O trpělivosti se zlem - Mt 13,24–30.36–43 (M. Chalupski)

Blíží se období žní a sklizně různých zemědělských plodin a tak dnešní podobenství nabízí docela aktuální téma. Zvláště vy, kteří něco na svých zahrádkách a polích pěstujete, určitě víte, že kromě toho, co jste zaseli či zasadili, tam najdete i plevel. A nebudete se tomu asi příliš divit, ač si možná každý pěstitel občas položí poněkud zoufalou otázku, odkud se ten plevel pořád bere. Nedávno jste pole či záhon vypleli a zase je ho tam plno…

Podobenství realisticky vystihuje stav věcí. Dobrá setba se mísí s plevelem. Tak to bývá. A tenhle plevel je navíc tak rafinovaný, že se v počátečním stadiu růstu dost podobá pšenici. Takže je zde slušná pravděpodobnost, že když se dáte do údržby pole, místo plevele vytrhnete obilí. A i když se trefíte správně a vyškubnete toho otravného parazita, můžete porušit kořenový systém dobré setby. Když však necháte spolu růst obojí, nic tragického se nestane. Pšenice vyroste i mezi vším tím plevelem a nakonec se obojí od sebe oddělí.

Je smutnou skutečností, že podobně jako na poli je tomu i ve světě. Kromě dobrých věcí v něm bují také zlo a všelijaké neřády. A výjimku netvoří dokonce ani církev. I v ní jsou kromě lidí ušlechtilých a dobrých také ti, kteří konají zlé skutky. A tak se nabízejí otázky: Odkud se zlo vzalo? Proč se tak často dobře vede svévolníkům, zlodějům, lhářům a ostatním jim podobným? Proč s tím Bůh nic neudělá? A nebylo by žádoucí, abychom s tím něco udělali my? Není nutné plevel odstranit?

Pán Ježíš však v dnešním podobenství radí k něčemu jinému. Dobro a zlo, dobří a zlí, setba Boží i setba ďáblova mají pospolu zůstat až do konce. Pak teprve nadejde čas jejich oddělení. Tehdy se s nimi naloží podle jejich užitečnosti. Účtovat se bude, ale najednou. Jenže to už si zařídí Pán Bůh sám. Má na to personál. Třídění nebude svěřeno těm, kdo se chtěli s plevelem vypořádat už během růstu. My lidé tedy nemáme a nebudeme rozhodovat o tom, kdo patří na kterou hromadu. My lidé budeme tříděni. Vždyť v našem nitru neroste jen dobro. Můžeme o sobě tvrdit, že jsme imunními vůči veškerému zlu? Jak potom můžeme s definitivní autoritou vynášet soudy o někom či o něčem? Neodsuzovali bychom tím i sami sebe?

My lidé však nejsme pouhými pasivními objekty. Můžeme podporovat dobro nebo šířit zlo. Můžeme stát na straně Boží anebo se stát ďáblovými pomocníky a rozsévat zlou setbu. Zasévat pomluvy, lži, pololži nebo polopravdy, alternativní fakta, očerňovat druhé…

Ano, zní to lákavě a celkem logicky, že zlu se má zavčasu učinit přítrž. Jenže Boží logika je jiná. Bůh má čas. Lidé bývají netrpěliví. On dává přednost jakési láskyplné opatrnosti, aby nebyli poškozeni ti, kteří si to nezaslouží. Raději nechává prostor zlu, než aby ublížil dobru. A také nechce nechat o osudu druhých rozhodovat ty, kteří na to nemají ty správné schopnosti a znalosti a sami podléhají hodnocení. Ale podobenství nás ujišťuje o tom, že plevel bude zničen, že zlu se dostane zaslouženého osudu a dobro bude odměněno. Některé činy se zkrátka vyplatí a některé ne. O prosazení spravedlnosti tedy nemusíme mít obavy. Nikdo nedokáže překazit Boží úmysly.

Nechápejme však tato slova jako výzvu k rezignaci na činění dobra a odpírání zlému. K tomu, abychom si řekli, že je vlastně jedno, co kdo dělá. O několik kapitol dále nám totiž čteme: “Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra” (Mt 18,15). A pak se popisuje, jak se má dále v podobných situacích v rámci církevního společenství postupovat. Hřích tedy nemá být přehlížen a ignorován. Ovšem cílem takové snahy není druhého zničit, vyloučit, odstranit, ale přivést jej na správnou cestu. Pomoci mu. Udržet jej ve společenství.

Podobenství tak staví hráz mentalitě samozvaných vykonavatelů „spravedlnosti“. Té jejich spravedlnosti. On si ji totiž každý představuje poněkud jinak. Jistě můžeme skutky a věci hodnotit, máme mít zásady a máme prosazovat dobro. Nepřidávat se na stranu zla. Usilovat o to, co považujeme za správné. Zastat se práva a spravedlnosti. Ale co je správné, v tom se lidé úplně neshodnou. Vidíme to názorně třeba v politice. A kolik různých neshod v pohledu na některé skutečnosti panuje mezi křesťany?

Už v Ježíšově době existovaly náboženské skupiny, které se snažily vyhranit vůči těm, kdo nenaplňovali jejich společenské a náboženské představy. Někteří na to šli dokonce s dýkou v ruce, jiní volili spíše jakousi izolaci od ostatních s cílem vytvořit ideální společenství. Podobně tomu bývalo i později a někde je tomu tak i dnes. Některým stačí se od ostatních oddělit, jiní raději ty druhé rovnou odstraní. Kdože nám to tady zamořuje dobrou půdu? Židé, Romové, Slované, Němci, političtí odpůrci, kacíři…? A tak se objevily herbicidy v podobě pogromů, válek, koncentračních táborů, plynových komor, popravišť atd.

V průběhu tohoto roku si připomínáme některá významná výročí, která by nás měla varovat před rozhodováním, které nám nepřísluší. Vzpomeňme na to, co se dělo za 2. světové války, která skončila před 75 lety, nebo na proces s Miladou Horákovou a spol. Nebo na J. A. Komenského, který zemřel před 350 léty. Jako mnozí jiní musel i on kvůli svému vyznání opustit vlast. Tak to vypadá, když lidé v zájmu prosazení svého obrazu světa sahají k násilí a rozhodují o tom, kdo má podle nich právo žít, komu dovolí pobývat na daném území a komu nikoli. Stávají se nejvyššími soudci a staví se na místo Boží. Jenže není to jen záležitost temné minulosti. I dnes se na různých místech světa mnozí chovají podobně. Dějiny by pro nás měly představovat varování před takovými pokusy. Zůstává po nich utrpení a bolest. Spoušť a nespravedlnost.

Spíše než druhé suďme především to, jak se nám daří být dobrou setbou. Pečujme o zahrádku vlastního nitra a tam bojujme proti pleveli. Střežme své myšlení. Rozsévejme do svého okolí dobro, krásu a pravdu.

A na závěr dobrá zpráva: Role pšenice a plevele nejsou striktně dány. I z plevele se může stát pšenice. Zlí nemusejí být zlí navěky. A tak ani to, co je v nás nepěkného, nemusí takovým zůstat. Změna je možná. Díky Bohu.