Nu 11,10–15

Nu 11,10–15

Milí bratři a sestry

i dnes pokračujeme v sérii kázání, ve kterých se ocitáme s Božím lidem na cestě pouští. Poušť je meziprostor, je to prostor mezi otroctvím a životem v zemi svobody. Je to prostor, ve kterém dochází k přerodu Božího lidu. Generace těch, kteří vyšli z Egypta, na poušti zemře a narodí se zde nová generace, která bude schopna vejít do země zaslíbené. Tato skutečnost může být obrazem našeho duchovního přerodu během života, ve kterém putujeme do Božího království. Něco v nás musí odumřít a něco nového se naopak narodit, abychom mohli vstoupit do nového rozměru života u Boha, do života věčného. Na poušti se Boží lid učí chodit s Bohem, je to doba námluv, doba vzájemného poznávání, ale zároveň taky doba různých krizových situací, selhávání, obviňování a trápení.

Když čteme příběhy v knize Numeri, můžeme mít pocit, že je už známe. Něco podobného jsme už mohli číst v knize Exodus. V obou knihách si lid opakovaně stěžuje na nedostatek jídla a pití. V obou knihách lid s falešnou nostalgií vzpomíná na to, co měl v Egyptě. Ale je tady taky podstatný rozdíl.

V knize Exodus Mojžíš volá k Bohu, Bůh mu říká, co má udělat a Mojžíš to udělá. Mojžíš je hrdina, který vždycky zachrání situaci nespokojeného lidu. V knize Numeri Mojžíš kvůli lidu nesmírně trpí, je reakcemi lidu vyčerpaný a podrážděný. Zatímco v knize Exodus lid potřeboval jídlo, v knize Numeri už je s tímto jídlem nespokojený. Boží péče se lidu nelíbí a pláče nespokojeností. Lid se proti Mojžíšovi tentokrát nesrocuje, ale rezignovaně pláče každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. To znamená, že nespokojenost tentokrát nespojuje, ale rozděluje. Každý si pláče zvlášť u sebe doma.

A Bůh na to reaguje podobně jako tehdy, když si Izraelci udělali zlaté tele: „Hospodin vzplanul velkým hněvem a v očích Mojžíšových to bylo zlé.“ (Nu 11,10). Otázkou je, co považoval Mojžíš za zlé? To, že lid plakal kvůli tomu, že nemají maso, nebo to, že Hospodin vzplanul velkým hněvem? Překladatelé českého ekumenického překladu se kloní k tomu, že Mojžíš považoval za zlé to, že lid rezignovaně plakal. Ale Mojžíšova následná slova spíše svědčí o tom, že považoval za zlé Hospodinovu reakci, Hospodinovo vzplanutí hněvem. Mojžíš Hospodinu říká: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle?“ (v. 11). Zlo tedy Mojžíš připisuje Hospodinu. Vypadá to tak, že Mojžíš ztrácí svoje odhodlání a svoji sebekontrolu, které u něj známe z knihy Exodus.

Před tím Mojžíš vždycky volal k Bohu a prosil za lid a přinášel od Boha řešení. Izraelci viděli Boží znamení a zázraky, kterými byli zachraňováni. Při vyvedení z Egypta dostali svobodu, na hoře Sinaj dostali pravidla pro život ve svobodě a taky Boží péči, zaopatření na cestu. O tom je kniha Exodus.

Při putování pouští se potřebují naučit, jak v této darované svobodě žít. Příběhy v knize Numeri jsou ukázkou toho, jak je to nesnadné. Jak nesnadný je přerod lidí, kteří žili po generace jako otroci, v lidi, kteří vytvoří svobodnou a zodpovědnou společnost. Kniha Numeri ukazuje, že neustálé problémy lidu už nebude nadále schopen řešit jejich vůdce Mojžíš. Musí se to naučit sami.

Mají za sebou první část své cesty, opustili Egypt, na Sinaji uzavřeli s Bohem smlouvu, mají svobodu a nyní musí převzít zodpovědnost, která ze svobody plyne. Už se nemají spoléhat na Mojžíše, že za ně bude všechno dělat. Potřebují se naučit čelit výzvám, rozvíjet svoji odvahu a schopnosti, svoji vytrvalost v dobrém, schopnost zvládat nároky, které sebou život ve svobodě přináší a žít v osobní důvěře vůči Bohu.

Mojžíš v našem dnešním biblickém příběhu prožívá extrémní tíhu své vůdcovské odpovědnosti. Má dojem, že Bůh po něm chce něco, co už nemůže zvládnout. Vnímá, že Hospodin s ním nakládá zle, když po něm chce, aby byl nadále vůdcem tohoto lidu. Je to už pro něj neunesitelné. Biblický text nám nabízí vnitřní náhled toho, jak to Mojžíš prožívá. Jak prožívá svoji náročnou pozici mezi Hospodinem na jedné straně a lidem na straně druhé.

Jeho modlitba, to, s čím se na Hospodina obrací, začíná nebývale ostrým obviněním: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost...?“ (v. 11) Dvakrát ostře vyčítavé „proč“? Hospodine, proč jednáš tak zle? Připsat Bohu takto přímým způsobem zlé jednání, to není v rámci biblické řeči o Bohu příliš časté, ovšem najdeme to i na několika dalších místech.

Např. když Mojžíš na Hospodinův pokyn jedná s faraónem o propuštění lidu a faraón v reakci na to ještě přitvrdí jejich otročinu, tak Mojžíš Bohu říká: „Panovníku, proč zacházíš zle s tímto lidem? Proč jsi mě poslal?“ (Ex 5,22). To je velmi podobná výpověď, kde se Mojžíš také dvakrát vyčítavě Boha ptá „proč“? Ovšem zatímco tenkrát se ptal: „Proč jednáš zle s tímto lidem?“ Nyní se ptá: „Proč jednáš zle se mnou?“

V jeho dalších slovech se ukazuje, jakou měl Mojžíš představu o svém úkolu: „Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům?“ (v. 12) Mojžíš Hospodinu předhazuje, že mu řekl, aby nesl lid v náručí tak, jako chůva nemluvně. Ale Hospodin mu nic takového neřekl. Bůh chtěl od Mojžíše, aby jeho lid vedl, to ano, ale neřekl mu, jak to má dělat. Nediskutoval s ním o jeho vůdcovském stylu. To Mojžíš byl přesvědčený, že Bůh po něm chce, aby to dělal takto. Aby se o lid staral jako o malé děti, aby za ně všechno udělal, všechno jim strčil až pod nos, všechny problémy za ně vyřešil. To je vidět i na další Mojžíšově otázce: „Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu?“ (v. 13).

Mojžíš se cítí být zavázán k tomu, aby lidu opatřil maso, které tak intenzivně požadují. Z toho je vidět, že tento jejich požadavek neodmítá, naopak, vztahuje nárok tohoto požadavku na sebe. Chápe to tak, že lidé maso chtějí po něm a on neví, jak jim ho opatřit. Zlé v jeho očích tedy nebylo to, že lid plakal kvůli nedostatku masa, zlá se mu jevila Hospodinova reakce. Zlé v jeho očích bylo to, že Hospodin vzplanul hněvem.

Problém ovšem je, že pokud se Mojžíš bude k lidu neustále chovat tak jako rodič k malým dětem, tak oni nikdy nedospějí. Zůstanou stále malými dětmi, zůstanou závislí, pořád nespokojení, pořád budou klást požadavky, a když nedostanou to, co chtějí, tak brečí. Takovéto reakce se dají vydržet nějakou dobu, ale nedá se to vydržet pořád. A tak nakonec chce Mojžíš raději umřít a říká Bohu: „Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij.“ (v. 15) To jsou slova, která vyjadřují jeho nejhlubší bezradnost, jeho pocit, že se ocitl v naprosto bezvýchodné situaci a chce být aspoň ušetřen dalšího trápení. Nechce už mít před očima své zlo.

Ovšem v hebrejské předloze zde máme poznámku, že původně tam bylo uvedeno: „Ať nevidím tvoje zlo.“ Tedy podle té původní podoby textu chtěl Mojžíš umřít, aby už nemusel vidět zlo, které koná Hospodin. To se opisovačům hebrejského textu zdálo přeci jen jako příliš silné vyjádření a tak změnili osobní zájmeno, které vztahovalo zlo k Hospodinu, za osobní zájmeno, které ho vztahuje k Mojžíšovi. Ovšem moc tomu nepomohli, protože Mojžíš o tom, že Hospodin jedná zle, mluvil už předtím.

Mojžíš prožívá hlubokou krizi své vůdcovské role. Ukazuje se, že už to nezvládá. Že má o svém vedení představu, která lidu neumožňuje vyrůst a dospět, rozvíjet jejich schopnosti, přebírat odpovědnost a budovat si zdravé sebevědomí. Mojžíš se dostal do pasti své představy o tom, jak má lid vést. Ale patrně se do této pasti dostal kvůli lidem, kteří ho do této pozice natlačili, kteří se chtěli pořád nechat nosit a nechtěli sami nic řešit. Můžeme to vidět už v tom, co lid říká Mojžíšovi na Sinaji, když Bůh vyhlašoval Desatero: „Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,18–19) Mojžíš se tedy stane jedinečným prostředníkem mezi Hospodinem a Božím lidem, ale cílem má být to, že lid dospěje a převezme odpovědnost za svoji vlastní budoucnost.

Hospodine, někdy si vytváříme falešné představy o tom, co po nás chceš jako Mojžíš, a jindy zase odmítáme převzít odpovědnost za svůj duchovní život jako Izraelský lid. Děkujeme ti za trpělivost, kterou máš s každým z nás. Amen.