Př 8,22–9,6; Mt 11,16–19

Milí Bas,

v dnešním čtení z evangelia jsme slyšeli, že „moudrost je ospravedlněna svými skutky“, nebo „svými dětmi“, jak to mají některé rukopisy. Souvislost tohoto výroku je taková, že Ježíš mluví k zástupům a uvádí podobenství, které tentokrát není o Božím království, ale o Janu Křtiteli, Ježíšovi a jejich odpůrcích. Ježíšovi odpůrci a odpůrci Jana Křtitele se snažili tyto dva nepohodlné učitele lidu nějak diskvalifikovat, aby je sami nemuseli brát vážně a odvrátili od nich jejich následovníky.

Jan Křtitel žil asketickým způsobem života, nejedl chléb a nepil víno a vyzýval i tímto svým postojem k pokání. Tento asketický způsob života ztotožňuje Ježíš ve svém podobenství s dětskou hrou na pohřeb. Dvě skupiny dětí na tržišti si hrají na pohřební nářky, jedna skupina naříká a ta druhá má lomit rukama, doslova bušit se do prsou, tedy dělat gesta, která jsou reakcí na nářek. Ale oni to nedělají. A to je obrazem neochoty reagovat na vystoupení Jana Křtitele. Místo, aby v odezvu na Janovo vystoupení činili pokaní, tak o něm řeknu, že takovýto asketismus je vlastně posedlost a tedy ho můžou klidně ignorovat. Našli si legitimní důvod, který jim umožní nebrat Jana vážně. Jsou jako děti, které s Janem nehrají jeho hru, nereagují na jeho výzvu.

No, a potom přijde Ježíš, žije neasketickým způsobem života, chodí na hostiny, jí a pije, stoluje s hříšníky. Jeho způsob života je zde připodobněn ke svatbě. Děti na tržišti si hrají na svatební tance, jedna skupina představuje hru na hudební nástroje a druhá má tančit. A oni to zase nedělají. Nehrají ani s Ježíšem jeho hru. Najdou si výmluvu a řeknou o Ježíšovi, že je „žráč a pijan vína“, jak mají kraličtí. Místo aby se radovali, že mohou být účastni na svatební hostině, která představuje život v Božím království, tak útočí na Ježíšův charakter. „Žráč a pijan“ je technický termín pro nepoddajného a vzpurného syna, který neposlouchá své rodiče, tedy autoritu, která reprezentuje Boha a proto má být podle 5. knihy Mojžíšovi ukamenován (Dt 21,18–21).

Takže Jan Křtilel je svými odpůrci diskvalifikován tvrzením, že když žije tak asketicky, tak je příliš cizí světu a někdo takový musí být určitě posedlý. Čekali tedy na někoho, kdo byl plný chuti do života, jedl, pil, nežil v ústraní, někde na poušti, ale naopak, nebál se kontaktů s lidmi. A takový byl Ježíš. Avšak jeho odmítli právě proto. Diskvalifikovali ho tvrzením, že když se účastní hostin a pitek, tak je rozmařilec a prostopášník a bratříčkuje se s pochybnou společností a tím pádem ani jeho zbožnost nemůže být v pořádku. Ježíšovi a Janovi odpůrci jsou prostě jako děti, které nevědí, co chtějí, které kazí ostatním hru, jsou vzdorovití a pomlouvají. Na všem si dokážou najít něco špatného a umí to shodit.

A Ježíš komentuje tuto situaci závěrečnou poznámkou: „Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky“. Tedy moudrost vlastně ospravedlňuje nebo legitimizuje jak Ježíšovo tak Janovo jednání tím, že oba dva projevy jsou postoje moudrosti. Nebo podle druhé textové verze „moudrost je ospravedlněna svými dětmi“. Podle Př 8,32 má totiž moudrost syny. Tedy jak Ježíš, tak Jan jsou děti moudrosti a jejich jednání je ospravedlněno tím, že vychází z moudrosti. Ježíš a Jan prostě jednají moudře, a proto nemůžou být ani posedlí ani bezbožní. A to, že je někteří nepřijímají, je problém jejich zatvrzelosti, neschopnosti rozpoznat moudrost tam, kde je, tam, kde jedná a kde má svoje děti.

Ježíšova obhajoba odkazem na moudrost, na skutky moudrosti, má velmi hluboké pozadí. Protikladné postoje, jaké v podobenství představuje nářek a tanec nebo hodování a askeze, mohou být obojí projevem moudrosti. Ovšem v souvislosti s přicházejícím Božím královstvím se přeci jen ukazuje Ježíšův postoj jako oprávněnější a zároveň přiměřenější tomu, jak sama moudrost jedná. Moudrost totiž, jak jsme četli v knize Přísloví, „porazila dobytče, smísila víno a prostřela stůl“. Moudrost tedy zve na hostinu, zve k jedení a pití.

A o několik veršů dřív moudrost také tančí, doslova se vlní nebo víří v tanečním reji: „Když ještě nebylo propastných tůní, již jsem se vlnila (v tanečním reji)… když ještě hory byly zatopené, před pahrbky jsem vířila“ – tak lze přeložit Př 8,24.25. A dokonce si moudrost hraje před Hospodinem jako malé dítě, které si hraje před svým otcem a svou hrou ho potěšuje (Př 8,30.31). Možná, když Ježíš používá podobenství o hrajících si dětech, tak naráží také na to, že moudrost si hraje jako dítě. Tedy, když Ježíš a Jan Křtitel představují tu jednu skupinu dětí, které si hrají na tržišti a jejich protivníci si nechtějí hrát, netancují a nelomí rukama, tak je jasné, kdo jedná jako moudrost a kdo je nemoudrý.

Moudrost, která hoduje s lidmi na hostině, která tančí a hraje si – to všechno jsou obrazy, které o moudrosti v knize Přísloví nacházíme, a na které Ježíš ve svém podobenství a také ve svém životě a působení navazuje. Takto představená moudrost ztělesňuje něco, nad čím není možno prostě mávnout rukou a říct si, že to jsou nějaké nedůležité, okrajové záležitosti. Že o tohle v životě nejde a nestojí za to se tomu věnovat. Naopak, o moudrost jde v životě především, ona zosobňuje něco velmi původního, ona je totiž dřív, než byl stvořen svět. A svět byl stvořen právě skrze ni.

Kdo ignoruje moudrost, tak je nejen hlupák, ale připravuje se o velké požehnání, které moudrost prostředkuje. Ztělesněná moudrost byla v židovstvu výrazem Božího blahodárného působení, kterým byl stvořen svět a které zároveň umožňuje lidem správně a šťastně žít. Moudrost ukazuje cestu k životu v plnosti a radosti. A Ježíš a Jan působí mezi lidmi jako vyslanci této Boží moudrosti. Oni zprostředkovávají blahodárné skutky, které moudrost působí. A těmito skutky může být jak výzva k pokání, tak projevy radosti jako je hodování, tanec nebo hraní si.

Na závěr zmíním ještě jeden styčný bod, který je mezi jednáním Jana, Ježíše a Moudrosti. Jejich skutky vyúsťují v pozvání. V Ježíšově podobenství je to pozvání ke hře, pozvání ke společenství, ke sdílení. A také Moudrost říká: „Mým potěšením je být s lidskými syny… Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila.“ V tomto pozvání vidím Boží touhu být s lidmi, sdílet se s námi, radovat se s námi, obrazně řečeno sedět s námi u jednoho stolu, pít námi z jednoho kalicha, tančit s námi v jednom kole, hrát si námi společnou hru, být naším přítelem.

A moudrý je ten, kdo se nechá pozvat, kdo se nechá zlákat, kdo na tuto Boží touhu zareaguje, kdo se nepohorší Boží velkorysostí a neodmítá jeho vyslance, kteří nás vábí do Božího království.

Hospodine, děkujeme ti, že nám dáváš moudrost, díky níž poznáváme a zakoušíme, co patří k tvému království. Amen.