Sk 2,1-11 (2009-05-31)

Milí BaS,

dnes prožíváme závěr velikonoční doby - Slavnost seslání Ducha svatého. Velikonoční doba trvá celkem padesát dní. Před téměř dvěma tisíci lety se první Ježíšovi učedníci po čtyřicet dní setkávali se vzkříšeným Pánem - od okamžiku, kdy zmrtvýchvstalého Krista uviděli o velikonoční neděli poprvé až do jeho nanebevstoupení. A pak deset dní v modlitbě společně očekávali na seslání Ducha, kterého jim Ježíš slíbil. Prožili jsme velikonoční dobu v něčem podobně jako první učedníci. Při bohoslužbách jsme se setkávali se zmrtvýchvstalým Kristem. Promlouval k nám, když jsme předčítali jeho slova. A dnes slavíme událost, kterou se velikonoce završují. Touto událostí je seslání Ducha svatého.

Podle líčení z knihy Skutky apoštolů se začátek děje odehrává v Jeruzalémě, když „byli všichni shromážděni na jednom místě“. Lukášovo líčení klade důraz na to, že byli všichni spolu. Nejde však jen o to, že byli fyzicky na jednom místě, ale jde o to, že byli také vnitřně sjednoceni. Výraz zde uvedený se v prvním listu Korinťanům (11,20 a 14,23) používá pro vyjádření bohoslužebného shromáždění. Podle těchto slov, která vyjadřují pospolitost Ježíšových učedníků, se také jmenuje sborník k pětašedesátinám jednoho významného českého novozákoníka. Neboť takovýto soulad, kdy se všichni shodnou na tom samém, je počátkem a znakem novozákonní církve.

Pozoruhodné je, že semknutost prvních učedníků nenastává až jako důsledek seslání Ducha svatého, ale spíše je jeho předpokladem. Duch potom vede učedníky na různá místa, kde svědčí o Ježíšovi, od Jeruzaléma přes Judsko, Samařsko a až na sám konec země. Ale nejdřív jsou všichni spolu a v modlitbách čekají, až se při nich splní Otcovo zaslíbení. A příznačné je, že naplnění jejich očekávání se odehraje právě během židovských svátků, konkrétně těch, kterým říkáme letnice. Základní novozákonní události, tedy Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání a následné seslání Ducha Svatého tak kopírují sled židovských svátků. Tím je dána návaznost těchto událostí na předchozí Boží působení v Izraeli.

Čas od velikonoc k letnicím je v židovské tradici dobou od vyjití z Egypta, které se slaví o velikonocích, do předání Zákona na hoře Sinaj, které se slaví o letnicích. Podle židovské tradice totiž byly svátky letnic nejen dožínkami, ale i připomínkou předání Zákona na Sinaji. Můžeme najít některé společné motivy mezi tím, jak jsou líčeny okolnosti, za kterých Izrael dostává od Boha Zákon vytesaný na kamenné desky, a mezi tím, co o letnicích prožili první učedníci. Hukot větru, plameny ohně a hlasy jako doprovodné projevy při setkání s Bohem nacházíme v době letnic při daru Zákona stejně jako později při daru Ducha Svatého. Tím je naznačeno, že Duch svatý, který sestoupil právě o letnicích, je novým - duchovním zákonem, vepsaným již ne do kamene, ale do lidských srdcí. Není to zákon a smlouva vnější, ale vnitřní. Identitu židovského národa jako Božího lidu vytváří Boží Zákon, kterým židé se řídí. Identitu křesťanů jako Božího lidu vytváří vnitřní poznamenání Božím Duchem.

Tak se naplňují prorocká slova: Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. To je prorok Jeremjáš (31,31-33) a u proroka Ezechiela čteme: A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem. (Ez 11,19.20)

Právě to se stalo, když všichni byli naplnění Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Duch svatý, kterým byli naplněni, bude od tohoto okamžiku hlavní hnací silou Církve.

Nejméně na deseti dalších místech Skutků zdůrazní Lukáš působení Ducha Svatého v Církvi při šíření evangelia. Skutečnost, že dar Ducha má napomoci šíření evangelia všem národům, naznačuje již složení posluchačů prvního kázání, které se odehrálo bezprostředně poté, kdy byl Duch seslán. Lukáš charakterizuje pestrost posluchačů prvního kázání apoštolů slovy: V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se seběhlo…

Vysvětlení přítomnosti tolika národů v Jeruzalémě je dáno tím, že byly letnice, jeden ze tří takzvaných poutních židovských svátků, kdy bylo povinností každého Izraelity přijít do Jeruzaléma. I když tento příkaz nebyl v prvním století po Kristu důsledně dodržován, a jeho plnění bylo pro mnohé Židy ze vzdálených zemí prakticky nemožné, přesto se v době svátků shromažďovali v Jeruzalémě Židé z velkého množství blízkých, ale i vzdálených zemí.

Obtížnější je vysvětlení, jakou povahu měla řeč apoštolů. V čem vlastně spočíval první projev Ducha, který byl dán o letnicích apoštolům, nepanuje mezi vykladači Písma jednoznačná shoda. Někteří se zvláště dříve domnívali, že apoštolé mluvili cizími jazyky v tom smyslu, jak tohoto výrazu běžně používáme: tedy partsky, médsky, egyptsky a tak dále… Tomuto způsobu výkladu by spíše nasvědčovala slova, kterými úryvek bezprostředně pokračuje. Posluchači byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: Ti co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.

Naproti tomu mnozí současní vykladači se spíše přiklánějí k možnosti, že šlo o takzvanou glosolálii, tedy Duchem svatým vnuknuté mluvení neznámými nesrozumitelnými jazyky, jak o něm hovoří apoštol Pavel ve 14. kapitole prvního listu Korinťanům. Tato řeč může být srozumitelná jen tomu, komu týž Duch dává dar porozumět. Pro tuto druhou možnost by mluvila skutečnost, že někteří z posluchačů vůbec ničemu nerozuměli a domnívali se, že apoštolé jsou opilí. Jedni slyší o velkých skutcích Božích a druzí slyší jen blábolení a říkají s posměškem na adresu apoštolů: „jsou opilí“. To znamená, že někteří z posluchačů byli pod vlivem Ducha a rozuměli, co apoštolé říkají a někteří ne. Duch Svatý není žádná samozřejmost a předpokládá určitou otevřenost nebo ochotu k přijetí.

I když nedovedeme jednoznačně objasnit, v čem přesně spočívala povaha řeči apoštolů o letnicích, její celkový smysl je zřetelný. Jde o protiklad ke zmatení jazyků, ke kterému došlo podle líčení v první knize Mojžíšově při stavbě babylonské věže. Tehdy si lidé, kteří stáli ve své pýše proti Bohu, přestali i navzájem rozumět. Nyní, lidé sjednoceni Bohem, si opět začínají vzájemně rozumět, a to i přes propast různých jazyků. Začíná je sjednocovat řeč Boží lásky. Vždyť láska Boží je vylita do našich srdcí právě skrze Ducha svatého, který nám byl dán, říká apoštol Pavel v listu Římanům.

Bratři a sestry, když dnes nasloucháme tomuto příběhu, nechejme na sebe mocně působit tuto skutečnost sjednocení, jež svým Duchem, který byl o letnicích dán, uskutečňuje v lidstvu sám Bůh. On vytváří naše společenství navzdory naší různosti a navzdory neporozumění, které mezi lidmi panuje. A také nás spojuje s apoštoly shromážděnými padesátý den po Kristově zmrtvýchvstání v Jeruzalémě. Spojuje nás se všemi, kteří přijali nebo teprve přijmou Ducha svatého a nesou ve svých životech jeho ovoce.