O (ne)konci - L 21,5–19 (M. Chalupski)

Církevní rok se chýlí k závěru a tím se nám nabízí možnost uvědomit si, že tento svět a to, co se na něm odehrává, má svůj konec. Zatímco text z proroka Izajáše dýchá radostnou nadějí z budoucnosti Jeruzaléma a Božího lidu, oddíl z Lukášova evangelia příliš důvodů k optimismu – alespoň zdánlivě – nenabízí. Avšak v prvním případě je nám předestřen pohled již na věci nové, do nového světa, do nového Jeruzaléma, v případě novozákonním jsme pořád na této zemi, v těchto dějinách, ač i na tento úsek navazují výroky o zničení Jeruzaléma a chrámu a o příchodu Syna člověka. Zmíněné události sice mají předcházet zničení Jeruzaléma, k němuž došlo v roce 70 n. l., což se tehdy mnohým asi mohlo jevit jako konec světa, alespoň toho „jejich“ světa, ale vlastně docela dobře a realisticky vystihují průběh dějin lidstva. Války, přírodní katastrofy, epidemie, pronásledování pro víru v Krista – to vše známe ze současnosti i z minulosti a znali je jistě i první křesťané. Dnes k tomu můžeme přidat terorismus, ekologickou krizi, jaderné zbrojení… Bolesti tohoto světa nejsou jednoznačným znamením jeho nastávajícího konce, ale věrnými společníky lidského rodu a dějin. Právě to, že nejsou jednoznačným znamením konce časů, má snad za cíl přimět čtenáře a posluchače těchto slov k tomu, aby žili v neustálé připravenosti na setkání s Bohem a na Jeho soud. Mnohé dnešní události v nás mohou vyvolávat myšlenky, zda již konec není na dosah. Vypočítávání okamžiku, kdy svět skončí, bylo ostatně v některých dobách oblíbenou disciplínou. Ale ať již kdokoli předpovídá v tomto ohledu cokoli, je třeba nenechat se zmást, nepropadnout strachu a pasivitě, vždyť je-li konec za dveřmi, pak už se nemusíme o nic snažit... Konec všeho je totiž v rukou Božích. On o něm rozhoduje, nikoli lidé.

Jak jsme slyšeli, musejí tady katastrofy a jiné těžkosti být. Ano, tento svět není rájem. Život je záležitostí riskantní a jeho průběh nemáme tak zcela ve svých rukou. Nevíme, co se stane za chvíli, natož za delší dobu. Ocitli jsme se tady a teď, aniž by se nás někdo zeptal, zda o to vůbec stojíme. Bez vlastního přičinění a zájmu jsme se dostali na jeviště divadla svět. A teď musíme hrát, jak umíme…

Jenže tento svět je při tom všem dobrým Božím stvořením. Ale něco se v něm pokazilo, nebo lépe řečeno: někdo to pokazil. Biblickým jazykem řečeno: do světa vstoupil hřích, zlo a tím se zadělalo na problémy. Přesto není svět ponechán na pospas tomu Zlému. Bůh se od svého výtvoru neodvrátil a nepřestal se o svět a o člověka starat. Dokonce do světa přišel, aby se na vlastní kůži zapojil do tohoto představení. Ve velikonočním chvalozpěvu se, pro naše uši snad trochu odvážně, zpívá: „Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“

Ve svých životech se tak setkáváme s dobrým i zlým, s radostí i smutkem; i my sami umíme být dobří i zlí. Také v dějinách se střídají období a zřízení lepší i horší, nikoli však ideální. A tak je dobře, že to, co známe, není definitivní. Že žádný nestvůrný režim, žádná zvrácená ideologie není tady na věčné časy. A že si s nimi i někteří z vás něco užili…

Svět si žádá změnu k lepšímu, směřuje k dokonalému naplnění stvořitelského záměru. A uskutečnění té změny je v dobrých rukou. Bůh už totiž pracuje na novém stvoření. Izajáš to ji již větřil. Jednou Bůh definitivně zvítězí nad vším zlým. Ale to je stále teprve před námi. Avšak na tom novém smíme mít už nyní podíl. Již teď můžeme zakoušet cosi z projevů Božího království. Již teď smíme žít nově, nenechat se ovládat minulostí, nevzpomínat na doby minulé s nostalgií, která přehlíží jejich chyby, nemusíme žít tak, jako kdyby nás již nečekalo nic lepšího. Ovšem je na místě ostražitost a umění rozlišování, abychom neskočili na špek všelijakým svůdcům a špatným vůdcům, různým rádobymesiášům. Je nám umožněno žít opravdu svobodně. Tuto pravou svobodu nám však nezajistí žádný režim, žádný stát, byť by byl sebelepším. Jejím původcem a dárcem je Bůh. Nepřítelem vlastní svobody můžeme být my sami – záleží totiž na nás, jak s ní naložíme – zda ji dokážeme využít k prosazování dobra, nebo ji sobecky zneužijeme jen k vlastním zájmům. I když nejsme všemocní a musíme přijmout svoje limity, přece můžeme svůj život různě utvářet. Nebojme se svobody, nebojme se zkoušet nové věci, jít novými cestami. Avšak dejme přitom na rady toho, kdo nám tuto svobodu vydobyl. Opravdová svoboda neznamená možnost dovolit si vše. Umožňuje nám však nenechat se ovládnout strachem. Přestože je v tomto světě a v našich životech mnoho věcí, které nás mohou děsit a ubírat nám chuť k životu, přece nemusíme tomuto strachu propadat. S Bohem jako svým průvodcem se smíme cítit bezpečně i v situacích, které líčí dnešní evangelium. A tyto okolnosti můžeme také využít, mohou se nám stát příležitostí ke zvěstování evangelia, ale mohou nám také posloužit jako důkaz o správnosti naší cesty, která budí odpor Zlého. I takové situace jako jsou pronásledování pro víru v Krista – což je jeden z reálných fenoménů nejen dnešní doby –, nenávist a zrada i od těch nejbližších, nemusíme prožívat s děsem a ochromením. I tyto jevy jsou součástí lidských dějin. Někteří z těch, kdo jsou tady a mají větší životní zkušenosti než třeba já, by o tom možná mohli leccos vyprávět… Církev by se ovšem měla alespoň občas zamyslet nad tím, zda opravdu budí u druhých odpor – nikoli však kvůli touze po vlivu a moci, nýbrž vytrvalým usilováním o spravedlnost, pravdu a další ctnosti.

Právě pro chvíle protivenství je nám zaslíbena pomoc, útěcha – vždyť ten, o němž máme svědčit, nás nenechá samotné a bude mluvit našimi ústy. Bez jeho dopuštění se nám nic nestane. Tuto úlohu jednotlivých křesťanů však lze uchopit také jako úkol celé církve, která má v dobách příznivých i nepříznivých vydávat svědectví o Pánu svém a zároveň Pánu všech a poukazovat na falešnost jiných pánů, kteří si chtějí činit totální nárok na ovládání druhých a celé společnosti, čímž překračují své pravomoci. Slovo totalita má svůj základ v latinském slově totus – celý. Celý, úplný, totální nárok na člověka má však pouze Bůh. Celostnost lidského života je pak dovršena v dokonalém spojení s ním. Usilovat o toto sjednocení s Bohem je naším životním úkolem, o který se máme snažit i navzdory všem překážkám.

Přes všechny chyby, které tento svět a naše doba jistě má, je však třeba přijmout, že je to nejlepší doba a nejlepší svět, v nichž můžeme žít. Vždyť jsme sem a nyní byli postaveni milujícím a dobrým Otcem, který má ve svých rukou nejen naše životy, ale celý vesmír a celé dějiny. Je to také jediný život, jediná možnost, kterou máme k dispozici. Proto je velice důležité, jak s tímto životem, který jsme obdrželi jako dar, naložíme, jak jej využijeme. Není totiž jedno, dle čeho nebo dle koho se budeme řídit. Komu nasloucháme, koho posloucháme, komu nebo čemu důvěřujeme, co prosazujeme. Zda usilujeme o spravedlnost, dobro, pravdu, o to, co obstojí na věky. Zlo je dočasné, dobro věčné. Svůj zápas o dobro můžeme vést s plnou důvěrou v to, že pravda a láska skutečně jednou definitivně zvítězí nad lží a nenávistí. Pravda a láska je totiž Bůh.

Všemohoucí Bože, ty jsi stvořil nebe i zemi, Ty však také připravuješ nové stvoření. Děkujeme, že nás zveš, abychom na něm měli podíl. Dej nám moudrost, abychom nepodléhali strachu a svodům a abychom dokázali rozpoznávat znamení času a byli dobrými správci darů života a svobody, které jsme od Tebe obdrželi. Prosíme o lásku k Tobě i k lidem, abychom se jednou mohli radovat s Tebou i s našimi bližními ve Tvém království. Amen.