Nu 21,4-9 (5. neděle postní)

Nu 21,4-9; první čtení Jak 3,1-8

Milí bratři a sestry,

minulou neděli jsme přemýšleli nad slovy z Janova evangelia, která tento příběh připomínají a srovnávají hada, kterého udělal Mojžíš, s Ježíšem vyvýšeným na kříži. Pohled na vyvýšeného hada zachraňoval od smrti podobně jako víra v Ježíše vyvýšeného na kříž.

Dneska bych se chtěl zaměřit na jiný motiv, který je obsažený v tomto příběhu z doby putování Izraelců pouští. Jako příčina toho, proč Izraelci začali mluvit proti Bohu a proti Mojžíšovi je zde uvedeno to, že „lid propadl na té cestě malomyslnosti“ (v. 4). Doslova „byla krátká duše lidu kvůli té cestě“. Co to vlastně znamená, na to se nyní blíže podíváme.

To, že Izraelci táhli cestou k Rákosovému moři, znamená, že se vlastně vraceli, šli zpátky k místu, u kterého už byli dávno před tím. Rákosové moře bylo jedno jejich prvních zastavení na cestě z Egypta (Ex 15,22). Jejich cesta se nyní vracela a vedla velkou oklikou. V 5. Knize Mojžíšově je o této oklice zmínka. Mojžíš tady říká: „Potom jsme se obrátili a táhli dál do pouště cestou k Rákosovému moři, jak Hospodin ke mně mluvil. Po mnoho dní jsme obcházeli pohoří Seír.“ (Dt 2,1). Izraelci se vydali na cestu, která pro ně znamenala putovat mnoho dní navíc. Obcházeli pohoří Seír neboli Edómskou zemi, protože Edómci jim nedovolili projít přes svoje území (Nu 20,18-21).

Velká oklika znamenala velké zdržení a dlouhá cesta navíc způsobila, že lidu už došla trpělivost. Lidu došla trpělivost - tak by se dalo přeložit to, co ekumenický překlad uvádí jako propadnutí malomyslnosti. Kdybychom chtěli zohlednit původní význam použitého hebrejského slova, který znamená „být krátký“, mohli bychom říct, že Izraelci měli krátký dech. Nevydýchali to, že musí jít tak dlouhou cestu navíc. Toto slovo se také používá pro vyjádření bezmocnosti. Na lid dolehla jejich bezmocnost, už neměli sílu zvládat to, co od nich daná situace vyžadovala.

Už to prostě trvá příliš dlouho. Izraelci jsou v poušti už 40 let. Dokonce už stáli na hranicích zaslíbené země, vypadalo to, že jsou v cíli, ale nyní jdou cestou zpátky a od svého cíle se vzdalují. Dělají velkou okliku. Už to prostě trvá příliš dlouho. Všichni už toho mají dost. Jejich duše už nemá kapacitu na to, aby to nadále snášeli, aby to ještě nějak dobře zvládali. Doléhá na ně únava, vyčerpanost, otrávenost, beznaděj, bezvýhlednost. Kdy to skončí? Kdy se to změní? Kdy už budeme konečně v cíli? Duše lidu to už prostě nedokáže nadále snášet a lid ovládne nespokojenost.

Myslím, že Izraelcům můžeme dobře rozumět. Námětem mnoha našich rozhovorů se v poslední době stalo právě to, že neutěšený stav naší společnosti už trvá příliš dlouho. Provází nás ztráta trpělivosti, nervozita, podrážděnost, otrávenost, nespokojenost, bezvýhlednost… Když jsem přemýšlel o tom, co tehdy prožívali Izraelci při putování pouští, a co dnes prožíváme my, říkal jsem si, že na rovině pocitů je naše situace velmi podobná.

Zajímavé je, že v bezprostředně předchozím biblickém oddílu můžeme číst o tom, že Hospodin Izraelce vyslyšel a pomohl jim v boji proti aradskému králi (21,1-3). Ale pak dojde na to, že Izraelci musí zdlouhavě obcházet Edómské území a Boží pomoc se jim najednou jeví jako naprosto nedostatečná a Izraelci začnou mluvit proti Bohu a proti Mojžíšovi (v. 5). V jejich řeči se ukazuje, jak člověk dokáže přehodnotit svůj pohled na věci, které dříve považoval za dobré, a najednou je vnímá jako špatné. Izraelci říkají Bohu a Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! A tato nuzná strava se nám už protiví.“ (v. 5).

Tou nuznou stravou, která se jim protiví, myslí Izraelci manu, která chutnala jako medový koláč (Ex 16,31). Jinde o maně čteme, že „ji lid chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby a měla chuť jako pečivo zadělané olejem.“ (Nu 11,8). Mana se tedy dala připravovat na mnoho různých způsobů, které jsou tady popsané. Nebylo to fádní, stále stejné jídlo. Ale stalo se to, že tato každodenní Boží péče, která se projevovala padáním many kolem Izraelského tábora, Izraelcům zevšedněla a v krizové situaci, do které se dostali, najednou tuto Boží péči úplně přehodnotili. Mana se jim začala protivit a zhnusili si ji. To, co bylo tak úžasné a výborné, je pro ně najednou hnusné.

Tady vidíme, jak ztráta trpělivosti zároveň mnění pohled na dosavadní hodnoty, jak vyvolává znechucení a otrávenost. Jak způsobuje to, že člověk vnímá mnohé věci jinak a dobré věci, které si dříve užíval, jsou pro něj najednou hnusné.

BaS, tento příběh není napsaný proto, abychom posuzovali to, jak se tehdy Izraelci zachovali. Ale může nám ukázat, co se stane, když naše duše ztratí schopnost přijímat těžké a nepříjemné věci, které trvají příliš dlouho. Ztráta trpělivosti vede ke zkratovitému myšlení, které se projeví v tom, jak lid mluví. Proto na něj zaútočí ohniví hadi, kteří mnohé z lidu uštknou a lidé umírají.

Proč právě ohniví hadi? Mají nějakou spojitost s tím, jak lid mluví? Na tuto otázku zajímavě odpovídá rabínský výklad (midraš Tanchuma), který říká: „Had měl jako první ze stvořených bytostí zlý jazyk a působil jím zlo.“ Rabínský výklad tady myslí na hada v ráji, který tím, co říkal, podněcoval člověka proti Bohu. Izraelci, kteří na poušti mluvili proti Bohu, se z tohoto příběhu nepoučili. Pomlouvali dobré Boží dary, znevažovali manu, a proto je hubilo právě uštknutí jedovatých hadů.

Když je tady psáno o ohnivých hadech a jejich uštknutí a také o tom, že Mojžíš udělal bronzového hada, tak při hlasitém čtení hebrejského textu dochází k zajímavé zvukomalbě. Je zde použito hodně slov, která zní jako hadí syčení. Jsou zde nakupeny sykavky, které na jednu stranu evokují hadí syčení, ale zároveň můžou být také náznakem lidského pomlouvání. Zní z toho takové „šuškání“, kterým se šíří pomluvy a jedovatá slova.

„Had“ se hebrejsky řekne nachaš, „bronz“ se řekne nechošet, bronzový had je tedy n^echaš n^echošet a „uštknout“ se řekne našacha, „had uštknul“ se tedy řekne nachaš našach, v těchto slovech je přehozené pořadí stejně znějících písmen. Tím, že se tady tato slova několikrát opakují, tak to při hlasitém předčítání vytváří efekt, který je myslím záměrný. Jsou to slova, která evokují hadí syčení a která zároveň naznačují, že lidská slova někdy působí jako uštknutí. Dokážou člověku zcela otrávit život.

Konfrontace lidu s ohnivými hady přivedla Izraelce k poznání a vyznání toho, že zhřešili. Přišli k Mojžíšovi a říkali: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu…“ (v. 7). Hřích byl v jejich mluvení, v tom, co říkali. My jako lidé často hřešíme mluvením, myslím, že častěji než jednáním nebo naopak nejednáním, tedy, že děláme to, co nemáme nebo naopak neděláme to, co máme.

Milí BaS, výtěžkem dnešního biblického příběhu pro postní dobu může být upozornění na důležitost vytrvalosti, kterou si je potřeba uchovat, i když se nám zdá, že dobrý cíl se nám vzdaluje. Netrpělivost by nás neměla vést k tomu, že nebudeme schopni vidět dobré Boží dary, že propadneme nevděčnosti, že si znechutíme to, co nám dříve přinášelo radost a požehnání.

A druhé upozornění tohoto příběhu se týká oblasti našeho mluvení. Slova mají větší moc, než si někdy uvědomujeme a mohou zcela otrávit lidský život, podobně jako to hadí uštknutí. Zároveň jsme zde ujištěni o tom, že Hospodin má řešení na naše selhávání a směruje náš pohled k nástrojům své záchrany.

Hospodine, měj s námi trpělivost a i nám dávej trpělivost a dobrá slova i této nelehké době. Amen.