Nu 12,1-15

První čtení: Mt 11,28-30; Kázání: Nu 12,1-15

„Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“ (Nu 12,3). Být pokorný znamená jednat nezištně. Nejednat s ohledem na vlastní prospěch, nehledět na vlastní důležitost a velikost. Řecký překlad tady používá slovo, které znamená „tichý“. Tichý je ten, kdo nepozvedá svůj hlas na vlastní obhajobu, nedomáhá se svého práva, nehádá se, nechává to na Hospodinu.

Mojžíš se takto projeví, když proti němu promluví jeho vlastní sestra Mirjam a přidá se k ní i jeho vlastní bratr Áron. Jsou to Mojžíšovi starší sourozenci. Áron byl velekněz a jejich sestra Mirjam byla prorokyně v Božím lidu (Ex 15,20). Bůh promlouval k lidu i skrze ně. Po Mojžíšovi představovali v Izraelském národě nevyšší duchovní autority. Konflikt, o kterém zde čteme, je konfliktem ve vedení Božího lidu a zároveň konfliktem v Mojžíšově vlastní rodině. Kvůli čemu? Zpočátku to vypadá, že kvůli Mojžíšově manželce. To je nanejvýš citlivé téma. Velmi osobní.

Mojžíš si vzal za ženu Kúšijku. Kúš byla oblast dnešní Etiopie. Žena, která pocházela z této oblasti, byla patrně tmavé pleti, byla mouřenínka. Mojžíš si nevzal Izraelitku, dceru svého lidu. Byl tohle důvod, proč proti tomuto sňatku měli jeho sourozenci námitky? Nevíme, text je příliš stručný. Možná jeho sourozencům vadilo, že si vedle své ženy Cipory, která byla Midjánka, vzal ještě další ženu. Ale polygamie v té době nebyla něčím nezákonným, nebyla problémem. A dost možná, že Mojžíš už byl v této době vdovec a nechtěl být prostě sám a tak se znovu oženil a vzal si černošku. No co je na tom špatného? Proč to jeho sourozencům tak vadí? Nevíme. Každopádně Mirjam a Áron kvůli tomu snižují Mojžíšovu duchovní autoritu a vyvyšují svoji vlastní. Nelíbí se jim, koho si vzal a promítají to do jeho jedinečné role prostředníka mezi Bohem a Izraelem: „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?“ (Nu 12,2).

Co to s tím má společného? Co má společného to, že Mojžíš si vzal Kúšijku, s tím, jestli skrze něho mluví Hospodin nějak výlučněji než skrze Mirjam a Árona. Oni jsou pohoršení něčím, co ve skutečnosti žádným pohoršením není a nemá být. Navíc míchají dohromady dvě věci, které spolu nijak nesouvisí. Kdyby řekli, že se jim Mojžíšova nová žena prostě nelíbí, že si Mojžíš neměl brát zrovna černošku, ale měl si vzít Izraelitku, dobře, bylo by to pro Mojžíše nepříjemné. Ale asi by to nedopadlo tak, že by tím naštvali i samotného Hospodina, který slyšel, co říkali.

Mojžíšova žena se jim stala důvodem pro zpochybnění jeho jedinečné role prostředníka mezi Hospodinem a Božím lidem. Nebo byl tento sňatek jen zástupnou záminkou pro to, aby si mohli nárokovat větší podíl na vedení Božího lidu? Každopádně to musela být pro Mojžíše velmi nepříjemná konfrontace.

Mojžíš na to ovšem neříká nic. Neohrazuje se, nehájí se, neargumentuje ve svůj prospěch, nehádá se ani se neuráží. Na rozdíl od Hospodina nevzplane proti Mirjam a Áronovi hněvem. Je tichý. Je pokorný. Nejpokornější ze všech lidí. Mojžíš tímto svým postojem vyjadřuje to, co píše apoštol Pavel v listě do Říma: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ (Ř 12,19). Mojžíš prostě nereaguje, můžeme z toho usoudit, že to nechává na Bohu.

V situacích, kdy se cítíme zraněni, protože se někdo dotýká toho, co je pro nás velmi citlivé a oblast osobních vztahů je velmi citlivá, nebránit se v těchto situacích, to je opravdu něco velmi pozoruhodného. To chce hodně pokory. A navíc tento útok nepřišel od někoho, nad kým lze jen tak mávnout rukou a říct si, že názor těchto lidí mně nemusí zajímat. Útok tady přichází od těch nejbližších, od sestry a bratra, od prorokyně a velekněze. Myslím, že můžeme dobře rozumět tomu, proč se zde říká, že Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi. Jeho pokora se dokonce stala v pozdějších dějinách příslovečnou. Židé, kteří žili před válkou ve východní Evropě, spolu mluvili jazykem, který se nazývá jidiš. A v tomto jazyce je ustálené úsloví, které říká: Mojše rabejnu anives, to znamená: Pokora našeho učitele Mojžíše.

A přitom pokora nebo tichost patrně nebyla nějakou Mojžíšovou přirozenou vlastností. Nemůžeme říct, že Mojžíš byl prostě takovýto, že to odpovídalo jeho charakteru. Ne, spíš je to naopak. Mojžíš se často projevoval jako ten, kdo vystupuje dominantním způsobem, kdo nemlčí, když jde o důležité věci v Božím lidu. Ve dvacáté kapitole 4. knihy Mojžíšovi např. čteme o tom, že na reptání lidu reaguje Mojžíš tak, že lidem vynadá: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ Nato Mojžíš pozdvihl ruku a dvakrát udeřil svou holí do skaliska… (Nu 20,10n).

Mojžíš se taky dokázal rozčílit, dokázal se vytočit na reptající lid. Ale když šlo o něj samotného, když bylo zpochybňováno jeho manželství nebo jeho vůdčí postavení v Božím lidu, tak mlčel. Je to projev jeho velké osobní zralosti. Mojžíš je v tom předobrazem tichého a pokorného Ježíše, který se také nehájí, když je osočován a trápen. Prorok Izajáš píše o roli Hospodinova služebníka, kterou Ježíš přijal: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ (Iz 53,7; srov. Sk 8,32).

Ježíš, protože je tichý a pokorného srdce, tak neklade na lidi požadavky, břemena a nároky, která tíží a tlačí (Mt 11,30). Neznamená to, že by nekladl žádné požadavky a nároky, ale to, co očekává, neuvádí člověka pod tlak. Naopak přináší to v posledku odpočinutí a úlevu. Ježíš člověka nezatěžuje nesmyslnými požadavky, nevytváří problémy tam, kde nejsou, nevyvolává konflikty kvůli zbytečnostem, nenárokuje si úctu a autoritu, pokud ji člověk sám nerozpozná a nepřijme jej za svého Pána. Ježíšovo pozvání je velmi vlídné, je lákavé, je osvobozující a občerstvující. Přál bych nám, abychom je takto směli zakoušet, abychom takto směli prožívat naši víru.

Opačný postoj v našem dnešním příběhu představují Mirjam s Áronem, kteří si pro sebe nárokují větší podíl na vedení Božího lidu, větší autoritu na úkor svého bratra Mojžíše. Ale neřeknou to narovinu, hledají záminku v jeho ženě, která má tmavou barvu pleti. A Boží humor je v tom, že Mirijam je za to potrestaná tím, že je „bílá jako sníh“ (Nu 12,10). Jako by jí Bůh řekl: „Nelíbí se ti černá barva kůže, dobře, budeš ji mít dokonale bílou.“ A Mirjam je bílá jako sníh. Je malomocná.

A Mojžíš, který mlčel, když jej osočovali, nyní promluví. Volá k Hospodinu: „Bože, prosím, uzdrav ji!“ (Nu 12,13). To je to jediné, co Mojžíš v celém příběhu řekne. Předtím mluvila Mirjam, mluvil Áron, hodně také mluvil Hospodin. Ale Mojžíš až doteď mlčel. Promluví, až když se přimlouvá za postižnou sestru.

Mojžíš, pokorný a velký přímluvce svého lidu a Ježíš, pokorný a tichý, který „přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ (Žd 7,25).

Hospodine, děkujeme ti za tyto tvé služebníky, kteří jsou pro nás velkým příkladem pokory i přímluv. Amen.