Sk 17,22–31

¹⁷Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. ¹⁸Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. ¹⁹Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. ²⁰Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ ²¹Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. ²²Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. ²³Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: ²⁴Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ²⁵ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. ²⁶On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. ²⁷Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ²⁸‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ ²⁹Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. ³⁰Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. ³¹Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ ³²Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ ³³A tak Pavel od nich odešel. ³⁴Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Milí bratři a sestry,

jsme spolu s apoštolem Pavlem ve starověkých Athénách a tak se nevyhneme filosofii. Nejvlivnější Athénský filosof Platón ve svém díle Obrana Sokratova představuje svého učitele Sokrata na soudě, obviněného mimo jiné z toho, že neuznává bohy uznávané státem, a zavádí jiná, nová božstva. Sokrates kdysi Athéňany nabádal, aby se nevzhlíželi v obrazech a sochách, v pouhých nápodobách skutečností a nezakládali si na svém umění – na pouhé dovednosti pronášet řeči bez skutečného poznání. Jeho požadavek pravdivého a jasného vědění znamenal, že myslící člověk se nesmí spokojit s věřením v báje a mýty. Kvůli tomu byl nakonec odsouzen. A celá jeho obrana na soudu začíná známými slovy: „Mužové Athénští“.

Apoštol Pavel, když byl v Athénách, měl obhájit své učení na Areopagu, na místě, kde tehdy v Athénách zasedal soud. A když Pavel začal svou řeč, oslovil své posluchače: „Mužové Athénští“. Shodné oslovení posluchačů, stejné místo a částečně i téma, o které půjde: „Mužové Athénští, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví.“ – to všechno navozuje souvislost mezi Sokratem a apoštolem Pavlem.

Mezi Pavlovými posluchači byli tenkrát i ženy, jedna z nich – Damaris – na základě jeho slov uvěří a připojí se k němu. Ale Lukáš, autor tohoto spisu, chce, aby vynikla Pavlova podobnost se Sokratem, aby byl Pavel představen jako pokračovatel těch nejlepších filosofických tradic, aby promluvil jako nový Sokrates. Proto v jeho podání Pavel osloví přítomné: „Mužové Athénští“. Pavel byl také nakonec odsouzen posměchem svých posluchačů, podobně jako byl kdysi odsouzen Sokrates, ale čas ukázal, kde byla pravda a dnes ví každý středoškolák, kdo to byl Sokrates, a doufám, že také aspoň tuší, kdo to byl apoštol Pavel.

Athény bylo město, kde filosofové udávali tón veškerému společenskému dění. A tak Pavel začne v Athénách obhajobu svého učení stejně jako kdysi velký filosof Sokrates, otec veškeré západní filosofie. Vždyť také jeho posluchači byli především filosofové, konkrétně epikurejci a stoikové. A Pavel se ve své řeči dotkne tématu, které se už Epikuros snažil elegantně vyřešit. Pavel se zmínil o vzkříšení z mrtvých. Epikuros také řešil tíži lidské smrtelnosti. A podal půvabný důkaz toho, že smrt se nás vlastně netýká, neboť když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme už my! Tedy smrt nemůže být předmětem našeho vědění, ani našich obav.

Ale velký filosof Sokrates říkal, že filosofie sama je vlastně přípravou na smrt. Sokrates se nebál smrti ne proto, že se nás netýká, ale proto, že jsou věci a hodnoty, které jsou trvale platné. Sokrates nebyl rozsudkem smrti postižen ve své soustavě hodnot, ve svém životním smyslu, neboť život mu nebyl nejvyšší hodnotou. A to je právě blízko tomu, co tady říká Pavel o muži, skrze něhož bude Bůh spravedlivě soudit celý svět. Pavel zde tohoto muže nejmenuje, neříká, že to je Ježíš, což je velmi pozoruhodné. Žádné slovo o Kristu, jen něco o muži, skrze něhož bude Bůh soudit celý svět. Athénské filosofy by mohlo třeba napadnout, jestli tím mužem nemyslí Pavel právě Sokrata, který svým postojem vynesl soud nad svými soudci. Tak by je Pavel přivedl k hlubšímu zájmu o to, co zvěstuje.

Vidíme, jak Pavel dobře zná soudobou filosofii a jak na základě této znalosti vychází vstříc možnostem porozumění u svých posluchačů, jak se je snaží vtáhnout do toho, co jako křesťané vyznáme a někteří posluchači se k němu skutečně připojili a uvěřili. Ale mnozí se začnou Pavlovi posmívat, když se zmínil o vzkříšení z mrtvých, nebo mu už nechtějí dál naslouchat. Podobně jako kdysi nechtěli naslouchat Sokratovi. Zůstali v zajetí svých dosavadních náhledů a předsudků. Ovšem Pavel udělal, co mohl. Nic nezamlčel, ale zároveň mluvil tak, aby mu mohli rozumět a byli zaujati tím, co jim říká.

Pavel začal u jejich horlivého uctívání bohů. U stoiků bylo učení o bozích jakožto nebeských bytostech součástí jejich představy o fyzickém světě, který je podle nich dosažitelný běžným smyslovým poznáním. Šlo o zvěcnění, o zpředmětnění toho, co je božské. A proto pro ně nebyl žádný problém se ztvárněním těchto bohů pomocí děl výtvarného umění – různých soch vyrobených ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Pavel to musel vnímat jako odporné modlářství, ale nezačne svou řeč tím, že by jim to vmetl do tváře. Vyšel od toho, co viděl a na co se dá navázat.

Byl tam také jeden oltář s nápisem „neznámému bohu“. A to je podle Pavla navazující bod. Athéňanům neznámý bůh je totiž Hospodin, Bůh Izraele, kterého pohané neznají. Žalmista volá k Hospodinu kvůli dobyvačným pronárodům: „Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež tě neznají…“ (Ž 79,6). Pro pohanské Athéňany neznámý bůh – to je ten Bůh, ke kterému volá žalmista, to je Bůh Izraele, který stvořil svět a všechno, co je v něm, který je pánem nebe a země a nebydlí v chrámech, které vystavěli lidé.

Pavel má odvahu říct, že jim přichází zvěstovat Boha, kterého oni už dávno uctívají, ale zatím ho ještě neznají. Proti jejich zvěcnění a zpředmětnění toho, co považují za božské, postaví Pavel dosud jim neznámého Boha, který všemu dává život, který stvořil celé lidstvo, a stanovil mu životní prostor (viz Dt 32,8). Je to univerzální Bůh a lidé jsou jeho dětmi.

Pavel tady udělal pozoruhodnou analogii a snažil se své posluchače přesvědčit, že v tomto „neznámém bohu“ vlastně uctívají stejného Boha jako on. Udělal to podobně jako svého času Římané, když sestavili jakýsi teologický slovník, v němž přiřadili svá římská božstva k jednotlivým bohům řeckým a snažili se tak dokázat, že uctívají stejné bohy jako Řekové, jen pod jinými jmény. Např. řecká bohyně Afrodíté je římská bohyně Venuše; Artemis je Diana; Áres je Mars; Hermés je Merkur; Poseidón je Neptun; Zeus je Jupiter; Erós je Amor; Dionýsos je Bakchus atd. V této logice vlastně nyní pokračuje Pavel, když udělá analogii: váš „neznámý bůh“ je Hospodin. Je to logika, na kterou mohli být jeho posluchači zvyklí, a nemuselo jim to tedy připadat nijak zvláštní. Pavel dokázal najít navazovací bod a na jeho základě vyložit podstatu evangelia.

To, že dosud tohoto Boha nepoznali, není problém, doba neznalosti jim je odpuštěna, pokud se nyní k tomuto Bohu obrátí. K Bohu, který bude jednou soudit celý svět skrze muže, kterého vzkřísil z mrtvých.

Bratři a sestry, Pavel neměl ve svém křesťanském svědectví o nic lehčí situaci než my dnes, když také mluvíme s lidmi, kteří Boha neznají. Ale možná, že tohoto „neznámého boha“ také již nějak uctívají. V úctě k životu, v respektu k hodnotám, které Bůh sděluje, v každé dobré snaze o pokoj a spravedlnost, v naději a lidskosti… A je na nás hledat tyto navazovací body a předkládat na jejich základě evangelium tak, aby mohlo být poutavé a srozumitelné. A zároveň se nenechat odradit, když se tomu mnozí vysmějí.

Celý ten příběh o Pavlově řeči na Areopágu končí slovy: „Někteří se k němu připojili a uvěřili. Mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.“ Je to dost nebo málo, je to úspěch nebo neúspěch? Nevím. Pavel prostě udělal, co mohl, když v Athénách čekal na své spolupracovníky.

Pane Ježíši Kriste, dávej nám moudré slovo, když máme možnost o tobě vyprávět lidem, kteří tě neznají. Zbavuj nás touhy poučovat, zbavuj nás touhy vyčítat. Pomáhej nám nacházet styčné body při svědectví o tobě. A dej nám víru, že tvé evangelium je moc, která si najde cestu k člověku. Amen.