Mt 5,6-8

Mt 5,6-8

Milí bratři a sestry,

blahoslavenství jsou vstupní branou do Ježíšova učení. V Matoušově evangeliu se jimi otevírá celek 5. až 7. kapitoly, ve kterém Ježíš učí zástupy. Blahoslavenství je také vstupní branou do knihy Žalmů, která začíná slovy: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků…“ (Ž 1,1). Blahoslavenství nacházíme také na mnoha dalších žalmových místech, např.: „Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata…“ (Ž 32,1); „Blaze muži, který doufá v Hospodina…“ (Ž 40,5); „Blaze tomu, kdo má pochopení pro nuzného…“ (Ž 41,2); „Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích…“ (Ž 65,5) a takto by šlo pokračovat dál napříč celou knihou Žalmů.

Souhrnně lze říct, že Ježíš ve svém učení na tato žalmová blahoslavenství navazuje. Pokusím se proto Ježíšovým blahoslavenstvím porozumět právě na žalmovém pozadí. Hebrejský slovesný kořen, který má význam „být blažený“; „být šťastný“ má také význam „kráčet“; „ubírat se vpřed“. Odtud lze odtušit, že blahoslavení jsou obecně ti, kteří mají budoucnost, kteří kráčí vpřed. Garantem jejich budoucnosti je totiž Hospodin.

Ježíš v sérii svých blahoslavenství zmiňuje mimo jiné také ty, kdo bytostně touží po spravedlnosti, tedy ty, kteří potřebují spravedlnost tak naléhavě jako jídlo a pití, jako to, bez čeho nemohou žít: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ (Mt 5,6). Blahoslavení jsou proto, že jejich potřeba spravedlnosti bude naplněna. Budou nasyceni. Tím, kdo uspokojí hlad a žízeň po spravedlnosti, je v návaznosti na žalmové výroky právě Hospodin. Předně můžeme myslet na Ž 107, ve kterém je Hospodin představen jako ten, kdo naplňuje potřebu hladových a žíznivých: „Žíznili a hladověli, byli v duši skleslí… Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“ (verše 5.8–9).

Již ve slovech tohoto žalmu je naznačen přesah, ve kterém je naplnění fyzických potřeb (jídlo a pití) v paralele s naplněním potřeb „metafyzických“ (dobro). Tento přesah evangelista Matouš dále rozvádí, když mluví o nasycení hladu a žízně po spravedlnosti. Nasycení „prahnoucí duše“ je v žalmu vyjádřeno zároveň s naplněním „lačnící duše“ dobrem. Duše jako sídlo (orgán) touhy pociťuje hlad fyzický i duchovní, touží po chlebu stejně jako po dobru. A obojí touhu naplňuje Hospodin ve svém milosrdenství.

Zatímco nasycení fyzického hladu si umíme dobře představit, nabízí se otázka, jak vypadá upokojení hladu „metafyzického“. Jak bude duše naplněna dobrem? Jak bude nasycen hlad a žízeň po spravedlnosti? Jeden žalmový výrok adresovaný Hospodinu pozoruhodným způsobem konkretizuje to, čím budou spravedliví nasyceni: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ (Ž 17,15).

Celý žalm 17 je voláním po spravedlnosti, jak to vyjadřují již jeho úvodní slova: „Vyslyš, Hospodine, spravedlnost…“ Soustřeďme se však na jeho závěrečnou část, na verše 13–15. Verš 13 je naléhavou prosbou o to, aby Hospodin dal žalmistovi vyváznout z moci svévolných lidí. Paradoxem, který je vyjádřen ve verši 14, je však to, že také tito svévolní lidé jsou syceni z Hospodinových „spižíren“ (tak kraličtí) a nejen oni, ale i jejich potomci. Hospodin zkrátka „posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45), stejně jako spravedlivým i nespravedlivým plní břicho. Ale žalmistova naděje spočívá v tom, že on sám bude nasycen ještě něčím jiným než pokrmem pro břicho a to vyjadřuje verš 15. Svévolníky stíhaný žalmista totiž ve spravedlnosti uzří Hospodinovu tvář, po procitnutí se bude sytit Hospodinovým zjevem. Hospodinova „tvář“ z první půlky tohoto verše je paralelní pojem k výrazu „zjev“, což lze přeložit také jako „podoba“ nebo „obraz“, ve druhém půlverši. Pozoruhodné je, že člověk, který nikdy žádnou Hospodinovu podobu neviděl a ani si ji sám nesmí vytvářet (např. opakovaně v Dt 4,15–25), jí bude nasycen.

Vidění Hospodinovy tváře, což je v rámci paralelismu hebrejské poezie doplněno přímo nasycením Hospodinovým zjevem, předpokládá nějakou konkrétní Hospodinovu podobu. Tato představa je ve vztahu k Hospodinově nezobrazitelnosti tak neobvyklá, že ji křesťanští vykladači odsunuli do eschatologické polohy a mysleli zde na procitnutí ze smrti a sycení Božím zjevem na onom světě, tak např. Luther nebo podobně katolické učení o blaženém zření (tzv. visio beatifica). Ovšem v kontextu celého žalmu je procitnutím spíše míněno ranní probuzení. Třetí verš tohoto žalmu totiž zmiňuje, že Hospodin v noci zkoumal žalmistovo srdce a nic (špatného) nenašel. V pozadí je patrně představa, že spící člověk nemůže své myšlenky skrývat a tak jsou snáze odhalitelné, vyjevují se jaksi samočinně (srov. Ž 16,7). Ráno, po procitnutí, je tedy žalmista, který bezúhonně prošel Hospodinovým nočním tříbením, ve stavu spravedlnosti a dostane se mu pak spatření Hospodina, nasycení jeho zjevem.

Myslí se patrně na nějaké Boží sebezjevení, podobné tomu, kterého se dostalo Mojžíšovi: „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11). Tento text odpovídá první půlce verše Ž 17,15, která zmiňuje spatření Hospodinovi tváře. Druhá půlka verše, pojednávající o sycení Hospodinovým zjevem, také odpovídá tomu, co se v Tóře říká o Mojžíšovi. Hospodin o něm v Nu 12,8 prohlašuje: „S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách; smí patřit na zjev Hospodinův.“

Nadějí spravedlivého žalmisty, který trpí v moci svévolníka, je tedy očekávání výsady, které se dostalo Mojžíšovi. Zření na Hospodina, na jeho tvář a sycení se jeho zjevem, je nejvyšším blahem spravedlivého člověka, je vrcholným štěstím, kterým je upokojena touha těch, kdo trpí a volají po spravedlnosti. Apokalyptická literatura přebírá tento výraz blaženosti a používá jej pro vyjádření věčného, konečného blaha: „Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.“ (Zj 22,3.4). Patrně se jedná o návaznost na formuli áronského požehnání, ve které se nad žehnaným rozjasňuje Boží tvář a přiklání se k němu: „Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář… ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář… Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“ (Nu 6,25–27).

Sytit se Hospodinovým zjevem je vlastně opisem plnosti tohoto požehnání. Je to opis pro život před Boží tváří, což neznamená jen život s vědomím toho, že Hospodin na spravedlivého hledí, že vidí to, co se s ním děje a může na to tedy reagovat. Je to ještě mnohem víc, je to život s pohledem na Boží laskavou tvář. Je to takové sdílení s Bohem, které bylo vlastní nejpokornějšímu ze všech lidí – Mojžíšovi, který směl patřit na zjev Hospodinův. Tato výsada je v žalmistově naději nabídnuta těm, kdo ač sami spravedliví, bytostně zakouší nespravedlnost od svévolníků. To jsou ti, o kterých Ježíš říká, že touží po spravedlnosti jako po pokrmu a jsou blaženi, neboť k nim Hospodin obrací svou tvář a je sytí svým příklonem, svou bezprostřední blízkostí. Oni, podobně jako Mojžíš, unesou tíhu nespravedlnosti, která na ně doléhá, protože nemají před očima jen a jen tuto nespravedlnost a tedy v duši lačnící prázdno, nýbrž také Hospodina, jak to vyjadřuje již Ž 16: „Hospodina stále před oči si stavím… nic mnou neotřese.“ (verš 8).

Bratři a sestry, žalm 16 a 17 nabízí motivy „spirituality Boží tváře“, na které ve svých blahoslavenstvích Ježíš bezprostředně navázal. Nasycení lačnících po spravedlnosti můžeme na základě této spirituality rozumět jako nasycení Hospodinovým zjevem, které Ježíš přímo zmiňuje v dalším blahoslavenství: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8). Je vidět, že Ježíš tyto žalmové motivy dobře zná a předává je jako ten, komu nejde o doslovné citace, ale kdo jimi skutečně žije a rozvíjí jejich blahodárné poselství.

Přál bych nám, abychom jako blahoslavení lidé kráčeli životem s vizí Hospodinovy laskavé tváře, která na nás hledí s úsměvem jako tvář dobrého Otce hledí na své děti. Amen.