NASLOUCHEJ ...

Když Tě požádám, abys mi naslouchal, a Ty mi začneš dávat rady, neděláš, oč jsem Tě žádal.

Když Tě požádám, abys mi naslouchal, a Ty mi začneš vysvětlovat, proč bych neměl cítit takhle, šlapeš po mých citech.

Když Tě požádám, abys mi naslouchal, a Ty máš pocit, že musíš něco dělat, abys řešil můj problém, ubližuješ mi, i když se to třeba zdá divné.

Naslouchej !

Všechno, oč jsem požádal, bylo právě to. Ne hovořit nebo jednat – jen mě poslouchat. Rada je levná: dostaneš ji z časopisu za pár korun. Ale já můžu jednat sám, nejsem bezmocný. Možná jsem ztratil odvahu a víru, ale nejsem bezmocný.

Když za mě uděláš něco, co mohu a potřebuji pro sebe udělat sám, přispíváš k mému strachu a slabosti.

Ale když přijmeš jako naprostou skutečnost, že cítím to, co cítím, ať je to jakékoli, můžu se zbavit nutnosti Tě přesvědčit a začít s prací na pochopení, co je za těmi iracionálními pocity.

A když se to objasní, odpověď je zřejmá, a já nepotřebuji radu. Iracionální pocity mají smysl, když pochopíme, co je za nimi.

Možná, že takhle někdy účinkují pro některé lidi modlitby, protože Bůh je moudrý, nedává rady a nesnaží se věci vylepšovat. “Oni” jen naslouchají a nechají Vás, abyste si věci sami za sebe zpracovali.

Takže prosím, naslouchej, a jen mě slyš, a chceš-li hovořit, počkej chvilku, až budeš na řadě, a já budu naslouchat Tobě.

(Linka důvěry, Praha)