáždění lidí z různých národů slyší každý svou vlastní řečí mluvit to, co učedníci říkají.

Bůh sám překonává rozdělení jazyků tím, že dává svého Svatého Ducha. Velké nedorozumění se nedá napravit jinak než tak, že lidé jsou společně zaujati velkým děním, v tomto případě, že odhalí to, k čemu je vede Bůh sám. Potom se domluví, potom si rozumí. O tom následně mluvil apoštol Petr ve své řeči, která je vypsána ve druhé části této kapitoly. Okolní svět tomu ovšem nadále nerozumí. Jsou tam také jiní lidé, kteří podezírají všechny nadšené a zaujaté lidi z toho, že nejsou normální. Jsou zde přítomní ti, kteří o učednících s posměškem říkají: „Jsou opilí.“ (Sk 2,13). Je zvláštní, že někteří lidé v tom, co říkají Ježíšovi učedníci, slyší o velkých skutcích Božích (v. 9) a jiní, kteří slyší a vidí to stejné, tak to interpretují jako projev opilosti učedníků.

Vedle zásadního dorozumění tu máme zároveň zásadní nedorozumění. A to je obraz našeho světa. Boží Duch působí to, že lidé si i v těch hlubokých duchovních věcech mohou porozumět a mohou sdílet víru. Duch svatý v lidech vyvolává touhu po Bohu a zároveň umožňuje, abychom se s druhými lidmi na tom podstatném domluvili. Tato skutečnost je začátkem naděje a modelem spolupráce. A to dnes slavíme a můžeme to slavit navzdory nepochopení, které také jako křesťané prožíváme a kterému jsme někdy vystaveni. I s tím je potřeba počítat.

Pane Bože, dej, ať poznáme, co je pro náš život nejdůležitější. Děkujeme, že Ježíš nám ukázal to, co je dobrým lidským životem. Rádi bychom se domluvili i s ostatními lidmi, abychom jim mohli ukázat, na čem záleží. Dej, abychom se před lidmi nestyděli za to, co je nám radostí a oporou. Amen.