O Václavovi (3. 10.)

Děti, v úterý byl státní svátek, nešli jste do školy. Víte, proč byl tento svátek? Připomíná příběh jednoho důležitého českého panovníka, který se jmenoval Václav. Znáte taky nějakého Václava? Tak všichni Václavové se jmenují po tomto slavném Václavovi. Ale kdo to byl kníže Václav? Co o něm vlastně víme?

Je to příběh starý přes 1000 let. Václav se narodil kolem roku 907 jako syn českého knížete Vratislava z rodu Přemyslovců, tedy před více než 1100 lety. Byl vychováván svojí babičkou Ludmilou v křesťanském duchu. Křesťanství však nebylo tehdy v české zemi ještě příliš zakořeněno. Opravdových křesťanů bylo tenkrát v Čechách ještě míň než dneska. A také Václavova matka Drahomíra s nelibostí nesla, že Václava vychovává jeho babička v křesťanské víře.

Víte, čemu lidé tenkrát většinou věřili? Ono se to ozývá v písničce o Václavovi, kde se o něm se zpívá: „Ty jsi dědic České země“. Václav je „dědic České země“. Co to ale znamená, že je dědic? No, kmen Čechů, stejně jako každý jiný kmen, ctil předky svého rodu. Ti slovanští byli vyrobeni ze dřeva a naši předkové jim říkali „dědci“. Když se rozhodli, že přestěhují svá obydlí, vzali tyto bůžky – své ochránce na ramena a odnesli je spolu se vším svým majetkem na místo, které se jim zdálo příhodné. O tom píší dávní kronikáři, tak např. Kosmas říká, že otcové donesli své „dědky“ až na horu Říp, kde se jim zalíbilo.

Když naši předkové nalezli místo, kde se rozhodli postavit svou vesnici, nejdříve ze všeho zasadili do plánovaného centra vesnice své „dědky“ – tedy ty dřevěné bůžky a ochránce rodu. Ti jim měli zajistit nerušené spočinutí, hojnost, mír a zdraví. Od té doby se u nás vesnicím říká „dědina“. Dědina to je původně místo, které chrání „dědci“.

Když pak do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu všechno, co ti lidé tenkrát dělali a čemu věřili. Vhod jim přišel právě kníže Václav, o kterém prohlásili, že je vlastně takovým „dědkem“, neboli dědicem celé České země a tak se stal Václav ochráncem českého národa.

Ale proč zrovna tento přemyslovský kníže? Už jsme si řekli, že byl vychováván a vzděláván v křesťanské víře. Když bylo Václavovi kolem patnácti let, zemřel mu otec. Václav byl jako nejstarší syn jeho právoplatným nástupcem na trůnu, ale protože tehdy ještě nebyl plnoletý, ujala se vlády jeho matka Drahomíra. A ta začala vyhánět křesťanské kněze, kteří se v zemi postupně usazovali, a nechala taky bořit nově vybudované kostely. Chtěla mít v zemi vliv a bála se, že ji její tchýně, kněžna Ludmila, která naopak křesťanství podporovala, může o moc připravit. Proto se s Ludmilou dostávala do stále větších sporů, až ji nakonec nechala zavraždit najatými vrahy.

Když Václav dospěl a dosedl na knížecí trůn sám, podezříval Drahomíru z toho, že chystá úklady také proti němu, a vyhnal ji ze země. Pak mladý kníže přivedl opět do Čech křesťanské kněze a obnovil zničené kostely. Svým vlastním příkladem trpělivě přiváděl lidi k Bohu a lidé ho měli rádi. Byl velmi mírný, zbožný a spravedlivý. Vykupoval otroky z otroctví, protože chtěl, aby žili svobodně. Nechtěl, aby byli lidé popravováni, a snažil se tomu zabraňovat. Staral se o vdovy a sirotky. Nakonec se smířil i se svojí matkou Drahomírou a přivedl ji zpátky ke knížecímu dvoru.

Možná však právě jeho mírnost a mírumilovnost mu byla osudná. Jeho bratr Boleslav totiž mezitím spřádal plány, jak uchvátit moc v Čechách pro sebe. V neděli 27. září patrně roku 935 pozval Václava k sobě na návštěvu do Boleslavi u příležitosti slavné bohoslužby. Dobře věděl, že zbožný Václav takové pozvání neodmítne. Ačkoli byl Václav patrně varován, zůstal po bohoslužbě na hostině u svého bratra i přes noc. V pondělí 28. září brzy ráno, když ještě všichni vojáci z jeho družiny spali, šel Václav do kostela, aby se tam modlil. A to byla chvíle pro Boleslava, který čekal na vhodnou příležitost, aby se bratra zbavil. Před dveřmi kostela byl Václav svým vlastním bratrem Boleslavem a jeho pomocníky ubit k smrti.

Lidé Václava oplakávali a nikdy na něho nezapomněli. Často si o něm vyprávěli, a proto dnes máme o Václavovi také tolik legend – příběhů, které ho chtějí ukázat jako nějakého zázračného člověka. Všechny legendy se však shodují v tom, že byl panovníkem nadmíru zbožným, s hlubokým soucitem k chudým a nemocným lidem. Říká se o něm, že nechal zbořit šibenici, to znamená, že byl proti trestu smrti. Neměl rád násilí a odsuzoval obchod s otroky, který tehdy v Praze velmi kvetl. Vždycky před velikonocemi otroky vykupoval a vracel jim svobodu. A důležité na jeho životě je také to, že nespoléhal jen sám na sebe, na svoje schopnosti, nadání a na svoji panovnickou moc. Přestože byl na svoji dobu velmi vzdělaný a silný, stavěl na víře v Ježíše Krista, která ho vedla k tomu, aby se staral o dobro lidí kolem sebe, aby podporoval křesťanství a bořil pohanské modly. Křesťanství během jeho panování získalo v Čechách mnoho stoupenců, ale pohanství zdaleka vymýceno nebylo a rodová šlechta mnohdy s křesťanstvím příliš nesympatizovala.

Velice nebezpečná opozice proti Václavovi vznikla na Kouřimsku, kde se tamní kníže Radslav nakonec rozhodl k vojenskému odporu. Ale Václav je také znám tím, že dával přednost diplomatickému jednání před válkou, což bylo tehdy dost neobvyklé. Spory se běžně řešily válečným tažením. Ovšem každá válka přináší utrpení pro mnoho lidí a to Václav nechtěl. Když proti Václavovi povstal kouřimský kníže, dokázal Václav po počátečních bojích vyjednat smír. Radslav uznal Václava za českého panovníka a ten mu na oplátku garantoval spojenectví a právo spravovat kouřimský kraj.

Druhým válečným konfliktem, který dokázal Václav odvrátit, byl v roce 929 vpád saských a bavorských vojsk do Čech. Saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a bavorský vévoda Arnulf dorazili se svými vojsky až k Praze. Václav s nimi vyjednal mír za cenu ročního poplatku, který jim museli Čechové odvádět. A právě tento čin byl jedním z důvodů, proč ho jeho bratr Boleslav považoval za špatného vladaře a rozhodl se jej zabít.

Václav vlastně zvolil mír pro svou zemi za cenu svého života. Přestože je kníže Václav zobrazovaný na koni a ve zbroji, myslím, že v sobě nese rysy pokorného a spravedlivého krále, který jede na oslu, který nenechá promlouvat zbraně, a přesto dokáže prosadit pokoj.

Pane Ježíši, ty jsi vždycky měl na tomto světě své služebníky, kteří na sebe berou tvé jho a učí se od tebe, neboť ty jsi tichý a pokorného srdce. Prosíme, abychom k těmto tvým učedníkům patřili i my. Amen.