Mt 6,5-8; první čtení: Dt 9,23-29

Milí bratři a sestry,

jak se modlit, co je důležité při modlitbě? Modlitba je jeden ze základních projevů křesťanského života, můžeme říct duchovního života vůbec. Pro duchovní život je modlitba nepostradatelná.

Z dnešního prvního biblického čtení z 5. knihy Mojžíšovi jsme slyšeli o Mojžíšově přímluvné modlitbě za celý národ. Tato modlitba nás může něčemu důležitému naučit. Také Ježíš učí své následovníky, jak se modlit, o tom jsme četli v evangeliu.

Ježíšovi učedníci se po jeho nanebevstoupení svorně a vytrvale modlili a byli tak připraveni na přijetí Ducha Svatého (Sk 1,14). Blíží se svatodušní svátky a tak se můžeme jako Ježíšovi učedníci také modlit a připravovat se tak na tuto slavnost. Podívejme se tedy dnes blíže na to, co nás Mojžíš a Ježíš učí o modlitbě.

Mojžíš se modlí k Hospodinu a prosí za svůj lid, který Hospodinu opakovaně vzdoroval, nedůvěřoval mu a neposlouchal ho. Ve vyprávění v 5. knize Mojžíšově předchází zmínce o Mojžíšově modlitbě připomínka událostí, ve kterých Boží lid rozlítil Hospodina tak, že Hospodin už s nimi chtěl skoncovat. Mojžíš na to reagoval tím, že vystoupil na vrchol hory a „vrhal se před Hospodina čtyřicet dní a čtyřicet nocí“ (Dt 9,18.25).

Mojžíš byl na vrcholu hory sám s Hospodinem po takto dlouhou dobu a to, co tam dělal, je vyjádřeno slovem, které se v tomto tvaru vyskytuje jenom tady (v. 18 a 25) a pak v 10. kapitole knihy Ezdráš. Ekumenický překlad toto slovo překládá obratem „vrhat se k zemi“. Je to gesto hluboké pokory, podřízenosti a sebeodevzdání. Gesto, kterým se Mojžíš pokořuje před Hospodinem a pak, v této poloze, se modlí a přimlouvá se za svůj lid.

Pozoruhodné je, že toto vrhání se před Hospodina (vaetnafal v. 25) je v hebrejštině velmi podobné slovu, které znamená „modlit se“ (vaetpalel v. 26). Modlitba a pokoření se před Hospodinem patří k sobě. Mojžíš se takto pokořuje a modlí čtyřicet dní a čtyřicet nocí, není to tedy jen nějaká chvilková záležitost. Jeho příklad nám ukazuje, že k modlitbě patří vytrvalá pokora. Při modlitbě si člověk uvědomuje, že promlouvá ke Stvořiteli světa, který je podle Ježíše skrytým a zároveň vidícím to, co je ve skrytosti (Mt 6,6).

V židovství Ježíšovi doby bylo místo modlitby především v synagoze. Synagoga bývala také označována slovem, které bychom mohli přeložit jako „modlitebna“. Jakoby modlitba byla tím nejdůležitějším, co se zde má konat. Modlitba měla stanovené své pravidelné časy, byla obvyklá ranní, odpolední a večerní modlitba, ale tyto časy nebyly stanoveny přesně na nějakou hodinu. Nebylo to tak, že např. večerní modlitba musí být vykonána přesně v šest hodin, a proto, když je někdo v tuto dobu někde venku na ulici, nebo na nároží, tak se musí zastavit a modlit se tam, kde právě je. Takto je to chápáno a praktikováno v islámu, ale ne v judaismu nebo v křesťanství.

Proto Ježíš říká, že když se někdo modlí na nějakém veřejném místě, tak aby byl všem na očích, tak to není projev jeho zbožnosti, ale spíš jeho pokrytectví, protože tento člověk chce předvádět svoji zbožnost.

Modlitba se pronášela polohlasem, nebyla to tedy tichá modlitba v lidském nitru. Modlitebník při ní vyslovoval nahlas určitá slova a taky se ve stoje kýval, protože modlitba se prováděla celým tělem. Když se tedy někdo modlil na veřejném místě, bylo dobře patrné, že se modlí. Takto pojatá modlitba mohla ovšem svádět k sebe-předvádění. Modlitba před publikem sváděla k tomu, aby se člověk modlil pro publikum. Byla to pak modlitba pojatá jako herecký výkon, modlitba, jejíž odměnou je ocenění publika.

Ježíš proti tomu doporučuje modlit se ve skrytosti. Modlitba je rozhovor s nebeským Otcem, který zůstává skrytý, a proto i člověk se má modlit ve skrytosti. Člověk skrytý ve svém pokojíku promlouvá ke skrytému Bohu, který vidí to, co je skryto. Tak se člověk vyhne pokušení předvádět se, dávat na odiv svoji zbožnost a také se mu patrně bude lépe soustředit na to, že v modlitbě promlouvá k Bohu, který je skrytý a zároveň je naším nebeským Otcem.

Podle Ježíše je Bůh naším Otcem, který zůstává skryt. Pro naši modlitbu je důležité uvědomit si, ke komu v ní promlouváme. Hospodin je označen jako „skrytý Bůh“ u proroka Izajáše: „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15). Na mnoha biblických místech je Boží skrytost, Boží skrytá tvář, vnímána jako projev Božího rozhořčení nebo rozlícení. Bůh se skrývá v důsledku lidských hříchů a je to pociťováno jako něco velmi neblahého a tíživého (viz Dt 31,18; 32,20; Ž 13,2; 27,9; 44,25; 69,18; 88,15; 89,47; Jb 13,24; Iz 8,17; 54,8; 57,17; 59,2; 64,6; Jr 33,5).

V tomto Izajášově výroku je ovšem skrytý Bůh zároveň Bohem Izraele a spasitelem. Jeho skrytost tedy není považována za něco negativního, je protikladem k modlářským výtvorům (v. 16), které jsou dobře vidět, ale které člověku nijak nepomohou. Boží skrytost znamená, že jeho vláda není zjevná, a přesto je Bohem svého lidu a spasitelem. K tomuto skrytému Bohu se tedy obracíme v modlitbě s důvěrou, že je naším Bohem a že k nám má vtah jako dobrý otec ke svým dětem. Pro Ježíše je skutečnost Boží skrytosti argumentem pro to, že tento skrytý Bůh vidí to, co je skryto, a proto se k němu má člověk obracet skrytý před zraky světa.

V evangeliích čteme o tom, že Ježíš se odcházel modlit na pustá místa. Podobně jako Mojžíš chtěl být i Ježíš s Bohem o samotě. Ježíšova modlitba někdy trvala celou noc (L 6,12), proto nás může překvapit, že podle něj modlitba zároveň nemá být mnohomluvná: „Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané. Oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Mt 6,7).

Ježíš nebo Mojžíš se někdy modlili velmi dlouho, a přesto jejich modlitba nebyla prázdným tlacháním. Ježíš ve svém naučení o modlitbě navazuje na to, co čteme v biblické knize Kazatel: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.“ (Kaz 5,1).

Dlouhé modlitby nejsou nutné k tomu, aby byl člověk vyslyšen, vždyť Bůh ví, co potřebujeme, dřív, než se modlíme. Nemusíme tedy Boha obšírně informovat o svých potřebách, nemusíme ho ani přemlouvat, aby nás vyslyšel. Modlitba může být i docela krátká. Přesto na Ježíšovi i na Mojžíšovi vidíme, že potřebovali setrvávat v důvěrném společenství s Bohem, že se někdy modlili dlouho, patrně déle než kdokoli z nás.

Mojžíš a Ježíš jako duchovní učitelé jsou pro nás také učitelé modlitby, učitelé vztahu s Bohem, který je skrytý a přesahuje naše představy, a přesto je zároveň naším Otcem, který se o nás zajímá a zná naše potřeby.

Tušení toho, jaký je Bůh, nám pomáhá správně se modlit. Modlitba je pro nás darem a příležitostí, nenechme si ji tedy vzít, nenechme se o ni ochudit. „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Amen.