Mt 9,35–38; první čtení Ez 34,11–16

Mt 9,35–38; první čtení Ez 34,11–16

Milí bratři a sestry,

evangelijní oddíl, který je stanoven na dnešní neděli, se dobře hodí k dnešní bohoslužbě, při které bude instalována seniorátní kurátorka a po které budeme besedovat se synodním kurátorem a přemýšlet o směřování církve.

Ježíš obchází galilejská města a vesnice, káže evangelium o království a setkává se se zástupy lidí. Vidí zástupy lidí, kteří jsou vysílení a skleslí, jsou jako ovce bez pastýře a je mu jich líto.

Evangelijní vyprávění věnuje poměrně velkou pozornost stavu těchto lidí. Dalo by se to přeložit tak, že byli „umoření“ nebo „vyčerpaní“. A to druhé slovo – „skleslí“, to bychom mohli vyjádřit v dnešní mluvě tak, že to byli lidé, kteří se složili. Když je někdo dlouhodobě přetížený, tak se pod tíhou toho, co je na něj naloženo a nedokáže to už unést, takzvaně složí. A pak už jenom bezmocně leží na zemi, nemůže se zvednout, nemůže už dál. Dneska v takových situacích říkáme: „Já jsem se z toho složil.“ Prostě už jsem něco neustál, neunesl, nemohl jsem dál, sejmulo mě to. Je to popis totální vyčerpanosti, lidského krachu.

Říct, že tito lidé byli skleslí, tak jako to dělá ekumenický překlad, je trochu oslabené. Oni byli spíš, obrazně řečeno, sraženi k zemi. Byli v opovržení. Cítili se, jako kdyby je někdo pohodil nebo odhodil, jako něco nepotřebného a bezcenného. Cítili se jako odpad. Jako to, co je nepotřebné a vyhozené. Nevím, jestli znáte stav takovéto vyčerpanosti a prázdnoty, ve které přichází pocity tohoto typu. Nevím, jestli jste se takto už někdy cítili, ale myslím, že všichni dokážeme aspoň trochu tušit, v jakém stavu byli zástupy lidí, se kterými se Ježíš setkal.

Možná těmto lidem prostě došly síly nebo nějak v životě zkrachovali. Jejich obraz je doplněn ještě tím, že byli jako ovce bez pastýře. To je starozákonní obraz neblahého stavu Božího lidu. V 1. knize královské čteme slova proroka Mikajáše: „Viděl jsem všechen izraelský lid rozptýlený po horách jako ovce, které nemají pastýře…“ (1Kr 22,17). To jsou pro krále Achaba slova prorockého varování. Lidé nebudou mít, kdo by je vedl, kdo by je sjednocoval, vytvářel z nich společenství. Budou rozptýlení po horách jako ovce bez pastýře. Budou vyčerpaní z toho, že si sami budou hledat pastvu a nenajdou, budou vysílení a zemdlení.

V evangeliu je to obraz bídného duchovního stavu Božího lidu. Ti lidé nebyli vyčerpaní především fyzicky, ale duchovně. Je to zástup lidí, kteří jsou dezorientovaní, zmatení, možná ovládaní pocitem, že o ně nikdo nemá zájem, že jsou ponecháni napospas sami sobě, že se nemají na koho obrátit, že není nikdo, kdo by pro ně měl porozumění, kdo by jim ukázal zdroje, ze kterých mohou načerpat posilu.

Ovce bez pastýře sami nenajdou potravu. Ovce bez pastýře sami nevytvoří stádo. Když někdo dlouho a marně hledá zdroje, ze kterých by mohl načerpat posilu, tak mu časem prostě dojdou síly. Je vyčerpaný, skleslý. Možná v těchto lidech dokážeme poznat sebe nebo někoho, koho známe.

Ale evangelijní vyprávění zároveň vyjadřuje velkou naději. Ta naděje je v tom, že Ježíš si těchto lidí všímá. Vidí je a je mu jich líto. Ježíš jedná na základě soucitu. V tom je naděje. V evangeliích čteme víckrát o tom, že Ježíš jednal na základě soucitu.

U Matouše ve 14. kapitole opět čteme o tom, že Ježíš „uviděl velký zástup lidí a bylo mu jich líto.“ (Mt 14,14). V 15. kapitole čteme, že Ježíš si zavolal své učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst…“ (Mt 15,32). Ve 20. kapitole čteme, že když Ježíš vycházel z Jericha, volali na něj dva slepci. A „Ježíš, pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli…“ (Mt 20,34).

V dalších evangeliích bychom našli podobné zmínky o tom, že Ježíš reagoval na lidskou bídu soucitem. Tento motiv jednání nacházíme také v Ježíšových podobenstvích. Samařan uviděl ležet u cesty polomrtvého člověka a pohnut soucitem ošetřil jeho rány. Otec uviděl zdálky svého marnotratného syna, jak se k němu zbídačeně vrací a hnut lítostí běžel k němu. Slovo o soucitu nebo o lítosti se stalo v evangeliu nosným výrazem poselství o Ježíšovi, který přichází lidem na pomoc. Ježíš není bědným stavem zástupů rozhořčen, ale pohnut k soucitu.

Ježíš vidí zbídačené lidi a je mu jich líto a zároveň je vidí jako ty, kteří dozráli ke žni. „Žeň je velká“, říká Ježíš svým učedníkům, když vidí tyto zástupy. To znamená, že takovýchto lidí je opravdu spousta. Tito lidé jsou zralí jako obilí před sklizní. Jsou zralí ve smyslu oslovitelnosti ve svých problémech. Jsou zralí pro Boží království.

To, co dozrálo pro Boží království, to nejsou zástupy lidí zbožných, spravedlivých, lidí morálně na výši. Jsou to zástupy lidí, kteří ve svém životě ztroskotali a nemají nic svého, na co by se mohli spolehnout. A právě proto jsou oslovitelní nabídkou Božího království. Jenomže tyto lidi hned tak nikdo neosloví, protože jsou v opovržení. Možná to byli celnící, kteří šli původně jen po penězích, ale už pochopili, že to má i pro ně stinné stránky. Možná to byly prostitutky, které tedy občas někdo osloví, ale ne pro to, aby jim nabídl cestu zpátky k lidské důstojnosti.

Jsou to lidé, kteří uvízli ve svých problémech, jsou vyčerpaní, opovržení, v dezolátním stavu. Úrodou zralou ke žni jsou ti, kteří potřebují pomoc a jsou schopni pochopit, že tu pomoc opravdu potřebují. Jsou jako ovce bez pastýře a jako úroda bez ženců, kteří by je sklízeli.

Jsou v tak dezolátním stavu, protože se o ně nikdo nestará, nikdo se o ně nezajímá. Úroda těch, kteří jsou oslovitelní, zralí pro Boží království, je dnes stejně tak hojná, jako byla tehdy v dobách Ježíšových. Ale možná podobně dnes jako tenkrát, nikdo tyto lidi nesbírá a neoslovuje. Nikdo se o ně nestará a nezajímá. Tehdy byli mimo zájem duchovních vůdců jejich národa. Patrně nevypadali perspektivně, nedalo se od nich nic moc čekat. Nikdo je jako pastýř nevedl ke zdrojům věčného života. Ale Ježíšovi je těchto lidí líto.

Pro nás je důležité, co z toho Ježíš vyvozuje. Co z toho plyne pro jeho učedníky. První skutečnost: „Dělníků je málo.“ Je málo těch, kteří oslovují tyto zástupy a zvou je do Božího království. Lidí zralých ke žni je mnoho, ale ženců je málo. Myslím, že všichni vnímáme, jak je tento stav aktuální. Lidí zralých pro Boží království je stále hodně, stejně jako je stále málo těch, kteří by do něj zvali.

Druhou skutečností, kterou z daného stavu Ježíš vyvodí, je výzva: „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ Ježíš potřebuje spolupracovníky. Ten předchozí obraz o ovcích bez pastýře by mohl vést k závěru, že Ježíš je tím pastýřem, který se ujme zubožených ovcí a všechno tím bude vyřešeno. Ale ono to tak není. Ježíš chce spolupracovat s mnoha dalšími lidmi, kteří se budou podílet na žni. Na shromažďování úrody. Žeň, to je kolektivní dílo. To neudělá jeden byť sebeschopnější jedinec.

Učedníci tedy mají prosit Boha, který je Pánem žně, aby vyslal dělníky. Žeň je v Boží kompetenci a Ježíš dříve, než vyšle své učedníky do práce, tak je vybízí, aby prosili Pána za další spolupracovníky. Ježíš nechce, aby se jeho učedníci strhali, protože jich je málo a práce mnoho. Chce, aby hledali nové spolupracovníky, aby za ně prosili, aby vytvořili silný tým. To je Ježíšova vize pro jeho církev. A věřím, že tato jeho vize platí i pro nás dnes.

Pane, pošli dělníky na svou žeň. Amen.