1Kr 16,29–34; 1J 5,20.21 (2009-08-06)

Milí BaS, apoštol Jan, autor epištoly, která má jako důležité téma lásku, končí svůj dopis slovy varování před modlářstvím. A je jistě závažné, že poselství apoštola lásky ústí do této výzvy, neboť modly rozkládají lásku k Bohu i k bližnímu. Ale co to vlastně je modlářství nebo modla? Taková nemoderní, nesrozumitelná slova, mají ještě dnes nějaký aktuální význam?

Chtěl bych to s vámi nahlédnout na základě našeho prvního čtení z 1Kr 16, kde je příkladem modlářského jednání izraelský král Achab. Achab je zde opakovaně uváděn jako syn Omrího, o kterém je v předchozích verších řečeno, že chodil v hříchu Jarobeáma a svými modlářskými přeludy urážel Hospodina, Boha Izraele (v. 26). A o Achabovi je to stejné v našem čteném oddíle zmíněno také, včetně toho, že to dělal víc, než všichni králové před ním: „A stalo se, že mu byla lehká věc chodit v hříších Jarobeáma…“ (v. 31). ČEP překládá, „že mu to bylo málo“. Jako by mu nestačilo to modlářství, které před ním podle vzoru Jarobeáma dělali jeho předchůdci a potřeboval k tomu ještě přidat něco horšího.

Ale podívejme se nejdřív, v čem spočíval ten tzv. Jarobeámův hřích? Konkrétně Jarobeámovo modlářství. Jarobeám byl velmi schopný muž, který vykonával v Šalomounově vládě výběrčího daní. Bůh mu skrze proroka Achijáše řekl, že mu po Šalomounově smrti svěří vládu nad deseti severními Izraelskými kmeny. Jarobeám potom ze strachu před Šalomounem utekl do Egypta a když slyšel, že Šalomoun zemřel, vrátil se zpět z nuceného exilu do Izraele. Mezi tím prosil Izraelský národ Šalomounova syna – dědice království, aby jim snížil daně. On to však odmítl a naopak ještě přitvrdil a to vedlo k tomu, že se většina národa vzbouřila, odtrhla se od Davidovy dynastie, která sídlila v Jeruzalémě a zvolila si za krále právě dřívějšího ministra Šalomounovy vlády, schopného Jarobeáma. Potud to všechno bylo podle Boží předpovědi.

Jenže Jarobeám se snažil konsolidovat svoji novou říši také nábožensky a protože Hospodinův chrám byl v Jeruzalémě, odkud vládl Šalomounův syn, tak Jarobeám založil na svém území dvě nové svatyně. Nechal do nich udělat zlaté býčky, dosadil do nich kněze a zavedl pro Izraelce nový svátek. Bůh, který byl v těchto svatyních uctíván, měl být sice Bůh, který Izraelce vyvedl z Egypta (1Kr 12,28), ale byl zobrazený jako zlatý býček. Přesně tak, jako to kdysi udělal Áron pod horou Sinaj, když se Mojžíš příliš dlouho nevracel a lid potřeboval nějaký viditelný výraz toho, že Bůh je v jejich středu.

Tím byl obraz o Bohu výrazně pokřiven, Hospodin přece není žádný býk, i když se v Bibli na šesti místech o Bohu obrazně jako o býku skutečně hovoří. Býčí síla a vznešenost znázorňuje něco z Hospodinových kvalit. Ale vzít to doslovně a zobrazit Hospodina jako býka, to je výraz modlářství, které Jarobeám prosadil jako státní náboženství severního Izraelského království. Ale stále ještě tady zůstával odkaz na příběh vyvedení z Egypta, na ten základní příběh o tom, kdo je náš Bůh. Je to ten, který nás vyvedl z Egyptské země.

Takže Jarobeámovo modlářství je jakýsi mix pravého a falešného náboženství. Upravil si to stávající izraelské náboženství podle vlastních představ, podle toho, co podporovalo jeho politické zájmy a potřeby. Vyhověl také určitým potřebám lidu po zviditelnění Boha, a proto se jeho náboženská podnikavost ujala.

Verš 26 z námi čtené 16. kapitoly říká, že Jerobeámův hřích spočíval v tom, že svedl Izraelce k urážení Hospodina doslova „skrze své nicotnosti“, ČEP to překládá jako „přeludy“, kraličtí jako „marnosti“. Tohle slovo často používá biblická kniha Kazatel, když opakuje, že všechno je marnost nebo pomíjivost. Ti zlatí býčci jsou zde charakterizováni jako něco marného, pomíjivého, jako jakýsi přelud, který člověka oblouzní, nijak mu nepomůže a naopak mu znemožní správné poznání Boha.

Z této souvislosti můžeme modlářství krále Jarobeáma chápat jako vztahování se k pomíjivým věcem tak jako k živému a věčnému Bohu. To Hospodina pochopitelně uráží a degraduje, když lidé dávají přednost něčemu, co nemá trvalost a stálou platnost. Když místo něho doufají v něco pomíjivého a přisuzují tomu činy, které vykonal Hospodin.

Jarobeám řekl o zlatých býčcích: „Hle tvůj Bůh, Izraeli, který tě vyvedl ze země Egyptské“ (1Kr 12,28). To je, jako by majitel stáda dojnic řekl člověku, který se zázračně uzdravil ze smrtelné nemoci: „Uzdravil ses proto, že jsi denně vypil půl litru mléka a teď to budeme propagovat jako všelék“. Něco na tom možná je, že mléko je zdravé, ale podstata věci je někde jinde a člověk k ní nedohlédne, protože ulpí na mléku, ulpí na zlatém teleti, ulpí na něčem, co je pomíjivé a to věčné mu pak unikne.

Tak to je Jarobeámovo modlářství, ale Achabovi to bylo málo, zlatí býčci mu nestačili a začal uctívat modlu, která se jmenuje Baal. Postavil mu v Samaří, hlavním městě severního Izraele, chrám a oltář a chodil ho tam uctívat. Na počátku opět byly pragmatické důvody. Achab chtěl svou říši upevnit manželským kontraktem s princeznou Jezábel, dcerou fénického krále. Na důkaz státního spojenectví si vzal za ženu dceru sousedního krále. Toto manželství však poznamenalo celé jeho kralování. Ve Fénicii se uctíval Baal a s královnou Jezábel se Baalův kult rozšířil i v Izraeli. Achab se postaral o to, aby se Jezábel, co se náboženství týče, cítila v Samaří jako doma a proto propagoval baalismus jako izraelské státní náboženství. Jezábel se tak stala typickým svůdcem Božího lidu k modloslužbě. V knize Zjevení se o ní píše: „Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách.“ (Zj 2,20).

Baal byl tehdy vnímán jako božský všeoplodnitel a dárce hojnosti na úrodě i dobytku. Jeho plodivá síla měla přinášet regeneraci celé přírody. A protože byl Baal bohem plodnosti, mělo podle některých biblických náznaků jeho uctívání orgiastický charakter, tedy určitou složku baalské bohoslužby patrně tvořila kultická prostituce (srov. Nu 25,1–18). Sexuální projev byl v baalismu způsobem, jak se prolomit do božské sféry, jak magicky přivolávat boží požehnání. Proto se v Bibli uctívání Baala říká smilstvo. Odtud také můžeme tušit, proč byla tato kultická praxe pro Izraelce podmanivá. Zde už nenacházíme nic, co by nějak odkazovalo na to, jaký je Hospodin, je to modlářství nejhrubšího zrna, které počítá i s praxí lidských obětí, jak to naznačuje následující verš z 1Kr 16,34.

Modlářství tohoto typu chce, podobně jako v Jarobeámově případě, božskou mocí disponovat a manipulovat, ale činí tak navíc způsobem, který je obzvláště zavrženíhodný. Zneužívá lidské instinkty a touhu po plnosti života. Je to hledání života způsobem, který pravý život či hlubší rozměr života v posledku ničí. Uctívání Baala znamená rozklad vztahů rodinných a totální deformaci vztahu s živým a pravým Bohem.

Na počátku obojího modlářství Jarobeámova i baalismu je nedůvěra vůči Hospodinu a strach. Jarobeám zavedl kult zlatých býčků, protože se bál, že kdyby lidé chodili slavit bohoslužby do Hospodinova Jeruzalémského chrámu, tak by se navrátili k Davidovu domu. A také Achab se obával o stabilitu své říše a tak se spříznil s Fénickým královstvím sňatkem s princeznou Jezábel, a protože byl vychován v Jaroboámově modlářsví, neměl problém zajít ještě dál a zavést v Izraeli baalismus.

Můžeme shrnout, že strach o vlastní pozici je výrazem nedůvěry vůči Hospodinu a motivem k modlářské snaze o nějakou formu náboženského sebezajištění. Proto je modlářství jako projev strachu opakem vztahu důvěry a lásky. Apoštol Jan píše ve své první epištole: „My jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm… Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1J 4,16–18).

(srpen 2009)