O Mikulášově životním příběhu (pro děti)

Děti, víte, kdo má dneska svátek? Správně, Mikuláš. Mikuláš se proslavil svojí štědrostí, ke které ho vedla víra v Boha. Povím vám dnes jeho pohnutý životní příběh. Narodil se někdy kolem roku 250 v severoafrickém městě Pataře. Jeho otec byl bohatý kupec. Neříká se, co prodával, ale z polohy města a ze znalostí o tehdejším obchodu lze soudit, že jeho hlavním zbožím byly drahé kameny a zlato, důležité byly také zbraně. Co lze vyloučit, je, že prodával otroky. Byl totiž křesťanem.

Ze starých textů vysvítá, že mezi Mikulášem a jeho otcem nebyly dobré vztahy a to kvůli vyhraněně odlišným vlastnostem. Nejtvrdší spory pak byly kolem přístupu k majetku. Vše nasvědčuje tomu, že Mikuláš byl velmi štědrý a od malička dobročinný, zatímco jeho otec byl skrblický boháč. Mikuláš neváhal občas ukrást něco z nesmírného množství otcova zlata a dát tomu, kdo potřeboval. Vypráví se, že si Mikuláš nepřál, aby ti, které obdaroval, věděli, kdo je jejich dobrodincem. Možná, že zprvu i proto, aby nedocházelo k ostrým střetům s otcem. Z dalšího vyprávění se dovídáme, že Mikuláš byl kritizován obchodníky a přáteli svého otce za své chování při náhlé otcově smrti. Zdá se, že Mikulášův otec zemřel v návalu vzteku raněn mrtvicí. Mikuláš velmi mladý stal se tak v okamžiku dědicem všeho úžasného otcova majetku, ale netrvalo mu nijak dlouho, aby byl takřka bez prostředků. Jeho jednání bylo skandální v sociální třídě, k níž patřil, a neslýchaně krásné v očích chudých lidí. I v této době usiloval Mikuláš o to, aby jeho skutky zůstaly utajeny.

Vypráví se opětovně několik případů jeho vynalézavých zásahů. Jedná se o doby, kdy při nesplacení dluhu bylo vzato do zástavy dítě, někdy i žena dlužníka a po uplynutí lhůty byli tito rukojmí prodáni na trhu s otroky. Stávalo se při těchto dramatech jistě i to, že rodina dlužníka raději prchla, jednak aby vyloučila zadržení dalšího člena rodinného kruhu, jednak aby nebyla svědkem prodeje. Dítě samo bylo drženo v pevném uvěznění, aby utéct nemohlo. Mikuláš jedenkrát položil na okenní rám váček s potřebným obnosem peněz, zabušil na okno a v noční tmě rychle zmizel. Dar takřka přišlý z nebe dítě před otroctvím zachránil. Podruhé nadělil podobným způsobem Mikuláš výkupné za malého vězně rodičům do střevíce přede dveřmi. Ohlasem těchto činů je dodnes mikulášská nadílka za okno, či na práh, do střevíce nebo do punčochy.

Nejzvláštnější způsob záchrany však byl případ s komínem. Vypráví se, že jednou bylo dítě už zcela opuštěno a ztraceno, zavřeno v komůrce a přichystáno na nejhorší. Mikuláš nevěděl, jak dítěti peníze přisunout. Zřejmě se neodvažoval otroky otevřeně na trhu vykupovat. Spočítal tedy komíny domu, odposlechl, odkud přichází pláč a v noci jako hbitá kočka vylezl na střechu. Poslouchal, kterým komínem se co ozývá. Poznal komín od světnice, kde běžel radostný hovor, a našel i komín, kterým bylo slyšet slabý pláč. Vzal peníze a vhodil je tímto komínem. Slyšel ještě, jak mince zazvonily o vymetené ohniště krbu a radostný výkřik vězně, ale rychle spěchal pryč. Tento příběh dal vzniknout zvyku dávat dary do krbu a také pověsti o tom, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem, co se kde děje.

Nastraženost bohatých a mocných kruhů rodného města vůči bláznivě a neodpovědně jednajícímu mladíčkovi vedla k tomu, že Mikuláš musil své rodné město opustit, možno skoro říci, že musil utéct. O jeho cestě, která vedla do Palestiny, nevíme mnoho, ale dvě příhody jsou známy dobře. První z nich vypráví o plavbě na moři. Ta se stala náhle krajně nebezpečnou. Moře se umí v kratičké době změnit z laskavé kolébky v hrozivou bouřící propast. Lodi hrozilo ztroskotání a lodníci, kteří vzali neznámého mladíka na loď, usoudili, že přivolal jejich brzkou záhubu. Hotovili se proto Mikuláše vrhnout z lodi, aby se vlny a vítr uklidnily.

On prosil je o jediné, aby mu dovolili pomodlit se k Bohu, od něhož dostal život, který mu nyní odevzdá. „Spěchej“, nařídili plavci a Mikuláš se modlil. Vztáhl ruce a volal proti větru slova, která nebylo pro hučení vln slyšet. Jak se modlitba Mikulášova odvíjela, tišil se vítr a vlny si lehaly jako poslušný pes před svým pánem. V údivu hleděli námořníci na Mikuláše, padli předním na kolena a žádali, aby poručil cokoli, neboť je zachránil a má velikou moc nad bouřemi. On jim s úsměvem řekl, aby mu tedy sňali pouta a pak se jich zeptal, jaké zboží vezou a je-li poctivě nabyté. Přiznali se, že nejméně polovina byla uloupena. Nařídil jim tedy, aby až přistanou, rozdali vše ukradené mezi chudé lidi. A tak se i stalo.

Druhý příběh Mikulášovy cesty byl pro něho vskutku osudový. Pozdě v noci, spíše za prvého úsvitu, připutoval Mikuláš do města Myry na jižním břehu Malé Asie. Nemělo smysl hledat hostinec, protože v tu hodinu sotva by někdo otevřel. Navíc neměl poutník ani penízek, kterým by zaplatil. Vál chladný vítr. „Snad bude otevřený kostel,“ pomyslil si prokřehlý Mikuláš. Zaradoval se, když opravdu našel kostel otevřený. Vstoupil, pomodlil se, ale pak únavou usnul. Spal hluboce, jak spí spravedlivý člověk, kterého netíží žádná zloba. Zda se mu něco zdálo, nevíme. Víme však, že jeho probuzení bylo takové, že měl dojem, že sní, a že mu přineslo mnoho starostí.

V tom městě totiž zemřel biskup a místní křesťané si nevěděli rady, kdo by měl být jeho nástupcem. Napadla je však spásná myšlenka. Ať se stane biskupem ten, kdo přijde první do kostela, aby chválil Boha. Tak se usnesli starší církve a dohodli se, že ihned po východu slunce přijdou do chrámu, aby viděli, kdo tam nejdříve vstoupí. Byli překvapeni, když v kostele nalezli Mikuláše, a neodvážili se ho ani probudit, neboť mysleli, že je tak pohroužen do modlitby, že takřka nevnímá okolní svět. Jejich údiv byl ovšem nesrovnatelně malý ve srovnání s údivem Mikulášovým, když uslyšel, že je zcela jisté, že má být jejich biskupem a že jim byl přímo Bohem za biskupa určen a poslán. Mladý muž jim vysvětloval, že není potřebně vzdělán, že není připraven, že je moc mladý a nemá ani dost běžné lidské zkušenosti. Trvali na svém, a ač se bránil, vzali ho, pomazali na biskupa a bylo.

Mikuláš ujal se tedy úřadu, který na něho tak nečekaně padl. Od starších bratří získal rychle dobré poučení a soustavnou pílí dosáhl časem velkého vědění. Tak jako i dříve, bylo jeho hlavním zájmem dobro dětí. Stal se zřizovatelem škol a sirotčinců, které často navštěvoval, aby zjistil, zda učitelé jsou dobří a zda se žáci dobře učí.

Celkem poklidná doba v počátku Mikulášovy činnosti byla vystřídána novou vlnou pronásledování křesťanů. Za císaře Diokleciána byl biskup Mikuláš zatčen, poslán do vyhnanství a držen několik let ve vězení. O této fázi jeho života jsme beze zpráv. Víme, že když císař Konstantin v roce 313 opět povolil křesťanství, Mikuláš, ne již mladý, se vrací do Myry, kde byl před tím biskupem a pokračoval tam ve všech svých předchozích snahách. Jako úctyhodný stařec se zúčastnil důležitého nicejského sněmu v roce 325 a byl na něm jednou z rozhodujících osobností. Můžeme klidně říci, že je spoluautorem textu Nicejského vyznání víry.

My dnes známe Mikuláše z různých lidových zvyků, ale chtěl jsem, abyste věděli, že to byl jeden z výborných křesťanů rané církve a že jeho životní příběh stojí za to znát.