Ř 13,8-10

Milí bratři a sestry, apoštol Pavel v tomto oddílu ukazuje lásku jako princip, na němž závisí úplně všechno. Po výzvě k lásce, která je naším stálým dluhem, přechází k naučnému úryvku, ve kterém objasňuje poměr lásky a zákona. U všech ustanovení zákona záleží rozhodující měrou právě na tom, jestli se v nich uplatňuje láska. To byl taky první motiv, který mně na tomto oddíle zaujal - kterékoli přikázání je shrnuto ve slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (v. 9).

Pavel před tím cituje několik přikázání z Desatera: „nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš.“ Desatero přitom bývá vnímáno jako jádro, jako ústřední text celého Mojžíšova zákona. Chcete-li jako ústava, ze které jsou odvozovány všechny ostatní zákony. A přece se v Novém zákoně opakovaně setkáváme s pojetím, že v Mojžíšových knihách je jeden ještě principiálnější text, který ukazuje smysl i tak ústředního textu, jako je Desatero. Tímto textem jsou slova z 19. kap. Třetí knihy Mojžíšovi: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (v. 18b). Apoštol Jakub nazývá tato slova „královským zákonem“ (Jk 2,8). Tento text plní funkci jakéhosi sumáře, který se stává klíčovým principem života v raně křesťanských komunitách jako základní a univerzální vztahová norma.

Pavlovo shrnutí Desatera do těchto slov o lásce k bližnímu můžeme najít také v rabínském judaismu z této doby. Např. velmi vlivný rabi Akiva považuje přikázání o lásce k bližnímu za největší princip v celém Zákoně. S kombinací Desatera a tohoto přikázání lásky se setkáváme také u samotného Ježíše, který řekl: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání… Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 19,18.19). Ježíš prostě spojí jaksi samozřejmě Desatero s tímto přikázání lásky k bližnímu, protože toto přikázání vystihuje smysl, vystihuje ducha všech ostatních přikázání.

Podobně apoštol Pavel říká, že v přikázání lásky k bližnímu jsou všechna přikázání shrnuta. Ta, která jmenovitě uvádí, jsou také z druhé poloviny Desatera, která upravuje vzájemné vztahy mezi lidmi, protože Pavel vnímá Desatero především jako mravní nárok. Neřeší už kultická přikázání o dni odpočinku a o modloslužbě, která upravují vztah k Bohu a příslušnost k Izraeli. Jejich funkci převzala důvěra vůči Ježíši Kristu (Ga 5,6) a nadále jde o to, jak se k sobě ti, kteří sdílí tuto důvěru vůči Kristu, budou chovat.

Pavlova misie mezi pohany vyžadovala převést spoustu jednotlivých ustanovení zákona na nějaký společný jmenovatel, který by byl pohanům dobře pochopitelný a přijatelný. Pavel řeší, jak shrnout rozsáhlý Boží zákon do nějaké jasně sdělitelné a předatelné linie. Tento problém, tedy jak výstižně představit židovský zákon pohanům, řešil před Pavlem už židovský filosof a teolog Filón Alexandrijský. Filón byl Pavlův mladší současník, který žil v druhém největším městě Římské říše, v Alexandrii. Tady se prolínala velice rozvinutá helenistická (pohanská) kultura s kulturou početné židovské komunity, která tvořila v té době až čtvrtinu veškerého obyvatelstva Alexandrie.

A Filón v tomto prostředí přichází s velmi výstižným pojetím, ve kterém je celá etika napodobením Boží lásky k lidem, celá etika je vlastně filantropie, láska k člověku. Lidské jednání má být odpovědí na Boží lásku a jejím napodobováním ze strany lidí. To, co jako Boží blízkost prožívá Izrael, je odhalením toho, co platí všem lidem. Boží jednání s Izraelem je modelem, na kterém se ukazuje, jak chce Bůh jednat se všemi národy a s každým člověkem. Boží zachraňující láska vůči Izraeli je tedy výrazem univerzální Boží lásky, která platí všem. A tuto lásku máme všichni napodobovat. Filón v jednom svém spisu uvádí: „Existují dvě základní nauky, jimž jsou podřízeny nesčetné jednotlivé nauky zákona: ve vztahu k Bohu je to přikázání úcty, ve vztahu k lidem přikázání lásky k bližnímu.“

Je velmi to podobný pokus o souhrn, velmi podobný tomu Pavlovu, který píše: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než aby jste se navzájem milovali.“ Všechny obchodně-právní závazky je třeba splnit, závazek lásky ale zůstane trvalým úkolem bez konce. Věřitele se zbavíme tím, že mu dáme, co jsme mu dlužni, ale bližním nikdy nedáme dost lásky na to, abychom s nimi byli hotovi. Nikdy si nemůžeme říct, už jsem dost miloval a víc už nemusím. Dluh vzájemné lásky z nás není nikdy sňat, ale zároveň to není nějaké břemeno, které si vlečeme životem. Nesplacený dluh může člověka pronásledovat a znepříjemňovat mu život, ale projevená láska, která je odrazem Boží lásky, v sobě skrývá štěstí naplněného křesťanského života.

Radost Božího království předjímá v našem světě láska, třebaže je to láska všelijak nedokonalá a zůstává pouhým zlomkem, třebaže je naším stálým dluhem, je zároveň vzácnější cestou, než kterou nabízí všechny ostatní duchovní dary (1Kor 13,1), je trvalou a nejvyšší hodnotou křesťanského života.

A protože tomu tak je, dochází i „celý zákon“ (Ga 5,14) svého naplnění v lásce k bližnímu. Zákon už není pro Pavla sbírkou jednotlivých příkazů a zákazů. Všemu, co je v zákoně uvedeno, rozumí Pavel skrze tento klíč, kterým je láska vůči bližnímu. To ona dává všem přikázáním smysl. Jednotlivé přikázání zákona mají svou hodnotu natolik, nakolik přispívají a vedou ke vzájemné lásce. To např. znamená, že problém cizoložství nespočívá v prolomení nějakých sexuálních tabu, ale je poměřováno škodou, kterou utrpí bližní, kterému bude cizoložstvím láska odepřena. Podobně např. krádež je projevem toho, že peníze nebo nějaká hmotná věc mají větší hodnotu než vztah k člověku, který je krádeží poškozen. Každé zlo je vlastně projevem nedostatku lásky.

Biblický výrok o milování bližního jako sebe samého je geniální v tom, že zároveň vyjadřuje podobu a míru této lásky. Mírou lásky k bližnímu je sebeláska. Jen ten, kdo je schopen milovat sebe sama, je schopen milovat také svého bližního, kdo s láskou přijímá sám sebe, může předávat lásku také dál. Židovská moudrost to vyjadřuje v otázce, kterou můžeme číst v apokryfní knize Sírachovac: „Kdo je na sebe zlý, na koho bude dobrý?“ (Sir 14,5).

Zajímavý postřeh k tomu přináší významný psychoanalytik Erich Fromm v knize Umění milovat: „Pokud je ctností milovat bližního, musí být také ctností a ne neřestí sebeláska. Ovšem člověk, který miluje jen sám sebe, se nemiluje příliš, naopak miluje se málo. Nedostatek lásky a péče o sebe, který je pouze výrazem nedostatku vnitřní produktivity, nechává člověka prázdným a zklamaným. Takovýto člověk nešťastně a bázlivě dbá na to, aby si všemi způsoby uspokojování urval štěstí, které si vybudoval. Zdá se, že o sebe pečuje příliš mnoho, přesto činí ve skutečnosti jen nepodařený pokus, takto zamaskovat a kompenzovat vlastní selhání v péči o sebe.“

Zjednodušeně řečeno, skutečná láska k sobě samému se projevuje tím, že člověk je schopen milovat druhého. To je možná nezvyklý pohled, ale mně připadá velmi trefný. Protože člověk, jehož láska je zaměřena jen na něj samotného si velmi škodí, odcizuje se svým bližním i Bohu a tím i sám sobě. Tomu se snažil Bůh zabránit už tím, že dal svému lidu zákon, jehož smyslem je láska. Proto každý, kdo projevuje lásku k druhému člověku, nejen, že naplňuje tento zákon, ale zároveň pečuje o sebe, o svou duši, zahrnuje láskou své nitro.

Hospodine, kéž by v nás tvoje láska vítězila každý den. Amen.