Pís 2,8–13

Pís 2,8–13

Milí bratři a sestry,

milí přátelé, mezníky času, kterým je i přelom občanského roku, bývají příležitostí k ohlížení se za tím, co bylo a také k přemýšlení o tom, co bude. Hodně lidí jak stárne, a u sebe to pozoruju taky, tak se víc a víc vrací k tomu, co bylo, co prožili ve svém dětství a mládí. Narůstá u nich nostalgie, mně se např. opět začaly líbit písničky, které jsem poslouchal naposledy na střední škole. S přibývajícím věkem obvykle přibývá záliba ve vzpomínkách, ve věcech a poměrech minulých, které jsou často navíc idealizovány, spojovány s přirozeností, řádem, klidem, slušností, prostotu, na rozdíl od neblahé současnosti. Nejsem psycholog ani antropolog nebo gerontolog, ale mám dojem, že člověk se většinou s přibývajícím věkem víc a víc zabydluje ve své minulosti.

Proto je myslím dobře, že biblické texty soustředí naši pozornost více k tomu, co přijde, než k tomu, co bylo a pomíjí. Učí nás nebýt zaměřeni jen na naši minulost, ale přemýšlet o budoucnosti, kterou tvoří Bůh. A většinou je to velmi nadějný výhled.

V prvním dnešním čtení u apoštola Pavla jsme slyšeli: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, a hle, je tu nové!“ (2Kor 5,17). S Kristem nastává nové stvoření, tedy něco zcela zásadně nového, nové uspořádání poměrů světa. Je to něco, co nevytváří sám člověk, co nenavodíme ani svými nejlepšími snahami. Nové stvoření nastává s příchodem Krista. A netýká se to až nějaké vzdálené budoucnosti, týká se to už naší přítomnosti. Protože kdo je v Kristu, tzn. kdo s ním má podíl skrze víru a křest, ten má podíl na tomto novém stvoření.

Bible nám přibližuje nové stvoření pomocí obrazů, které považuju za velmi hluboké a krásné. Jedním z nich je po mém soudu to, co jsme četli v oddílu z 2. kap. Písně písní. Kdybych měl jednoduše shrnout, o čem je tento poetický úsek, mohl bych říct: Milý, ženich, přichází odněkud z hor a vyzívá svou milou, svou nevěstu, aby vstala a vydala se s ním na cestu a celé stvoření se při tom obnovuje.

Milý přichází ke své vyvolené, protože láska vyžaduje blízkost. Pokud zůstaneme u tradičního výkladu tohoto textu, potom tím milým je Bůh nebo Kristus a milou je Boží lid nebo církev. A protože Boží lid nemůže vystoupit k Bohu, musí on sestoupit k nám. A jeho příchod zároveň obnovuje celé stvoření.

Jako by apoštol Pavel svými slovy o tom, že v Kristu staré stvoření pominulo a hle, je tu nové, navazoval na to, co tu čteme vyjádřené poetickými obrazy: „Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje… zima pominula, lijavce přešly, jsou ty tam. Po zemi se objevují květy… fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň má přítelkyně, krásko má a pojď.“ (Pís 2,9-13).

Milý, tedy Kristus, přichází ke své milé a vybízí ji, aby šla s ním, protože zima, během které je v Izraeli období dešťů, už pominula. Země už není vyprahlou pouští, všude všechno pučí a kvete. Na zem se vrátil ráj. Proměna přírody po období dešťů je v Izraeli tak zásadní, že to vypadá jako nové stvoření. Poušť se promění v rozkvetlou zahradu. Co je staré, pominulo a hle, je tu nové. Ženichova přítomnost obnovila celý svět, všechno zkrásnělo, zavonělo, zazelenalo se, rozeznělo se zpěvem ptáků. Skoro jako mávnutím kouzelného proutku.

Tato proměna vyprahlé přírody, která v Izraeli nastává na jaře, po zimním období dešťů, je geniálním obrazem starého a nového stvoření. Biblický básník tuto proměnu spojuje s příchodem ženicha. Jako by ji způsobila jeho přítomnost. A domnívám se, že to zároveň může být také obraz pro proměnu lidského života. Života, který může být vyprahlý jako poušť, ale když do něj vstoupí Kristus, tak v něm vyraší nový život, ozve se v něm hlas hrdličky, začnou v něm pučet plody, rozvoní se v něm květy a celkově získá novou krásu.

Já mám rád poezii a tyto obrazy mně oslovují. Možná, že pro někoho to není zrovna blízký způsob líčení nového stvoření. Že by uvítal nějaký víc exaktní a popisný jazyk, nějakou přesnější definici, ale ono to dost dobře nejde říct jinak, než právě takto.

Je jaro, zima skončila, přestalo pořád pršet, země rozkvetla, ptáci zpívají, celý kraj se zelená a voní, ženich přichází z hor a vyzívá svou nevěstu, aby šla s ním. Tohle je přeci výstižné líčení Kristova sestoupení k nám a s tím související obnovy celého stvoření.

Nám je v tomto líčení nabídnuta role snoubenky a tak je zde pro nás určitá výzva, která je v tomto oddíle uvedena hned dvakrát: „Vstaň má přítelkyně, krásko má a pojď!“ (v. 10.13). Kristus nám říká: „Vstaň a pojď!“ Zve nás do nadcházejícího času, připravuje nás a burcuje nás pro něj. Je to čas, který nás už zastihuje, ale zároveň je to čas, který má své naplnění ještě před sebou. „Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až to uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, že je přede dveřmi…“ říká Ježíš svým učedníkům právě o rozpoznávání času (Mt 24,32). Překrásná je to podobnost s textem Písně písní. Je jaro, skončila zima, fíkovník pučí, léto, kdy dozrají plody, je blízko. Čas setkání v plnosti mezi milým a milou se blíží, jde o to vydat se na společnou cestu. To je pozvání ke společné budoucnosti, která již začala.

Ježíš nás zve jako ty, které si zamiloval, do nadcházejícího času a připomíná nám, abychom jej naplnili věrností, láskou a nadějí. Vstaň a pojď! Vykroč se mnou. Vstaň přeci, přítelkyně moje, krásko moje, pojď přeci! Milí BaS, přijměme toto milostné pozvání a vykročme do nového roku s tím, který se nám dává poznat jako ten, kdo po nás touží. Přijměme od něj pozvání do nadcházejícího času. Přijměme pozvání naplnit tento nadcházející čas vztahem lásky s ním. Ten čas zpěvu se nás již dotkl, ten čas radosti nás také jistě obejme. Tak vstaň přeci, přítelkyně moje, krásko má a pojď!

Pane náš, děkujeme ti za pozvání do nadcházejícího času. Víme, že je to pozvání na dobu delší než je jeden rok. Děkujeme ti za pozvání do nadcházejícího času, který je otevřen tvou láskou. Chceme do něj vstoupit radostně a směle s vírou, láskou a nadějí. Amen.