Sk 17,24-28

Sk 17,24-28

Milí bratři a sestry,

přečtená slova jsou částí promluvy, kterou pronesl apoštol Pavel v Athénách na Areopagu. To byl takový skalnatý pahorek, na kterém zasedala athénská vrchní rada. Na Areopagu se také konaly filosofické přednášky a právě takovouto přednášku očekávali aténští filosofové od apoštola Pavla. Zajímalo je Pavlovo učení, tak si ho pozvali, aby jim to pěkně vyložil. Pavel se zde tedy snaží představit křesťanství tak, aby mu rozuměli pohanští filosofové. A opravdu, na konci jeho řeči se k němu někteří připojili a uvěřili. Mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, patrně člen vrchní rady města Athén, která tam zasedala a která byla ve velké váženosti nejen v Athénách, ale po celém Řecku.

Pro nás je tato řeč zajímavá tím, jak apoštol Pavel představuje Boha lidem, kteří nemají o křesťanství žádné bližší ponětí. Jsou to lidé, kteří mají nějaké své náboženské představy a zajímají se o duchovní a filosofické nauky, ale o křesťanství toho moc nevědí. Tím jsou Pavlovi tehdejší posluchači podobní mnoha dnešním lidem, kteří se také zajímají o duchovní svět a různé filosofické nauky, ale o křesťanství mají většinou značně zkreslené představy.

Kázal jsem na tento text ve čtvrtek na pohřbu bratra Vlastimila Koutného, protože jsem si říkal, že tam patrně budou někteří takovíto lidé a že jim třeba bude blízké to, co zde Pavel říká o Bohu, protože Pavel zde nemá jen nějakou filosofickou nebo teologickou přednášku, ale vkládá do svých slov rozměr konkrétní naděje, která spočívá v tom, že Bůh není od nikoho z nás daleko a my jsme jeho děti. Ale pojďme se na to, co zde říká, podívat postupně.

Pavel nejdřív zvěstuje Boha, který je Stvořitelem. Je to Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm a proto je Pánem nebe i země a nelze jej tedy omezit hranicemi budov, které postavili lidé (v. 24), nelze jej někam umístit ani vtěsnat do lidských teorií a představ.

Za druhé, je tento Bůh nositelem života, je to on sám, který všemu dává život, dech a všechno ostatní (v. 25). Bůh neustále udržuje život, který stvořil, proto je absurdní si myslet, že potřebuje nějaké zaopatření z naší strany. Jakákoli snaha ochočit si Boha naší bohoslužbou je nemístnou záměnou rolí. My jsme závislí na Bohu ne on na nás.

Za třetí, Bůh je panovníkem všech národů. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo a vytyčil lidem časové i prostorové hranice (v. 26). Bůh stanovil svému stvoření životodárné řády, pevná roční údobí a hranice lidských sídel. Dává déšť i úrodu v pravý čas (Sk 14,17) a také prostor k dobrému životu. A dělá to proto, aby jej lidé hledali.

To považuju za nesmírně zajímavý motiv. Bůh chce být člověkem hledán a nalézán. A jak to udělá, aby jej člověk hledal? Stvoří svět tak, aby splňoval podmínky vhodné pro život. Např. Země má správnou vzdálenost od Slunce, aby na zemi byla teplota vhodná pro život, Bůh vyladil také všechny další fyzikální a chemické podmínky tak, aby byly příznivé pro rozvoj života, stvořil celou strukturu ekosystémů a taky člověka, který je o tom všem schopen přemýšlet. Člověka, který si uvědomuje, že život není samozřejmý. Když o životě přemýšlíme, tak nám může dojít, že život je velký zázrak.

A to nás má vést podle apoštola Pavla k tomu, abychom hledali, kdo za tímto zázrakem života stojí. Bůh učinil svět a člověka tak, aby lidé hledali Boha a snažili se ho dopátrat, doslova nahmatat jej, a tak jej nalézt. Pavel tady používá slovo, které označuje šmátrání a tápání slepce (Iz 59,10). Někdy zatoužíme po Bohu tak, že jej jakoby chceme nahmatat, dotknout se ho a mít jistotu, že je tady s námi a tak jej nalézt. A ono to takto nejde, Boha nelze nahmatat „a přece není od nikoho z nás daleko, neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ (v. 27 a 28).

Naše snaha nahmatat Boha trochu připomíná pomyslný rozhovor rybek v oceánu, které se spekulují o tom, zda nějaký oceán existuje nebo ne. Nebo pomyslný rozhovor ještě nenarozených dvojčat v lůně matky, která spekulují o tom, zda existuje nějaká matka. Protože ji nikdy neviděli, nikdy si na ni nemohli sáhnout.

Kde je Bůh? Můžu ho vidět? Můžu ho nahmatat? Pavel na tuto lidskou snahu hledat Boha odpovídá citátem: „V něm žijeme, pohybujeme se, jsme“. Pavel zde cituje řeckého básníka Epimenida z Knossu, aby jeho posluchači pochopili, že Bůh je jiný než naše představy o něm a zároveň není od nikoho z nás daleko.

Jako doklad Boží blízkosti a Božího zájmu o nás cituje apoštol Pavel ještě dalšího řeckého básníka, Arata, který pocházel z Pavlovy rodné Kilikie. Tento básník o lidech píše, že jsou Božími dětmi. Pavel s tím hluboce souhlasí, Bůh, kterého vyznává, se k nám vztahuje jako dobrý otec ke svým dětem: „Vždyť jsme jeho děti.“ To přece hluboce souzní s tím, jak se Ježíš vztahoval k Bohu jako ke svému Otci a jak nás učil modlit se: „Otče náš…“

Je zajímavé, že apoštol Pavel citoval dva pohanské básníky, aby na základě toho, co jeho posluchači mohli znát a co pro ně bylo přijatelné, představil křesťanskou víru, pro kterou je chtěl získat. Navazování na nekřesťanské autory má pochopitelně svoje hranice. Když pohanský básník Aratos prohlašoval, že jsme Božími dětmi, tak měl na mysli řeckého nejvyššího boha Dia, který rozhodně není totožný s Hospodinem. Ale to, že všichni lidé jsou z hlediska stvoření Božími dětmi, vypovídá něco důležitého o vztahu Boha a člověka a zároveň z toho taky něco důležitého plyne pro mezilidské vztahy. Jako Boží děti jsme navzájem bratři a setry, protože máme jednoho společného původce.

BaS, to, co bych chtěl z Pavlovy řeči pro nás dnes vyzdvihnout, jsou právě tyto motivy: Bůh není od nikoho z nás daleko, a tedy nemusíme podniknout nic mimořádného proto, abychom se s ním mohli setkat. Nemusíme „vystoupit na nebe“ (Dt 30,12), ani „přeplavit se přes moře“ (Dt 30,13) proto, abychom se setkali s Bohem. Jeho slovo „je ti velmi blízko, je ve tvých ústech a ve tvém srdci“ (Dt 30,14). I když někdy Boha toužíme nahmatat a nejde to, můžeme o něm přemýšlet na základě toho, co učinil, na základě jeho stvoření, které v nás vzbuzuje úžas. Můžeme také slyšet jeho slovo a můžeme se modlit s vědomím, že on o nás dobře ví a smýšlí o nás jako dobrý otec o svých dětech.

Domnívám se, že když dnes mluvíme s lidmi o Bohu, s lidmi, kteří věří, že nežijeme jen v materiálním světě, ale o křesťanství mají zkreslené představy, je možné u těchto motivů začít, podobně jako to kdysi udělal apoštol Pavel. A někteří se k němu připojili a uvěřili.

Pane Ježíši Kriste, dávej nám moudré slovo, když máme možnost o tobě vyprávět lidem, kteří tě neznají. Zbavuj nás touhy poučovat, zbavuj nás touhy vyčítat. Pomáhej nám nacházet styčné body při svědectví o tobě. A dej nám víru, že tvé evangelium je moc, která si k lidem dokáže najít cestu. Amen.